Zimní hory nabízí krásnou krajinu, extrémní kontrasty i rychlý pohyb na sjezdovkách. V článku najdete praktické tipy na správnou expozici sněhu, práci s časem závěrky při focení lyžařů, osvědčené kompoziční postupy i to, kdy zvolit minimalismus nebo černobílou. Ukážeme, jak nastavit fotoaparát v proměnlivých horských podmínkách a jak z jednotlivých snímků poskládat funkční fotografickou sérii.

Zimní hory umí být fotograficky velkorysé i zrádné zároveň. Nabízejí čisté linie, dramatické světlo a silnou atmosféru, ale také extrémní kontrasty a nevyzpytatelné podmínky. Následující tipy vám pomohou tyto nástrahy zvládnout a využít potenciál hor naplno.

Jak fotit lyžaře v pohybu

Pohyb, dynamiku a měřítko dodávají zimním snímkům třeba lyžaři. Tím, že se koncentrují na jednom místě – na sjezdovce – a jejich pohyb je předvídatelný, nabízí se dostatek času pro experimentování s dlouhým časem závěrky.

Krátké expoziční časy (např. 1/1000 s, v závislosti na světle) se hodí ve chvíli, kdy je cílem zachytit akci ve zmraženém okamžiku: sníh odlétávající od lyží, krátký moment skoku, zmatený výraz při pádu snowboardisty.

Delší expoziční časy (např. 1/30 s, ale i 1/10 s) pohyb lyžařů rozmažou. Aby bylo z fotografie zřejmé, že zachycení pohybu je záměrné a nejedná se o chybu, je dobré mít na fotce něco ostrého. Může to být třeba část krajiny – strom, sloup lanovky, skála, okraj sjezdovky nebo místo na svahu, kterým lyžař projíždí.

Abyste mohli fotit s delším časem závěrky, je potřeba podle toho nastavit foťák. Objektiv jsem proto zaclonila na f/22 a ISO dala co nejnižší. U tak vysoké clony je na snímku vidět i to nejnepatrnější smítko na skle objektivu nebo na snímači, což vede ke zdlouhavému editování. Na to je dobré myslet a dát si pozor. f/22, 1/10 s, ISO 100, 28 mm © Ester Dobiášová

Zvlášť u delších expozičních časů je tento princip klíčový. Pokud však nechcete vytvořit abstraktní fotku, k čemuž se větší bílá plocha a míhající se barevné bundy lyžařů skvěle hodí.

Kompozice horské krajiny

Základním pravidlem, které se v horách vyplácí dodržet, je rovný horizont. Horizont nakloněný po diagonále sice může dodat snímku dramatičnost, ale v krajinářské fotografii přináší neklid a pocit, že se obraz „kácí“. Hory jsou symbolem stability a opory – diagonální kompozice jim tuto stabilitu bere a oslabuje jejich přirozenou sílu. Dynamiku je lepší hledat v pohybu, světle nebo liniích v krajině, ne v naklánění celého světa.

Pravidlo třetin a pětin:V otevřené krajině dobře funguje pravidlo třetin a pětin, které pomáhá rozdělit snímek na čitelné části. Umístění horizontu, hřebene nebo výrazné linie mimo střed dodává obrazu rytmus. Zvlášť v zimě, kdy je krajina vizuálně jednodušší, pomáhá takové členění zabránit tomu, aby snímek působil ploše. 

Nabízí se otázka, zda horizont umisťovat do spodní, nebo horní části snímku. Při rozhodování pomáhá jednoduchá otázka: Co je na téhle scéně důležitější? Pokud je to nebe, dejte mu víc prostoru. Pokud je to krajina, terén nebo linie v popředí, patří prostor zemi.

Linie: Silným kompozičním prvkem jsou linie – svahy, cesty, vleky, stopy ve sněhu. Ty přirozeně vedou divákovo oko obrazem. Stopy lyží nebo pěší trasy navíc mohou jednoduše propojit popředí se vzdáleným horizontem a dodat snímku hloubku.

Trojúhelník: V horské krajině se velmi dobře uplatňuje také kompozice do trojúhelníku. Nejde o formální pravidlo, ale o práci s tvarem, který je horám přirozený. Trojúhelníky lze hledat vědomě, ale často vznikají samy – stačí si v hledáčku všímat tvarů svahů a vrcholů a nechat je „poskládat“ obraz přirozeným způsobem.

