Kdyby ptáci zakládali hudební skupiny, rákosník velký by byl nejspíš metalista. To mě vždycky napadne, když sedím u rybníka a vyhlížím, co bych vyfotil, protože je to jeden z nejhlasitějších ptáků našich břehů.  

Pravdou ale je, že jsem ho nikdy pořádně objektivem nezachytil. Většinou se mi podařila fotka polorozostřená stébly rákosu, za kterými se schovával. Nikdy se mi pro snímek neodkryl úplně. To mi nedalo spát a rozhodl jsem se to změnit.

Přišel den D. Slunce ještě nesměle vykukovalo nad horizontem, jako by se rozmýšlelo, jestli vyjde nebo půjde ještě spát. Rozmýšlel jsem se trošku i já, vstávat se mi nechtělo. Ale překonal jsem to a  ještě rozespalý nakouknul do ložnice. Bylo mi trošku líto táty, že ho musím budit, ale řidičák nemám. Zatahal jsem ho za nohu a ten po chvilce bručení vstal, dal si rychlé kafe a vyrazili jsme. Cíl Jistebnické rybníky.

Vystoupil jsem z auta, když hodiny ukazovaly něco málo po páté. Táta mi popřál hodně štěstí a jel se dospat. Bágl, stativ, židlička. Plížil jsem se k rybníku nabalený jako Ježíšek. Každou chvíli jsem se na chvilku zastavil a prohlížel si volavku na stromě, jindy bobra v mlýnce a litoval, že nemám připravený foťák. To na ranním focení vlastně miluju nejvíc. Příroda žije. Zvířata ještě nejsou schovaná před člověkem.

Po příchodu k rybníku jsem si rozbalil vybavení. Usadil židličku do rákosí a důkladně se nastříkal proti klíšťatům. Připravil jsem stativ, vybalil foťák a připravil pití. Zasednul, přikryl se plachtou a čekal. 

Jako obvykle se po usazení vše utiší. Příroda vyčkává, co se stane, co jí provedu. Když po chvíli zjistí, že se nic hrozného nekoná, znovu ožívá. Kousek od rákosí proplouvají lysky se svými drátěnými mláďaty, o kousek dál loví potápka roháč, aby předala úlovek svému pruhovanému potomkovi. Pohoda a nádherný klídek. Snad až moc. Asi po půl hodině si uvědomuji, že jsem ještě neslyšel rákosníka. A neslyším ho ani po hodině.

Po téměř dvou hodinách v rákosí mě začínají trošku bolet záda. Rákosník pořád nikde. Přemýšlím, že se půjdu na chvilku projít, abych se rozhýbal, protože i přes gumáky mi začíná být zima na nohy. Už vstávám, ale najednou ho slyším. Nádhera. Přišel. Rákosníkův hlas se přibližuje. Už jsem ho i zahlédl. 

Čekám. Prst na spoušti se mi chvěje. Cítím, že dneska to klapne. A rákosník mi pomáhá. Poskakuje z rákosu na rákos. Ještě nefotím. Nechci, aby ho závěrka foťáku nebo nějaký můj mikropohyb vyplašil. Ještě jeden květ rákosu a bude v ideální pozici. Uvědomuji si, že začínám i méně dýchat, abych ho nevyplašil. Rákosník se odrazil z květu a najednou se vedle mě ozvalo zuřivé štěkání. Rákosník byl v trapu.

A čekání mohlo začít znovu. Vztekle jsem vypnul foťák ze stativu a šel se projít. Na vedlejším rybníku pyšně prováděla labuť svá děťátka. Lehnul jsem si na břeh a začal fotit. Trošku mě to uklidnilo a nabilo novou energií. 

Rozhodl jsem se, že to ještě zkusím. Zaujal jsem znovu svou pozici v rákosovém krytu. A zase nic. Po rákosnících se slehla zem. Po další hodině marného čekání jsem začal slyšet od hráze hlasy, což znamenalo, že lidi začínají chodit na procházky a pro mě v podstatě končí focení. Ptáci se stáhnou dál od břehu a na kvalitní fotku mohu zapomenout. 

Vypnul jsem foťák, stativ hodil na břeh a ohnul se pro židličku. Najednou mi rákosník doslova zařval vedle ucha. Opatrně jsem se otočil. Seděl tam. Asi metr ode mě. Koukal na mě a vůbec se nebál. Zpíval jednu melodii za druhou, jako by mi chtěl říct, že čekání nebylo zbytečné. 

Pomalu jsem zvedal foťák, který se mi houpal na krku a snažil se zaostřit. Sakra, je moc blízko. To mi objektiv nevezme. Udělal jsem krok zpátky. Cítil jsem, jak se mi voda převaluje přes lem gumáků, ale nevšímal jsem si toho. Ještě jeden krůček vzad. Vodu jsem měl po kolena. Cvak, cvak, mám ho. 

Rákosník se natáčel ze všech stran. Zkontroloval jsem přes displej nastavení a fotku. Perfektní. Cvakal jsem jednu fotku za druhou, ani nevím, jak dlouho. Rákosník jenom posedával na květech, vůbec mu mé počínání nevadilo. Zdálo se mi, že ho to focení baví. Udělal jsem 786 fotek.

Byl jsem promočený až po trenýrky, začala mi být zima, ale byl jsem šťastný. Tak moc šťastný. Díky, rákosníčku!

Zas někdy.