Cosplay fotografka Zdeňka Vrátná: líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Zdeňka Vrátná se ve fotografii zaměřuje na poměrně netradiční žánr – focení cosplayů. Většinou se jedná o kostýmy se základem ve fantasy, sci-fi nebo v postapokalyptických příbězích. Zeptali jsme se jí, jak se k fotografování dostala a co ji na něm baví. Také nám poodhalila některé své osvědčené triky z focení a podělila se s námi o své zkušenosti. Přečtěte si poutavý rozhovor, prohlédněte skvělé fotky a seznamte se s touto sympatickou a talentovanou fotografkou.

Zdeňko, fotografování se věnuješ aktivně rok, co tě k němu přivedlo?

Ještě na střední mě to začalo trochu zajímat, tenkrát mi mamka koupila první foťák. Hrozně jsem chtěla zrcadlovku, ale neměli jsme na ni, tak jsem si koupila digitální foťák, co vypadal maličko jako zrcadlovka a nastavila si na závěrku zvuk, co zněl trošku jako závěrka DSLR. Byl to Canon PowerShot S3I6 PC 1192. Ten zvuk závěrky se mi strašně líbil od nepaměti. 

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Bohužel mě focení zase po nějaké době přešlo. A upustila jsem od něj na mnoho let. A pak, když mi bylo 27, jsem si jen tak na jednu akci půjčila mamky zrcadlovku a zkusila fotit. Bála jsem se, že se na té akci budu nudit, tak proto jsem vzala foťák s sebou a krom toho, že mě to bavilo, tak mi partner říkal, že u toho vypadám úžasně nadšeně.

Taky mi pak lidé říkali, že mi to docela jde, tak jsem o pár měsíců později zkusila vytáhnout kamarádky modelky a kamarády fotografy na společné focení a tam to všechno začalo. Od té doby jsem nemohla přestat. Strašně mi to pomáhalo najít smysl v době, kdy jsem na tom nebyla dobře. Naplňovalo mě to, setkávala jsem se s chválou i kritikou a šla dál a dál. A tak jsem tady.

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Jaký inspirační zdroj pro tebe byl v začátcích nejužitečnější, aby ses naučila dobře komponovat a exponovat své snímky?

Moc jsem se neinspirovala. Všechno jsem dělala pocitově, podle svého. Dělala jsem (a stále dělám) hrozně moc chyb a jeden kamarád, co fotí, mě na ně vždycky upozorní. Když je udělám, tak se pokusím to nějak zlepšit. Koukala jsem na další fotografy na Instagramu a byla celkem na jedné výstavě…. Pro mě je prostě jen důležité, že mě to baví, nemám moc potřebu to dělat dobře, hlavně proto, že si nemyslím, že v umění existuje „dobře“.

Fotografie upravuješ výhradně v Zoner Photo Studiu, v čem na něj nedáš dopustit?

Je jednoduchý. To pro mě bylo strašně důležité na začátku. Postupem času jsem začala objevovat skvělé funkce, moc jsem ocenila přidání Liquify, mám ráda ladění barev při vyvolávání, ráda používám Soudkovitost. Úprava barev je u mě na denním pořádku a stejně tak mám v podstatě v každé fotce chytrou vinětaci podle barvy. Je správně decentní, ale efektní. 

Pro mě je prostě jen důležité, že mě to baví, nemám moc potřebu to dělat dobře, hlavně proto, že si nemyslím, že v umění existuje „dobře“.

Jedním z hlavních témat, kterým se věnuješ, je fotografování cosplay. Pro Milujeme fotografii jsi dokonce napsala článek o tom, kde hledat modely, jak vybrat správnou lokaci, na co si dávat během fotografování pozor a na co především zaměřit pozornost. Nezmiňuješ v něm, kolik času ti zabere samotné focení a následné úpravy?

Focení má 3 fáze. Přípravu, focení a úpravy. Přípravami strávím alespoň hodinu, ale i víc. Hrozně často se připravuji, když dělám něco úplně jiného. V podstatě neustále přemýšlím o focení, která mě čekají. Když cestuji po Praze, když se koupu, když vařím… Komunikovat s modely a vybírat lokace také nějaký čas zabere, občas si i vyrábím věci na focení. 

Pro mě je prostě jen důležité, že mě to baví, nemám moc potřebu to dělat dobře, hlavně proto, že si nemyslím, že v umění existuje „dobře“.

Focení může být hotové za hodinu, ale také může trvat celý den. Cesta na lokaci může zabrat 20 minut MHD nebo 6 hodin autem. Je to strašně různé. Stejně tak s úpravou. Občas mi fotka trvá 15 minut, občas 3 hodiny, hodně záleží na spoustě faktorů. 

Tvým modelkám a modelům hoří v dlaních oheň, jsou zahaleny dýmem, kolem postavy Violet Evergarden poletují dopisy. Jak jsi dosáhla těchto efektů?

Oheň je reálný. Mám svoje triky, jak bezpečně zapalovat oheň dokonce i v dlani. Nerada přidávám do fotek efekty. Mám ráda přirozenost. Dým je buď z dýmovnic, nebo z dýmostrojů. Kolem Violet jsme dopisy chvilku házely, až vzniklo několik fotek, které jsem pospojovala do jedné. 

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Máme si na něco dávat pozor, když budeme s ohněm nebo jinými efekty začínat?

