Kdybychom nefotili a netočili, expedice mohla být o půlku kratší, říká Vojtěch Duchoslav, fotograf trabantů

Trabantí expedice Dana Přibáně vyrazila po Jižní Americe, Africe a Hedvábné stezce tentokrát napříč Tichomořím. Půl roku putování po Austrálii a Indonésii dokumentoval fotograf Vojtěch Duchoslav. Jaké to je fotit pro jednu z nejslavnějších českých expedic? Přečtěte si rozhovor s fotografem a prohlédněte si jeho nejlepší fotografie z půlroční cesty.

Odjet na půlroční trabantí výpravu po Tichomoří a navíc jako hlavní fotograf – to by chtěla spousta lidí. Jak jste se k tomu dostal?

Jako slepý k houslím. „Náčelník“ trabantí výpravy Dan Přibáň oslovil mého kamaráda fotografa Petra Juračku, jestli by nechtěl fotit jejich cestu po Austrálii a Indonésii. Jenže on měl zrovna dítě na cestě, takže to odmítl a navrhl Danovi, aby vzal mě. Dan dal na jeho doporučení, oslovil mě a já jsem se moc nerozmýšlel.

Nebyl pro vás problém odjet na tak dlouho?

Naštěstí jsem student, takže rozhodování pro mě nebylo tak složité, jako kdybych někde dlouhodobě pracoval. Musel jsem ale přerušit studium a odložit odevzdání diplomky.

Byl jste už někdy na podobné výpravě?

V patnácti jsme vyrazili s kamarády do Mongolska. Původně to měla být výprava na jeden a půl měsíce, ale natáhlo se to skoro na tři. Málem mě vyhodili z gymnázia, když jsem nestihl nastoupit do prváku, ale nakonec to neudělali. Fotografováním se neživím, příležitostně jsem fotil svatby, plesy a podobně, takže tohle pro mě byla první velká zkušenost.

Na expedici po Tichomoří vyrazily kromě dvou trabantů Egu a Babu ještě polský maluch a dvě motorky čezeta a jawa. K výpravě se letos přidali také dva vozíčkáři, pro které se speciálně upravil i jeden z trabantů. Autor: Vojtěch Duchoslav

Na expedici po Tichomoří vyrazily kromě dvou trabantů Egu a Babu ještě polský maluch a dvě motorky čezeta a jawa. K výpravě se letos přidali také dva vozíčkáři, pro které se speciálně upravil i jeden z trabantů. Autor: Vojtěch Duchoslav

Z poslední výpravy trabantů po Jižní Americe vznikl film i Trabantem až na konec světa a dvanáctidílný seriál pro Českou televizi, takže sbalit se na cestu asi kvůli různé technice nebylo úplně jednoduché.

Pro mě to naštěstí není takový problém. Jsem zvyklý, že když někam jedu, fototechnika zabírá většinu místa v batohu. Už jsem se dávno naučil minimalizovat kvůli foťákům věci své osobní potřeby. Moje australská fotovýbava váží rozhodně přes 20 kilo. Vybavení kameramana vážilo taky zhruba tolik. Vezli jsme s sebou i třímetrovou selfie tyč a dron kvůli záběrům z výšky, takže když se to sečte, je to slušná váha a i celkem velký prostor v trabantech. Naštěstí ale posádka moc dobře chápe, že fotky a film jsou to, co celou výpravu živí.

Kromě focení se Vojtěch naučil pilotovat i dron, kterým pořizovali záběry z výšky. Foto: Marek Duranský

Kromě focení se Vojtěch naučil pilotovat i dron, kterým pořizovali záběry z výšky. Foto: Marek Duranský

S kolika těly a objektivy se na takovou výpravu jede?

Bral jsem s sebou celkem tři těla, přitom dvě byla zapůjčená od Canonu. Svoji 60D s výklopným displejem jsem používal především na časosběry a videa, jinak jsem ale fotil hlavně na fullframový 5D Mark III. Především pro noční časosběry byl ideální kvůli lepšímu dynamickému rozsahu a nižšímu šumu. Jako druhé tělo jsem občas používal sedmdesátku. Bral jsem si i malý kompakt, kterým jsme fotili snímky z dronu, měl jsem ho i pro případ, kdyby byl někde problém fotit – přece jen, zrcadlovka je trochu nápadná. Co se týče objektivů, měl jsem s sebou dva zoomy, ale jinak jsem fanda pevných skel, takže spousta fotek byla na canoní padesátku, ale i na 8, 14, či 24 mm od Samyangu.

Fotovýbava na trabantí expedici do Tichomoří vážila přes 20 kilogramů Autor: Vojtěch Duchoslav

Fotovýbava na trabantí expedici do Tichomoří vážila přes 20 kilogramů Autor: Vojtěch Duchoslav

Celá fotovýbava Vojtěcha Duchoslava, kterou s sebou vezli trabanti na expedici po Tichomoří. Autor: Aleš Buček

Celá fotovýbava Vojtěcha Duchoslava, kterou s sebou vezli trabanti na expedici po Tichomoří. Autor: Aleš Buček

Nerozčilovalo posádku neustálé točení a focení?

