Pes hyenovitý patří mezi nejohroženější šelmy afrického kontinentu. Největší smečky žijí v deltě Okavanga, kde se mi je po několika pokusech konečně povedlo „ulovit“. Dokáží běžet rychleji než terénní auto a spatřit je a vyfotit chce čas a hlavně notnou dávku štěstí. Ale nakonec se mi to podařilo. Přečtěte si celý příběh.

Každý, kdo rád fotí divokou přírodu, dříve či později vyrazí do Afriky. Při prvních cestách, což je správné a logické, je potěšen každou antilopou a pakoněm. Za prvního slona si dá večer panáka a když se podaří vyfotit některou z šelem, je to nepopsatelně krásný a blažený pocit. 

Odškrtáváte si v atlasu a přemýšlíte, co vám ještě chybí do takzvané „velké pětky“. To je takový marketingový soupis zvířat, která v Africe prostě musíte spatřit.

S postupujícím časem či dalšími cestami začnete přemýšlet pečlivěji o záběrech. O tom, co vlastně fotit, případně jak a někdy dokonce jestli vůbec. A to je přesně takový ten čas, kdy si začnete vymýšlet, co byste ještě chtěli vidět a co všechno krásná africká příroda před vámi a vašimi objektivy schovává. Vždy je toho nepřeberné množství, ale mě z mnoha důvodů začali zajímat psi hyenovití.

Poprvé jsem spatřil na malý okamžik, jak rychlé stíny běží okrajem nízké buše a netušil jsem, co to bylo. Zůstal ve mně jen ten krátký okamžik, kdy na mě z podrostu kouklo žluté oko a hned zmizelo. Ani jsem nestihl zapnout foťák. Večer jsem s místními průvodci zjistil, že to byla smečka divokých psů a že jsem měl štěstí.

Poznávání psů hyenovitých

To chytré oko mi nedalo spát. Ponořil jsem se do zjišťování, co jsou zač a nestačil jsem se divit. Žijí ve smečkách, které se přesouvají rychlostí nejslabšího či zraněného jedince. Ty nechávají v době lovu v zázemí a po zdařilém útoku se na kořist vrhají takzvaní „donašeči”.

Ti nosí potravu zpět do zázemí, dokud nenakrmí čekající část smečky a až pak se nají sami. Jejich rychlost zpracování je závratná, což budilo u kolonizátorů děs a proto je v zásadě vystříleli za „spojitost s dáblem“.

Rychlost je čistě praktická, protože psi hyenovití jsou sice vynikající běžci a při lovu jsou dobře koordinovaní, ale velkým šelmám by se neubránili. Potřebují vše zpracovat co nejdříve.

Hledání psů hyenovitých

To vše ve mně vzbudilo touhu spatřit je ve větším klidu a hlavně získat i pěkné fotografie. Dlouho se mi to však nedařilo, tak bylo nezbytné zavítat do ráje přírody, kde těchto ohrožených psů žije v současnosti nejvíce, a to do legendární delty Okavanga.

Nejlepším obdobím je vrcholné sucho, což se shoduje s naším říjnem. Výhoda tkví v možnosti pohybovat se po deltě a především v rezervacích Moremi a Chobe ve vozech 4×4. V období dešťů je řada míst neprůjezdných a pohyb v deltě je obtížný. Nikoliv však nemožný. Mnoho lidí do Okavangy jezdí i v době, kdy je plná vody.

Projížděli jsme několik dní rezervací a viděli neskutečně krásnou přírodu, která bere dech. I přes „vyšší level“ afrického focení fotek na kartě přibývalo, ale hlavní a vymodlený cíl zatím nikde. Blížila se jedna z posledních nocí a po příjezdu na místo jsme zjistili, že bude zcela na divoko. Veškeré zázemí před měsícem vyhořelo.

Nalezení psů hyenovitých

Večerní nálada a poetika se s nástupem tmy zvolna vytrácela. Oheň nám dával pocit bezpečí, ale zvuků se v temnotě rozléhalo víc a víc, tak jsme raději vylezli do stanů na střeše, kde jsme měli jistý pocit ochrany. S uhasínajícím ohněm se příroda sevřela všude kolem nás. Myslím, že nikdo z nás nikdy nevnímal žádné zvuky intenzivněji.

Při prvních paprscích svítání jsme zabalili a bez snídaně se dali do pohybu směrem k severní bráně rezervace Moremi. Auta si občas prohrábla v hlubokém písku a časné ráno nabízelo řadu safari zážitků, které nás mnohdy kvůli únavě z nevyspání nechávaly chladnými. A pak se objevili. Dva metry vedle nás hodovala smečka na čerstvě skoleném samci antilopy Kudu.

Část smečky stála a hlídala, část žrala a odbíhala. Přesně tak, jak jsem to četl. Stáli jsme opodál pod dozorem hlídačů a únava se náhle vytratila. Koukali jsme v posvátném tichu, které rušily jen závěrky foťáků. Sem tam se na nás podívaly žluté oči. Jeden z těch pohledů mi byl povědomý. Mrknul jsem na něj a slíbil, že se vrátím.