Hloubka ostrosti patří k těm pojmům, které fotografové používají neustále – a přitom se za nimi skrývá něco mnohem zásadnějšího než jen „rozmazané pozadí“. Práce s hloubkou ostrosti zásadně ovlivňuje čitelnost snímku, pozornost diváka i celkovou atmosféru fotografie. Pojďme si ji představit trochu jinak než pomocí tabulek a vzorců. 

Hloubka ostrosti není jen technický parametr. Je to jeden z nejsilnějších nástrojů, kterým fotograf řídí pozornost diváka – podobně jako režisér pracuje se světlem na jevišti. Než se pustíme do clon, ohnisek a snímačů, zkusme si hloubku ostrosti vysvětlit názorně na jednoduchém příkladu.

Co je hloubka ostrosti a jak ji vidět v praxi

Představte si třeba kostku másla jako celý prostor před fotoaparátem. Když na scénu jen tak koukáme, je všechno jakoby „stejně neostré“ – fotoaparát ještě neví, na co má zaostřit. Ve chvíli, kdy zaostříme, je to, jako bychom kostkou másla vedli nůž a vyřízli z něj plátek.

Ten vyříznutý plátek představuje ostře zobrazený prostor. Všechno, co se do něj vejde – lidé, předměty, detaily – bude na fotce ostré. To, co zůstane před ním nebo za ním, se začne postupně rozmazávat.

Přesně takhle funguje hloubka ostrosti – přesněji řečeno ostře zobrazený prostor. Nejde o jeden bod, ale o určitý výřez prostoru, který je ostrý. Tento prostor je orientovaný kolmo k ose objektivu (fyzikové mi prominou – láká mě nazvat ho rovinou, ale rovina nemá žádnou tloušťku).

Tento ostrý prostor může být široký jako vyříznutý plátek másla nebo extrémně tenký – skoro jako řez od žiletky. A právě tloušťka tohoto „řezu“ se nazývá hloubka ostrosti.

Všechno, co se nachází mimo tento ostře zobrazený prostor, už spadá do oblasti rozostření – tedy do toho, čemu běžně říkáme bokeh. Právě tady vzniká oddělení motivu od pozadí a ten známý pocit objemu a prostorovosti.

Rozdíl mezi hloubkou ostrosti a pohybovou neostrostí

Je důležité rozlišovat rozostření a pohybovou neostrost. Rozostření je čistě optický jev, daný vlastnostmi objektivu a nastavením fotoaparátu. Naopak dynamicky rozmazané pozadí vzniká při fotografování pohyblivých objektů s delším časem, například při focení panningu, kdy sledujete pohybující se objekt. Výsledek může na první pohled působit podobně, ale princip je úplně jiný.

Efekt hloubky ostrosti se nejlépe pozoruje na detailních nebo blízkých záběrech. Čím blíž je fotografovaný objekt, tím zřetelnější je rozdíl mezi ostrou a neostrou částí snímku. Dobře je patrný také u fotografií pořízených teleobjektivem, i když tady často chybí popředí, které by pomohlo vnímat prostor v celé jeho hloubce.

S tím souvisí ještě jeden častý omyl. Mnoho lidí si hloubku ostrosti představuje jako jednoduché schéma: vpředu ostré, vzadu neostré. Ve skutečnosti je ostrá zóna vždy sevřená mezi dvěma neostrými oblastmi – před ní i za ní, ale na většině snímků popředí jednoduše chybí, a tak máme tendenci vnímat neostrost jen v pozadí.

Hloubka ostrosti není technická nutnost, ale vědomé tvůrčí rozhodnutí. Stejně jako barva nebo kontrast ovlivňuje, co divák vnímá jako první, jak dlouho se ve snímku orientuje a co si z něj odnese. Ostré části snímku přirozeně přitahují pozornost, zatímco neostré ustupují do pozadí a nechávají prostor.

Právě díky práci s hloubkou ostrosti může fotograf oddělit hlavní motiv od rušného okolí, zjednodušit scénu a dodat snímku atmosféru. Malá hloubka ostrosti často působí intimně a klidně, zatímco velká podporuje čitelnost prostoru a kontextu. Nejde o to, která varianta je „lepší“, ale která slouží záměru fotografie.