To víte, že to člověku leze na nervy – pořád bylo potřeba něco točit, případně několikrát opakovat ten samý záběr. Zvlášť náročné bylo focení a filmování různých průjezdů aut a motorek. Komunikovali jsme přes vysílačky, ale i tak je velmi těžké zkoordinovat 5 nespolehlivých strojů tak, aby se záběr povedl napoprvé. Kdybychom netočili a nefotili, zabrala by nám cesta možná jen polovinu času. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsme prostě jeli točit film. Ale myslím, že výsledek bude stát za to. 

O vaší cestě mohli fanoušci průběžně číst v článcích na iDnesu a taky na vašem Facebooku, kde jste pravidelně přidávali fotky. Bylo to pro vás náročné, zejména co se týče zpracování fotek?

Jako fotograf jsem měl vždycky co na práci – když nebyla potřeba fotit, byla potřeba zpracovávat materiál. Takže jsem se ani při prostojích na úřadech nebo při přejezdech trajekty mezi ostrovy nikdy nenudil. Dostatek práce je také nejúčinnějším lékem na ponorkovou nemoc. V tom jsem měl jako fotograf docela výhodu. Díky tomu, že jsem na fotkách pracoval průběžně, mám teď většinu své práce hotovou.

Opuštěné zlatokopecké městečko Gwalia. Autor: Vojtěch Duchoslav

Opuštěné zlatokopecké městečko Gwalia. Autor: Vojtěch Duchoslav

Bylo těžké vybírat fotky?

Selekce je vždy nejnáročnější a nejdůležitější částí zpracování nafoceného materiálu. Při výběru je potřeba také myslet na to, kdo si bude fotky prohlížet a za jakých podmínek. Většinou jsem počítal s tím, že je budou lidé rychle proklikávat někde na Facebooku a každé věnují cca dvě vteřiny, proto jsem upřednostňoval jednoduché efektní motivy. Bez ohledu na počet kvalitních snímků se nesmí přestřelit ani počet fotek v jednom tematickém albu, aby jej zvládl průměrný divák proklikat celé. Za rozumný strop považuju 40 fotek na album. Každé album by mělo vyprávět příběh, proto v něm mají místo i fotky, které by samostatně neměly smysl. Tento přístup byl pro mě nový a musel jsem se mu naučit.

Zdokonalil jste se za toho půl roku ve fotografování?

Myslím, že určitě. A naučil jsem se i spoustu dalších důležitých věcí – třeba brát ohled na kameru a co nejméně lézt do záběru, i když kameraman Zdeněk Krátký by na tuto moji schopnost měl dost možná jiný názor. Kamera má většinou přednost. Ze začátku bylo pro mě velkým problémem taky dodržovat zásadu, že když se něco řeší nebo opravuje, nesmím pomáhat, ale fotit. Také jsem se docela zbavil ostychu z fotografování lidí, což byla vždycky trochu moje slabina. Především za to vděčím vstřícnosti Timořanů a Indonésanů. Na Timoru mi lidi děkovali za to, že jsem si je vůbec vyfotil, aniž by chtěli fotku vidět, nebo poslat na e-mail. Naučil jsem se také vyprávět příběhy pomocí fotek. Dřív jsem každý obrázek posuzoval zvlášť, ale do příběhu patří i fotky, které by samostatně neměly smysl. Takže jsem se z toho poučil a naučil jsem se představovat si potřebné záběry už při focení. Někdy nejde o to pořídit super fotku, ale mít potřebnou fotku do příběhu. A vlastně ještě jedna věc – naučil jsem se pilotovat dron. Ale to jsem musel trénovat ještě doma.

Rybáři se ráno vydávají na lov. Autor: Vojtěch Duchoslav

Rybáři se ráno vydávají na lov. Autor: Vojtěch Duchoslav

Neprojevovala se u vás po nějakém čase i únava?

To byla věc, se kterou jsem taky celkem bojoval. Člověk se té „krásy“ okolo po nějaké době prostě přejí a začne být vůči některým věcem trochu otupělý – zvlášť když šest měsíců fotí jenom staré žluté rachotiny. Výprava byla původně plánovaná na čtyři měsíce, ale protáhlo se to kvůli různým komplikacím na půl roku. Ty první čtyři měsíce jsem pracoval naplno, pak se začala trochu projevovat únava. A musím přiznat, že z konce výpravy mám znatelně míň fotek než ze začátku. Když vidíte stopadesáté rýžové pole, tak si prostě řeknete, že se to bez fotky už obejde, i když je možná světlo zrovna o maličko lepší než posledně. Nicméně stále čas od času přicházely věci, které mě nadchly, a já se znovu nechal pohltit nezkrotným nadšením. Pozitivní bylo, že na Timoru se k nám připojil další člen výpravy, Marek Duranský, který je také velmi schopný fotograf, především na portréty domorodců, takže jsme se mohli o práci částečně dělit.

Jak vlastně vypadal takový váš normální fotografický den?