Pokud chcete používat skutečný oheň, tak hlavně myslete na bezpečnost. Nedělat to v létě, mimo místa, kde je v dosahu voda. Nedělat to, pokud to nemáte vyzkoušené, hlavně nikoho neohrozit. Za to ani nejlepší fotka nestojí. Pokud chcete efekt ohně přidat, pak myslete na to, že je to zdroj světla. Výrazný zdroj světla. Musí se k němu přidat i záře a halo. Ideálně mít v ruce zdroj světla, který se pak ohněm nahradí. S dýmovnicemi by se nemělo pracovat v uzavřených prostorách a bez vědomí místních hasičů. Jakékoliv efekty je dobré si předem nastudovat a inspirovat se u jiných fotografů, u kterých se nám líbí provedení.

Na svých webových stránkách máš reportáž z festivalu Junktown. Podle fotek působí dost adrenalinově až nebezpečně. O co tam jde?

Junktown je skvělá akce, která se koná v Bratronicích a nebezpečná není. Je strašně fotogenická, protože má neskutečnou atmosféru. Lidi jsou fajn, uvolnění. Místo je nádherné. Jedná se o postapokalyptickou akci, kde jezdí skvěle zohyzděná auta, chodí úžasně oblečení lidé a panuje nepřekonatelná atmosféra. Je to zážitek z jiného světa.

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Zaměřuješ se také na běžné portréty, ženské akty, páry nebo rodinnou fotografii. Jak s portrétovanými komunikuješ, aby se cítili uvolněně?

Jako s kamarády. Jako s lidmi. Jsem komunikativní, povídám si s nimi o focení, o životě, o své kočce a lásce ke kafi. A to ani nemám ráda kafe, ale je to hezké téma. Lidi mají rádi kafe. Tak jde hlavně o to, aby nebylo moc ticho. Napíná nepohodu. Hodně mluvím během focení. Říkám tomu, koho fotím, co mu sluší, co má hezké. Radím pózy a komentuji světlo. Ukazuji náhledy a debatuji o výsledku. Respektuji názory modelky a nenutím ji do ničeho, co by jí bylo nepohodlné.

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Do svých fotografií se snažíš vkládat emoce a je pro tebe dle tvých slov podstatné, aby měly dobrou atmosféru a duši. Co tím máš na mysli a jak se toho snažíš dosáhnout?

Těžko se to popisuje. Ale emoce jsou ve výrazu. Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč. Duše se váže s nápadem, s inspirací, s myšlenkou, s pocitem. Duše je lidská, komplexní a originální. Jak říkám, těžko se to vysvětluje. Chtěla bych, aby v lidech moje fotky vyvolaly pocity. Aby k nim promlouvaly a aby si v nich našli nějakou zprávu, která je jen pro ně.

Zdeňka Vrátná: Prázdné a líbivé pohledy nemají takovou sílu jako úsměv, vztek nebo pláč

Když koukám na obrázky (jsem velký fanoušek kreslení a malování), najdu si v nich něco svého, co mi dá pocit určité familiarity. Něco, co se mnou pohne. A to přesně bych chtěla já dostat do svých fotek. A tak moje modelky tahám na zajímavá místa, bavím je vtipy, aby se smály a občas je pohroužím do smutných vzpomínek, aby plakaly.

Chtěla bych, aby v lidech moje fotky vyvolaly pocity. Aby k nim promlouvaly a aby si v nich našli nějakou zprávu, která je jen pro ně.

Fotografií se prozatím neživíš, čemu se věnuješ v „civilu“?

Vlastním bar v Praze. Občas si za focení něco vezmu, teď už častěji než dříve, ale je to stále jen něco „navíc“.

Má fotografování přesah i do tvého každodenního života? (například sis mohla najít přátele, poznat nové prostředí, naučit se lépe komunikovat i mimo fotografování, zjistit něco o životě nebo o sobě…)

Má. Potkávám lidi. A přesně do té míry, která mi vyhovuje. Nerada se obklopuji velkým množstvím lidí, ale baví mě je občasně potkávat a strávit s nimi produktivní odpoledne. Skoro mě nejde vytáhnout na kafe jen tak, nevidím v tom moc pointu a moc si vážím svého klidu a volna. Ale pokud z toho vzniknou fotky, pak to má smysl. Ráda hledám ve věcech smysl. Učí mě určité trpělivosti. 

Chtěla bych, aby v lidech moje fotky vyvolaly pocity. Aby k nim promlouvaly a aby si v nich našli nějakou zprávu jen pro ně.

A taky mi pomáhá s mentálním zdravím, které mám trochu v nepořádku. Focení mi pomohlo zjistit, že jsem umělec. Ještě teď se tak trochu bojím nazývat, zní to namyšleně. Ale povedlo se mi postavit se na pozici, kterou bych u jiných respektovala, nutí mě to tedy respektovat sebe. Dalo to mému životu něco navíc. Takové koření. 

A otázka na závěr: nosíš v hlavě postavu z filmu, seriálu, komiksu nebo reálného člověka, kterého bys ráda vyfotografovala?

Je jich hodně. Inspirace je všude. V každé nové hře, v každém novém filmu. Ale momentálně čekám, až kamarádovi dorostou vlasy, abychom spolu nafotili Jokera podle stejnojmenného filmu. To je něco, na co se hodně těším.

TIP: Chcete si přečíst víc od Zdeňky Vrátné? Zkuste třeba její článek Jak fotit cosplay: základem je dobrý kostým, příprava a inspirace.

Poslední aktualizace 28. ledna 2020

14 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ester Dobiášová

Obdivuji (nejen) dokumentární fotografy a sama se v rámci vlastní tvorby snažím vytvářet série, které propojuje čitelná myšlenka, ale ponechávají prostor domýšlení, příběhům. Věnuji se i reportážní a cestovatelské fotografii a již třetím rokem vedu fotografické kurzy pro teenagery. Na moji tvorbu se můžete podívat na mých stránkách.

Číst všechny články.

Komentáře