Trojúhelníková kompozice funguje tak, že hlavní motiv stojí na pomyslné základně a směřuje k vrcholu. Může ji tvořit jeden dominantní vrchol, skupina kopců nebo kombinace svahu, cesty a oblohy. Výsledkem je obraz, který působí vyváženě, ale ne staticky, a přirozeně vede oko vzhůru nebo dovnitř snímku.

Jedno a to stejné místo s rozestupem tří hodin. © Ester Dobiášová

Jak nastavit foťák na focení sněhu

Sníh je jedním z nejnáročnějších povrchů na správnou expozici, protože velká bílá plocha klame expozimetr. Jakmile se v záběru objeví zasněžená plocha, fotoaparát má tendenci expozici stáhnout a scénu „srovnat“. Pokud fotíte v poloautomatickém režimu, buď zkrátí expoziční čas v případě preference clony (režim A nebo Av), anebo zvýší clonové číslo v případě preference času (režim S u Nikonu/Sony, Tv u Canonu). Výsledkem je šedý sníh bez jasu. 

Co s tím? Přepněte měření expozice z celoplošného na bodové nebo středové měření. Fotoaparát pak nebude vyhodnocovat expozici podle světla v celém snímku, ale jen v části, na kterou zaostříte. Ale pozor, pokud je místo, na které ostříte, příliš tmavé, výsledná fotografie může být přeexponovaná.

Můžete také zkusit snímek záměrně lehce přeexponovat, ale jen tak, aby nedošlo k přepalu. Buď v manuálním režimu, nebo korekcí expozice (EV). U sněhu se nejčastěji používá kladná korekce (například +0,3 až +1 EV), díky které zůstane sníh skutečně bílý. Fotoaparát sice stále měří scénu automaticky, ale výslednou expozici záměrně posune. Je to rychlé řešení v situacích, kdy není čas přecházet do manuálního režimu – třeba při focení lyžařů v pohybu nebo při proměnlivém světle.

Minimalismus při focení na horách

Sníh vytváří ideální podmínky pro minimalistickou fotografii. Funguje jako přirozený negativní prostor, který odstraňuje rušivé detaily a nechává vyniknout tomu podstatnému. Právě v zimních horách se často nabízí příležitost ubrat množství motivů a celkově kompozici zjednodušit.

Minimalistický snímek může stát na velmi jednoduchém motivu: jeden strom, jedna postava, jeden vrchol. Takové omezení pomáhá udržet jasné sdělení a zároveň zdůrazňuje ticho a klid horské krajiny. Čím méně prvků v obraze je, tím silněji může působit jejich vztah k prostoru kolem.

Minimalismus navíc dobře pracuje s měřítkem a samotou. Malá postava ztracená v bílé ploše svahu nebo osamělý strom v otevřené krajině dávají horám velikost a váhu. 

Kdy se hodí černobílá

Jsou chvíle, kdy barva ruší – například při zatažené obloze, plochém světle nebo ve scénách, kde barvy nepřinášejí žádnou informaci navíc. V takových případech černobílá pomáhá odstranit vizuální šum a vrátit pozornost k tomu, co je na snímku důležité.

Zimní hory jsou přirozeným kandidátem pro černobílou zimní fotografii. Sníh vytváří ideální základ – sjednocuje plochy, zjednodušuje scénu a umožňuje soustředit se na světlo a tvary místo barev. Právě díky tomu může černobílá pomoci zdůraznit podstatu horské krajiny.

© Ester Dobiášová

Série je víc než jedna hezká fotka

Hory často svádějí k tomu hledat jeden silný záběr. Jeden „vrcholový“ snímek, který všechno vystihne. Přemýšlení v sériích ale otevírá mnohem víc možností, jak o svém zážitku z hor vyprávět. Pomáhá nahlížet vaši cestu v souvislostech, ne jen jako jednotlivé obrazy.

Série může kombinovat celek, detail, akci i klid. Široký záběr ukáže prostor a měřítko hor, detail přiblíží strukturu sněhu nebo vybavení, akční snímek přinese pohyb a energii, klidná fotografie zase ticho a zastavení. Každý typ záběru má v příběhu své místo.

Důležité je, že takový přístup nevyžaduje špičkovou techniku. Příběh lze vytvořit i na kompakt nebo mobil, pokud máte jasnou myšlenku a cit pro návaznost snímků. 

Foceno na režim filmové zrno na kompaktním fotoaparátu. © Ester Dobiášová

Hory nejsou jen kulisa

Hory nejsou jen pozadím pro hezké snímky. Nabízejí prostor ke zpomalení, pozorování a vnímání světla i pohybu. Můžete si zkusit každý den nafotit jednu sérii, vyprávět jeden příběh.