Ráno jsem většinou vstával brzo, abych stihl časosběr přechodu noci do dne a fotografování za východu slunce. Přes den jsme pak pokračovali v cestě. Příjezdy na nejzajímavější místa jsme se snažili plánovat tak, abychom stihli nízké večerní slunce, nebo tam byli přes noc s možností fotografovat ráno. Objevil jsem také kouzlo chytrého telefonu a různých aplikací pro předpověď východu a západu slunce a měsíce a taky přílivu a odlivu. Díky nim se mi podařilo pořídit spoustu pěkných záběrů. V noci jsem pak dělal různé časosběry. Nejlepší pro ně byla Austrálie svojí kombinací sucha, ve kterém se ani při nočním poklesu teplot nemlží objektiv, a minimálního světelného znečištění tak, že hvězdná obloha je v noci naprosto úchvatná. Byl to jeden z nejlepších fotografických zážitků.

>> Videa seskládaná z časoběrů si můžete prohlédnout tady a tady.

Ráno vstávat kvůli východu slunce, večer pozdě spát kvůli časosběrům. To jste se asi moc nevyspal.

Naštěstí mi nedělalo problém usnout v trabantu, byť to občas hodně drncalo. Kvůli těm fotkám stálo za to si ráno přivstat.

Co pro vás byly nejlepší fotografické zážitky?

Byla jich spousta. Jeden z nejlepších byla sopka Ijen na Jáwě se svojí těžbou síry. Kdysi dávno jsem fotky z těžby někde viděl, ale tehdy jsem ani nedoufal, že bych to mohl někdy vidět naživo. A jsem hrozně rád, že jsme se tam zastavili. Dalším úchvatným zážitkem byl cukrovar, kde je veškeré zařízení stále ještě poháněno parními stroji. Nebo opuštěné zlatokopecké městečko v Austrálii, výlet na Kata Tjuta nebo činná sopka Kelimutu na ostrově Flores.

Barevná jezírka v kráteru činné sopky Kelimutu na ostrově Flores, která naposledy vybuchla v roce 1968. Autor: Vojtěch Duchoslav

Barevná jezírka v kráteru činné sopky Kelimutu na ostrově Flores, která naposledy vybuchla v roce 1968. Autor: Vojtěch Duchoslav

Kata Tjuta, méně slavná sestra Uluru. Autor: Vojtěch Duchoslav

Kata Tjuta, méně slavná sestra Uluru. Autor: Vojtěch Duchoslav

A nejhorší?

Rozhodně Sumatra, kde jsme neviděli skoro nic jiného než samé palmy, které se tam pěstují kvůli palmovému oleji. Z ostrova zmizely tisíce kilometrů čtverečních pralesů. Dneska už tam sice není možné prales kácet bez povolení, ale takový „náhodný“ požár prostě pomůže. Takže všude, kde jsme jeli, byl jenom kouř, který snižuje viditelnost a sedá na vás ve formě černého prachu. A slunce je na šedé obloze vidět jen jako oranžová skvrna. O palmě olejní jsem už dřív četl, ale teprve přímo na Sumatře mě ohromil nedozírný rozsah toho problému.

Z výpravy jste se vrátili na konci září. Co všechno vás teď čeká?

No, vypadá to, že se nevyhnu přednášení v Česku a na Slovensku. Cestovatelské přednášky jsou doménou Dana Přibáně a Marka Slobodníka, ale zdá se, že lidé baží i po čistě fotografických přednáškách, workshopech a podobně. A samozřejmě se budu ještě hrabat ve fotkách – musím vybrat ty nejlepší pro velkoformátový tisk. A taky do trabantího kalendáře na rok 2017 – na to se ale moc netěším, vybrat třináct nejlepších fotek z více než jednoho tera materiálu, co teď mám, nebude vůbec lehké.

Plánujete jet i na další výpravu?

Na to se mě ptá hodně lidí a já vždycky říkám, že nevím. Další výprava se totiž plánuje až za dva či tři roky a člověk neví, co bude a nedokáže to úplně odhadnout. Ale tenhle půlrok za to rozhodně stál.

Medailon:

Šestadvacetiletý Vojtěch Duchoslav studuje biologii na Karlově univerzitě a fotografování se věnuje víc než šest let. V květnu loňského roku vyrazil jako fotograf na další expedici Dana Přibáně po Tichomoří, která trvala celkem půl roku. Kromě fotografování taky rád cestuje, podíval se už například do Mongolska, Nepálu nebo Ugandy.

Vojtěch Duchoslav_21

Fotogalerie

Vojtěch Duchoslav_04 Vojtěch Duchoslav_03 Občas potkala výprava po cestě podobné dobrodruhy. Autor: Vojtěch Duchoslav

Vojtěch Duchoslav_06 Vojtěch Duchoslav_08 Vojtěch Duchoslav_11

Vojtěch Duchoslav_16 Vojtěch Duchoslav_20 Vojtěch Duchoslav_14

Autor fotografií: Vojtěch Duchoslav

Poslední aktualizace 20. listopadu 2015

619 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Irena Diatelová

Irča ráda čte, píše, fotí a cestuje. Zrcadlovku už zpravidla vytahuje jenom na cestách a nejraději fotografuje hlavně přírodu a krajinu okolo.

Číst všechny články.

Komentáře