Co ovlivňuje hloubku ostrosti: clona, ohnisko a vzdálenost

Hloubka ostrosti nevzniká náhodou. Je výsledkem kombinace několika faktorů, které spolu vzájemně souvisejí. Jedním z nejzásadnějších je clona. Například clony f/1.4 až f/2.8 umí vytvořit tak malou hloubku ostrosti, že to stačí na portrét. Čím je clona otevřenější, tím je ostře zobrazený prostor tenčí a přechod do neostrosti výraznější. Zavřením clony se ostrá zóna rozšiřuje a do ostrosti se dostává větší část scény.

Velkou roli hraje také ohnisková vzdálenost. Delší ohniska mají tendenci hloubku ostrosti opticky zmenšovat a zvýrazňovat rozostření pozadí. Proto portréty focené portrétním až teleobjektivem (od 45 mm a výš) často působí plastičtěji než snímky pořízené širokým ohniskem, i když je záběr podobný.

Dalším důležitým faktorem je vzdálenost od fotografovaného objektu. Čím blíže se k němu nacházíte, tím menší hloubku ostrosti získáte. To je dobře patrné například u makrofotografie, kde je ostrá často jen velmi tenká vrstva prostoru. Představte si, že fotíte dvakrát po sobě stejný objekt stejným objektivem se stejnou clonou a stejnou ohniskovou vzdáleností, ale s různými vzdálenostmi vůči objektu. Hloubka ostrosti na dvou snímcích se bude lišit. 

Velikost snímače a hloubka ostrosti

Nesmím opomenout ani velikost snímače. Větší snímače umožňují pracovat s menší hloubkou ostrosti při stejném výřezu a cloně, což je jeden z důvodů, proč snímky z full frame fotoaparátů působí jinak než fotografie z menších senzorů nebo mobilních telefonů. Proto vždy říkám, že pokud se hodláte věnovat wildlife fotografii nebo focení architektury, v pohodě vystačíte s APS-C snímačem. Focení portrétů nebo třeba svateb zase často vyžaduje spíše full frame. 

Digitální rozostření vs. optická realita

S rozvojem softwaru a digitální fotografie se objevila možnost vytvářet menší hloubku ostrosti dodatečně. V postprodukci se k tomu používají masky, hloubkové mapy nebo nástroje založené na umělé inteligenci. Podobným způsobem pracují i mobilní telefony v portrétních režimech (jeden ze způsobů, jak pozadí rozmazat v počítači, jsme popsali v článku 3 tipy, jak zvýraznit hlavní motiv na fotce– pozn. redakce).

Ačkoliv se výsledky neustále zlepšují, jde stále o simulaci. Umělé rozostření často naráží na problémy v jemných detailech jako vlasy nebo brýle, v přechodech mezi ostrým a neostrým nebo v pochopení prostorové struktury scény. Skutečnou práci se světlem, prostorem a optikou tak zatím plně nenahrazuje.

Tilt-shift: naklánění roviny ostrosti

A teď ještě malá odbočka, spíš pro pobavení – i když technicky je to vlastně strašně zajímavé.

Existují objektivy typu tilt-shift. Rozhodně to není hračka pro každého. Jejich kouzlo spočívá v tom, že umožňují naklánět rovinu zaostření. Hloubka ostrosti pak neleží kolmo k ose objektivu, ale může být vedená pod úhlem – v podstatě jakýmkoliv směrem.

V praxi to znamená, že můžete mít ostrý třeba celý strop místnosti, zatímco podlaha zůstane úplně rozmazaná. Nebo může ostrost probíhat napříč scénou, třeba jen po úrovni hlav lidí v záběru. Neřežete tedy prostor shora dolů, ale klidně napříč.

Výsledný efekt je vizuálně hodně výrazný, někdy až lehce absurdní a pro diváka matoucí. Přiznejme si ale, že jde spíš o specifický nástroj než o univerzální řešení – a rozhodně ne o levnou záležitost.

Je to ale dobrá připomínka jedné důležité věci: pravidla práce s hloubkou ostrosti existují, ale výjimky z nich také. A někdy právě ty výjimky ukazují, že hloubka ostrosti není pevně daný zákon, ale flexibilní nástroj, se kterým lze (pokud víte proč) ohýbat realitu.