Příběh fotografie Sýkora parukářka

Příběh fotografie: Sýkora parukářka

Stává se, že přijdu k rybníku a nebo do lesa, sednu si a po chvíli nafotím přesně to, pro co jsem si přišel. To ovšem nebyl příběh této fotografie. Když se na ni s odstupem několika měsíců dívám, rozbolí mě nohy i teď. A tak tu pro vás mám příběh, jak jsem fotil Sýkory parukářky.

Někdo má to štěstí, že bydlí na horách či v podhůří a parukářky se mu čas od času zastaví na krmítku. Já jsem ale městský kluk a na krmítku se mi objevují koňadry, modřinky nebo v lepším případě uhelníčci a babky. Parukářka pro mě byla vždycky výzva. V nedalekých Beskydech je jich sice dost, ale nejraději poletují kolem vrcholků smrků. Rozhodl jsem se to změnit a přidat její fotku do sbírky.

Sýkora parukářka

Už dříve jsem si všiml, že hodně parukářek poletuje kolem Obory v Bílé, takže má volba byla jasná. Zabalil jsem stan, stativ, židli, reproduktor, foťák a vyrazil. Stan jsem postavil pod oborou daňků do mladého smrčí, usadil se, připravil reprák i nahrávku a čekal. 

Objevte kouzlo opravdové HDR fotografie

Po chvíli se ozvaly. Chtěly si povídat s nahrávkou, jenže hezky na dálku. Potvůrky. Poletovaly v bezpečné vzdálenosti. Skoro jsem jim na krku viděl cedulku: Prosíme nefotit. Hvězdy. Po pár hodinách jsem to otravený a bez fotky vzdal. 

Sýkora parukářka

Cestou na vlak jsem se zastavoval u každého jehličí, jestli přece jenom nebudu mít štěstí a omylem mi nějaká sýkoří hraběnka nesedne před nos. Štěstí jsem neměl, ale na jedné z četných zastávek jsem si uvědomil, že výška smrků je na horách velmi relativní. A té myšlenky jsem se chytil jako klíště. 

Když sýkorky nechtějí jít za mnou, musí fotograf za nimi. 

Počasí mi přálo, a tak jsem svou teorii (relativity) vyrazil vyzkoušet hned další víkend. S plnou polní na zádech jsem se vrátil k Obůrce na Bílé, ale tentokrát jsem stan nerozbalil. S odhodláním jsem hned vyrazil do kopců. 

Sýkora parukářka

Po pár hodinách stoupání jsem o svém nápadu začal pochybovat. Nikde ani brko. Nohy těžkly a nálada klesala. Jediné, co stoupalo, byla cesta. Začal jsem litovat, že jsem nezůstal v teplé posteli. Pomalu jsem došel k široké vrstevnici, odkud byl nádherný výhled. Pode mnou se snažily k nebi vyšplhat mladé smrčky, které o místo bojovaly s nezkrotnými břízami. 

A mezi nimi něco poletovalo, ale co? Zaostřil jsem. Parukářky, a bylo jich hodně. Poskakovaly po vrcholcích mladých smrků a blížily se ke mně. Rychle jsem vytáhnul z batohu foťák. Vyfotil jsem zkušební snímek a následně donastavil foťák.    

Sýkora parukářka

Vlastně jsem ani nemusel spěchat. Parukářky byly zjevně spokojené, že mě vytáhly až sem a teď se mi předváděly. Poskakovaly zleva, zprava, blízko i z dálky. Byly moje. Krásné a úžasné. 

Díky, holky, zase se někdy zastavím.

Až někdy zatoužíte po fotce této nádherné sýkorky, budete vědět, kde ji hledat. 

Přečtěte si další zajímavá dobrodružství mladého fotografa Michala Bogára.

Zůstaňte v obraze, každý týden posíláme novinky ze světa fotografie

Přihlašte se k odběru toho nejlepšího z Milujemefotografii.cz

Email má špatný formát.

Potvrzením odběru dáváte souhlas ke zpracování osobních údajů pro zasílání novinek. Více se dozvíte v zásadách ochrany osobních údajů.

AutorMichal Bogár

Pocházím z Petřvaldu, kde žiji s rodiči a život bez focení si neumím představit. Protože je pro mě komunikace s lidmi někdy náročnější než pro jiné, kvůli zdravotním omezením, vnímám focení přírody jako svou terapii. Stávám se tak její součástí. Rád bych s batohem na zádech prošel Afriku, Austrálii, Jižní Ameriku a dělal fotky, které nebudou potřebovat žádné vysvětlení.

Komentáře (2)

  1. Skvělý příběh a skvělé fotografie, to je vždy znak Michalovy tvorby.

  2. Krásně napsaný text/příběh… O fotkách ani nemluvě, ale že ty budou super se na tomhle webu nechá čekat. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *