Při focení portrétu nestačí jen najít hezké místo. Důležité je také správně umístit postavu, horizont i další objekty na snímku. Podívejte se na nejčastější kompoziční chyby začátečníků a jednoduché tipy, jak je snadno napravit.

Pro tento článek beru inspiraci od svých studentů. Jsou mezi nimi zkušení fotografové, ale i začátečníci, kteří se tomuto oboru nikdy nevěnovali, a také ti, co chtějí mít předmět co nejrychleji splněný. Vidím tak různé přístupy k úkolům a snažím se odhalit, kde jsou nejčastější chyby. V tomto případě ty, které se týkají kompozice portrétu.

Fotky samotné zveřejňovat nemůžu, proto jsem se výjimečně rozhodl pro schematické ilustrace. Opět připomínám, že níže uvedená „pravidla“ neplatí vždy a určitě jsou případy, kdy se vyplatí dělat opak toho, co budu psát. Berte je tedy orientačně s tím, že se podle nich můžete řídit jen v hrubých rysech.

Nejčastější kompoziční chyby při focení portrétu

Kdybych měl najít fotku, kde se potkává nejvíc základních chyb, respektive neoptimálních řešení, vypadá asi takto:

Je tu několik faktorů, kvůli kterým je fotka nudná:

1. Hlava postavy je přímo uprostřed snímku. Tohle je velmi typické pro začínající fotografy a z toho plynou další chyby níže. Je svůdné umístit hlavu fotografovaného přímo doprostřed, jenže centrální kompozice většinou není ten nejlepší přístup.
2. Horizont je také uprostřed. Tím tady protíná hlavu, což nepůsobí elegantně a prozrazuje, že fotograf fotil „turisticky“ z výšky stojícího člověka.
   Takto umístěný horizont navíc dělí snímek na dvě nevyvážené poloviny: Spodní, kde je člověk spolu s krajinou nebo městem, a horní půlku, kde se neděje nic a když máme kliku, jsou tam alespoň mraky. Pokud je obloha čistě modrá a nahoře je úplně prázdno, je to vyloženě zahozený prostor.
3. Člověk je „uříznutý“ v kotnících. Obecně je lepší konec snímku vést mimo klouby nebo naopak postavu zahrnout celou. Ale tady máme místo ní spoustu zbytečného nebe.
4. Je otázka, jestli je špatně vertikální kompozice. Záleží na použití fotky a pokud míříte na mobily, asi je to vynucená volba. Pokud ale máte volnou ruku, bývá často lepší zvolit pohled do šířky. Konkrétní tvar mraků asi tak zajímavý nebude, spíš se divák bude pídit po tom, jak vypadalo město kolem. Pokud jde čistě o portrét, i vertikální kompozice je skvělá, ale je dobré o tom popřemýšlet. Bohužel začátečníci s mobilem fotí na výšku skoro vždy.

Jak správně komponovat portrét

Vylepšená verze stejné fotky by mohla být následující:

Proč jsem zvolil tuto kompozici:

1. Postava je tentokrát posunutá ke straně podle pravidla zlatého řezu, respektive pravidla třetin. Stejně dobře by člověk mohl být na druhé straně. Pokud by byl otočený lehce bokem, tak by břichem měl mířit do volnějšího prostoru (než aby se díval „do zdi“, tedy do kraje snímku)
2. Horizont neprochází hlavou. Podle toho, kde se protne s postavou, můžeme poznat, z jaké výšky byl snímek focený, zde je to zhruba oblast bicepsů, čili fotograf byl nejspíše přikrčený. Horizont navíc není uprostřed. Opět zhruba zafungovalo pravidlo zlatého řezu, i když toto nelze vždy rozumně dodržet (záleží i na ohnisku a okolní scenérii, zejména na výšce budov). Fotografovaná osoba a její pozice na snímku jsou důležitější.
3. Člověk je vidět celý. Může se to zdát jako trivialita, ale když při focení přemýšlíme o budovách kolem, je snadné se zapomenout a nehezky oříznout postavu. Před stiskem spouště proto doporučuji ještě rychlou kontrolu.
4. Kompozice je na šířku. Pro srovnání jsem zachoval i původní poměr stran 4:3, ale (bez)zrcadlovky mají obvykle poměr stran 3:2, takže by byl záběr ještě širší. U větších aparátů je také přirozenější fotit v tomto formátu než vertikálně, na rozdíl od mobilů.

