Internet je plný nejrůznějších návodů na „dokonalé“ snímky. Nejenom na magazínu Milujeme fotografii se dočtete, jak správně komponovat, jaký objektiv se hodí na jaký druh fotografie nebo jak upravit fotografie pomocí tónové křivky. Výrobci fotografických přístrojů se předhání, aby vám dokázali, že právě s tím jejich fotoaparátem uděláte ty nejostřejší, nejbarevnější a nejkontrastnější snímky. Je to však skutečně cestou k fotografii s velkým F?

V následujících řádcích vás nečeká ani jedno „jak na to“. Neschovávám tentokrát v rukávu žádné zaručené tipy. Ráda bych se s vámi ale podělila o to, jak mě jednoho dne přestaly bavit krásné a dokonalé obrázky a začaly mě zajímat fotografie.

Rychle vyvolat, rychle publikovat?

Možná jste se v podobných úvahách ocitli také. Někdy v polovině loňského roku jsem se přistihla, že mi při focení ubývá toho čirého potěšení z lapání momentů a míst, které nechci zapomenout. Častěji a častěji jsem se po focení vracela domů, nahrála fotky do počítače a viděla jen obrázky, možná hezké, ale prázdné, ke kterým jsem měla jen pramalý vztah. Bylo mnohem a mnohem výjimečnější, pokud mi nějaká fotografie dělala opravdu radost. A když už, ten pocit rychle bledl.

Nořila jsem se do stejně se točícího kruhu – nafotit, rychle vyvolat, rychle dát online a čekat na „lajky“ jako na vysvobození a ospravedlnění, že je to vlastně vcelku dobré (pokud jich samozřejmě bylo adekvátně dost).

Čím více jsem to takto dělala, tím více jsem sama sebe začala vnitřně pranýřovat tím, abych konečně vyfotila „něco pořádného“, aniž bych si konkrétně uvědomovala, co že to vlastně má být.

Kouzlo analogu

Ve stejné době jsem se také více začala věnovat analogové fotografii. Propadala jsem kouzlu onoho pomalého procesu, kdy člověka od skutečné fotky dělí nevědomí, zda se opravdu na celuloidový pásek otiskla tak, jak zamýšlel. A taky čas spolykaný vyvoláním filmu a nazvětšováním či naskenováním fotek.

Mnou pořízený Flexaret mi otevřel kouzlo čtvercového 6×6 formátu, cestu k analogu jako takovému (za chvíli v mé brašně skončil také malý jednoduchý dálkoměr), ale také k rozvážnějšímu přístupu k focení obecně. Člověk si přece jen začne více rozmýšlet, co provede s dvanácti políčky svitku nebo 36 políčky kinofilmu, které má k dispozici a nemůže je jen tak zformátovat a začít od znovu.

Ban na sociální sítě

S těmito pocity jsem se postupně rozhodla udělat vše pro to, aby se z těch prázdných obrázků pomalu, ale jistě vyvinuly opravdové snímky, za nimiž si budu stát, které ponesou určitý význam, sdělení a potenciál oslovovat ne umným užitím zlatého řezu, ale myšlenkou, kterou je v nich možné objevit.

Zpočátku jsem se ocitla ve stavu naprostého zmatení. Co chci vlastně fotografovat? Co chci předat? Mám vůbec co říct? Co je pro mě důležité? Co očekávám za reakci a co chci vyvolat? Otázek a nejasných odpovědí se mi hlavou proháněla pěkná řádka. To mne nakonec přivedlo k myšlence, že především potřebuju pořádný odstup.

Mým prvním závazkem bylo tedy ultimátum nepublikovat na sociálních sítích a dalších online kanálech žádné nové fotografie po dobu minimálně půl roku.

Chtěla jsem se tím vymanit nejen z honby za „lajky“, ale zároveň jsem chtěla každému novému snímku dát větší prostor a čas před tím, než jej ukážu „světu“. Rozmyslet si, jak zapadá do kontextu ostatních fotek, které produkuju, co si na něm cením a co mě na něm naopak štve. Zda z původního nadšení se pro mne za týden či dva fotka nestane nahodilým obyčejným cvakem. Mým cílem je zkrátka prověřit své snímky časem, i když docela krátkým.