Jak do portrétu zapojit objekt v pozadí

Zvolená kompozice je praktická i ve chvíli, kdy chcete zahrnout další objekt v pozadí za vaším modelem nebo modelkou. Pak jej stačí umístit také zhruba třetinu vzdálenosti od kraje, jen toho opačného. Bude tak v rovnováze s portrétovaným člověkem.

Konkrétní rozmístění prvků záleží na tom, co zabíráte. Jinak se bude fotit Taj Mahal a vtipná cedule před výletní restaurací. Pokud narazíte na něco vysokého, namísto prostého odzoomování se nabízí jít s fotoaparátem ještě níže k zemi. Tím se horizont pohne dolů a vytvoří další prostor.

U tohoto i dalších snímků jsou vždy možné i těsněji komponované verze, kdy člověk na snímku není celý, ale je uříznutý krajem snímku na vhodném místě. Nejčastěji uprostřed stehen, v oblasti břicha nebo pod rameny.

Chyby v kompozici: objekty v pozadí

V praxi jsem viděl různé nešťastné pokusy, jak umístit sekundární objekt do snímku, takže si pojďme projít, na co si dát pozor.

Prvním problémem jsou věci, které „rostou“ lidem z hlavy.

Samozřejmě nečekám, že by někdo takhle dovedně skryl zrovna Eiffelovu věž. Ale viděl jsem přesně takto poskládaný záběr z Karlova mostu, kde se oba kraje se sochami sbíhaly v dáli přesně za portrétovaným. A danému nebožákovi pak rostla z hlavy malinká věžička z konce mostu. Řešení je pak buď udělat krok stranou a tím se dostat na kompozici z předchozí kapitoly. Případně, jestliže je symetrie důležitá, opět je šance změnit výšku pohledu a dostat problémový objekt výš nebo ho úplně schovat za hrudník. 

Další nešťastné rozhodnutí je umístit vše zajímavé jen na jednu polovinu snímku.

Opět si nejsem jistý, jestli by něco takového nastalo s věží Gustava Eiffela, ale viděl jsem snímek s celkem prázdnou krajinou člověkem a jediným stromem – umístěným přesně jako na obrázku. Divák zde nemá proč koukat na pravou stranu snímku, vše podstatné je vlevo. Je to vlastně analogie oné prázdné a nudné oblohy z úvodu článku.

Zdůraznit bych také chtěl časté nevyužití formátu.

Začátečníci bývají spokojeni s tím, že do záběru dostali to, co si předsevzali. Jenže už nehledí na to, že je kolem buď spousta dalších věcí, které nepotřebují, nebo prostě jen zbytečně moc prázdného místa. Někdy tento takzvaný negativní prostor smysl dává, ale je běžnější, že by bylo lepší jít blíž nebo použít teleobjektiv.

Jak vytvořit hloubku v portrétní fotografii

Pokročilejší triky zahrnují práci nejen s pozadím, ale také s popředím. To se už musí aktivně hledat, ale odměnou je, že na první pohled poté půjde poznat, že se jedná o promyšlenou fotografickou práci.

Hodí se zejména ve chvílích, kdy v pozadí není žádný významný objekt. Pak stačí naši vypilovanou kompozici jen upravit a vyměnit původní historickou památku (nebo ceduli restaurace) za něco před postavou. Pokud jste dostatečně blízko nebo máte světelný objektiv, dostanete navíc rozostření, které iluzi hloubky podtrhne.

Efektní je i vložení portrétovaného mezi opakující se prvky. Ať už to jsou kůly v plotě, pouliční lampy nebo pravidelná okna na zdi.

Zejména ve spojení se světelným teleobjektivem dostanete krásné postupné zaostřování až k vašemu modelu a poté zase plynulé rozostření směrem do pozadí. Póza nemusí být zdaleka takto strnulá. Je možné se například oněch pravidelných útvarů držet rukou, opírat se o ně nebo jen stát lehce bokem a dívat se stranou.

Experimentujte s kompozicí portrétu

Ne vždy lze popsaná řešení použít. Někdy dostanete nejlepší výsledek v případě, že půjdete úplně jinou cestou. Ale když si nejste jisti, výše uvedené tipy bývají použitelné a dají vám rozumný základ, kdyby se nakonec ukázalo, že jiné kompozice nefungují. Vždy je ale praktické vyzkoušet několik různých záběrů, protože nikdy dopředu nevíte, co se vám na daném místě povede nejlépe.