Zatím mám za sebou dva měsíce tohoto publikačního půstu. A musím přiznat, že je mi mnohem lehčeji. Není pro mne najednou tak důležité fotku okamžitě zprodukovat. Můžu se k ní vracet, přemýšlet nad ní, pilovat a stavět okolo ní možnosti, jak by mohla pokračovat v dalších snímcích.

Náměty a fotoprojekty

Svým fotkám také věnuju víc času i zpětně. Vrátila jsem se do svého katalogu, některým snímkům poupravila kabát, ale hlavně – začala jsem je nějakým způsobem třídit.

Které fotky mě i po roce či dvou baví? Které mi připadají nudné? Mají mé fotky něco společného? Můžu v nich najít zárodky nějakého stylu nebo opakujících se témat? Kompaktnost tvorby, ať už výrazová či tematická, se pro mne stala velkou metou. Začala jsem hledat témata, k nimž instinktivně ve fotografii tíhnu a které by stálo za to prohlubovat.

Vždy mě přitahovala street fotografie, život na ulici a drobná náhodná setkání, která člověk během dne zažije a která se ve vteřině vytratí. Fotografii jsem viděla jako nástroj, díky němuž tyto zážitky nevyblednou a zachovají se. Přesto – anebo možná právě proto – když jsem začala procházet svá alba, cenila jsem si nejvíce těch snímků, které nejsou „dosloveny“, ale naopak aktéry těchto momentů jen naznačují a nechávají mysli prostor dokreslit si, kdo míjené osoby jsou, kam míří a jaký za nimi je příběh.

Za dobrou cestou k průzkumu vlastního fotografického uvažování považuju fotoprojekty. Kromě jiných neurčitě vymezených či nepravidelně doplňovaných jsem se rozhodla zavázat se ročnímu projektu s jasným tématem a několika omezeními. To abych sama sebe donutila přemýšlet, jak udržet a vést tematickou i výrazovou linku konkrétního souboru. Zvolila jsem si variantu 52 project – tedy jednu fotografii týdně. Toto tempo pro mě skýtalo dostatek prostoru pro rozmýšlení postupu projektu.

Tematicky jsem sáhla po dalším prvku tu a tam se prolínajícím mými dosavadními fotografiemi. Je jím ticho. Ticho pro mne v posledních týdnech nabylo na síle. Poté, co jsem se přestěhovala do hlavního města republiky, jsem si začala uvědomovat, jak hlučné může být okolí, v němž trávím svůj čas. Ticho jsem začala vnímat také jako důležitější vzhledem k společenskému naladění, jež ustrnulo někde v atmosféře překřikování a co nejhlasitěji projevovaných názorů. Nedostatek klidu a tichých okamžiků jsem se rozhodla vykompenzovat právě v tomto projektu. Všechny fotografie tedy mají ticho nějakým způsobem reprezentovat. Navíc jsem se omezila pouze na černobílé provedení a dala si podmínku, že na žádném snímku nebude přímo přítomen člověk. Projekt nese název Prostor pro ticho.

Jiné perspektivy

Kromě svých vlastních snímků se teď snažím dívat i jinak, pozorněji, na tvorbu dalších, ať již známých či neznámých fotografů. Listuju blogy, weby i magazíny, pátrám po jejich motivacích a inspiracích. Přijde mi nesmírně zajímavé, jak pestrými přístupy se lze k fotografii stavět. Hledat ty, které mne osloví a které mohu nějak zúročit. A zároveň se ptát, proč jiné mne nechávají chladnou.

Myslím, že inspirativní přístupy lze ale najít i v dalších odvětvích umění – v malířství, které je fotografii velmi blízké prací s kompozicí, světlem a barvami pro vytváření kýženého dojmu, ale stejně tak třeba v literatuře. V mém poznámkovém bloku se tak kupí krátké výpisky, záznamy i zápisky vlastních myšlenek, které se možná jednou dočkají své role na scéně fotografovaného obrazu.

Jestli to všechno k něčemu bude dobré, se ještě uvidí. V cestě za onou velkou fotografií jsem teprve na samém začátku. S čistým štítem však můžu říci, že jsem znovuobjevila radost ze samotného procesu tvorby snímků a nacházím nové studnice inspirace.