Fotografování krajiny není jen o tom zmáčknout spoušť u krásného výhledu. Aby vaše fotografie měly atmosféru, hloubku a příběh, chce to trochu strategie. Dobré světlo, trocha kreativity a schopnost vnímat prostor dokážou z obyčejné scenérie vytvořit působivý obraz. Poradíme vám, jak na to.

Kam vyrazit fotit krajinu?

Začněme tím nejjednodušším. Běžte ven. Kamkoliv. Stačí pár kilometrů za město – na louku, na pole, do lesa, k rybníku. Ale pokud máte chuť objevovat, zkuste vyrazit na rozhledny a vyhlídky (ideální na vrstvení krajiny), přírodní rezervace a naučné stezky (aneb troška divočiny) nebo místa, která dobře znáte, ale ještě jste je nefotili. Kouzlo všednosti často překvapí.

Cílem není najít nejikoničtější záběr, ale naučit se krajinu číst. Jak se mění světlo. Co dělá vítr s trávou. Kdy se z oblohy stává divadlo.

Kompozice v krajinářské fotografii

Jasně, krajina je „velká“, ale fotka je jen obdélník. A do něj musíte všechno tohle vměstnat. Jak? Pomáhá pravidlo třetin: představte si snímek rozdělený na devět stejných polí. Umístěte horizont do jedné třetiny (horní nebo dolní) a hlavní motiv na některý z průsečíků. Výsledkem je vyvážená kompozice, která působí přirozeně.

Jak vidíte na těchto dvou fotkách, pomocí třetin můžete dát důraz na určitou část fotografie. Je pro vás důležitější nebe, nebo země?

A pak tu máme linie v krajině – cesty, potoky, řady stromů. Ty můžete využít k tomu, aby vedly divákovo oko do hloubky. Čím dál se pohled dostane, tím víc prostoru fotka působí.

Jak pracovat s popředím a hloubkou

Silná krajinná fotka nestojí jen na širokém výhledu. Zkuste do záběru zahrnout něco v popředí – kámen, květinu, větev. Pomůže vám to vytvořit hloubku a zakotvit kompozici.

Představte si to jako filmovou scénu: popředí, střed a pozadí. Když všechno hraje spolu, vzniká scéna, kterou si divák může „projít očima“.

Zlatá a modrá hodinka: nejlepší světlo na focení krajiny

Tohle znáte, ale nelze to vynechat: nejlepší světlo není uprostřed dne. Slunce kolem poledne pálí, kontrasty jsou tvrdé a barvy ploché. Ale zhruba hodinu po východu a před západem přichází zlatá hodinka: měkké, teplé světlo, které krajinu doslova hladí.

A hned po ní (nebo před ní) je modrá hodinka, kdy obloha získá studený nádech, stíny se zjemní a celá scéna působí klidněji. Kdo vstává brzy nebo zůstává dlouho, vyhrává na světle.

Krajina v různých ročních obdobích

Každé období má v krajině svůj příběh. Není divu, že fotky dvou fotografů ze stejného místa nejsou v krajinářské fotografii nikdy stejné. Na jaře jsou barvy svěží, mlhy tajemné a květy vděčné do popředí. V létě je výrazné světlo, sucho, tráva roste vysoko a na fotkách se obzvlášť vyjímá kreativní práce se stíny a se západem slunce. Na podzim můžete zachytit zlatavá obilná pole, červeně zrající šípky a pestrobarevné stromy. Hrajte si s kontrasty a detaily v listí. Zima, to je černobílá poezie, pokud napadne sníh. Dávejte si však pozor na přepaly.

Širokoúhlý objektiv vs. teleobjektiv při focení krajiny

Pár slov k technice. Když si chcete roztáhnout krajinu přes celý snímek, sáhněte po širokoúhlém objektivu (např. 16–24 mm). Umožní vám zahrnout velký výřez scény a skvěle funguje s popředím.

Naopak teleobjektiv (např. 70–200 mm) dokáže stlačit perspektivu, vytáhnout detaily v dálce, vrstvy hor, barvy v lese nebo chalupu pod skálou. Zoom je ideální, když se nemůžete (nebo nechcete) hýbat, a když chcete z kompozice vyříznout rušivé prvky.

A pak tu jsou filtry. Polarizační filtr ztmaví oblohu, zvýrazní mraky, potlačí odlesky na listech či vodě. Silnější ND filtr zase umožní dlouhou expozici i za dne – třeba pro rozmazaný pohyb vody nebo mraků.

Zapojte kreativitu

Když krajina nestačí sama o sobě, přidejte do hry nápad. Foťte z netradiční výšky – zkuste si lehnout do trávy, položit foťák na zem nebo naopak vylézt na pařez. 

Měňte formát: čtverec, panorama nebo extrémní výřez změní způsob, jak scénu vnímáme. Využijte odrazy ve vodě, skle nebo kalužích, hrajte si se stíny nebo záměrně vložte do fotky lidský prvek – postavu, batoh, kolo – měřítko dělá divy. 

Nebojte se ani pohybu během expozice: při delších časech (např. 1/10 s) můžete aparátem klidně pohnout a vytvořit abstraktní obraz barev a tvarů. A jestli začne pršet nebo přijde mlha, foťák neodkládejte – právě tohle počasí přináší náladu, kterou za slunečna nezažijete. Krajina nemusí být vždy ostrá a realistická. Zkuste rozostření, podexpozici nebo černobílé ladění.

Na této sérii snímků se můžete podívat, jak různě můžete při focení pracovat s liniemi i bez nich. Vzhledem k mlze jsem snímek upravila do dramatické černobílé. 

Nechte se inspirovat

Tady je pár autorů, kteří stojí za vaši pozornost, ať už kvůli kompozici, práci se světlem nebo emocím, které vkládají do svých snímků. 

Ansel Adams je klasik (tedy už po smrti) americké černobílé krajiny, mistr kontrastu a přesného řemesla. Fotil v době bez digitálu, ale jeho práce je pro fotografy dodnes školou kompozice a tónové vyváženosti. 

Michael Kenna se specializuje na minimalistickou krajinu s jemnými tóny, mlhou a dlouhou expozicí. Jeho snímky mají až meditační klid a ukazují, že i velmi jednoduchá kompozice může být silná.

Elia Locardi patří mezi současné krajináře, kteří kombinují technickou preciznost s působivým cestovatelským stylem. Jeho fotky jsou často složené z více expozic, ale působí přirozeně a působivě. Ideální inspirace pro ty, kdo chtějí z krajiny vytěžit maximum.

Isabella Tabacchi je italská krajinářka, která fotí převážně hory a dramatická panoramata. Její práce vyniká precizní postprodukcí a smyslem pro náladu – ideální pro fanoušky alpské krajiny a dramatického světla.

Jan Šmíd patří mezi nejvýraznější české krajináře. Je známý panoramaty, precizními nočními scénami a citlivou postprodukcí. Často fotí v horách a jeho snímky mají filmovou atmosféru.

Máte vy nějakého oblíbeného krajináře nebo krajinářku?

Krajina stokrát jinak

Krajina je trpělivá. Neuteče vám. Ale taky vám nedá nic zadarmo. Musíte za ní jít – fyzicky i vizuálně. Musíte se naučit vnímat prostor, světlo, čas.

Až příště půjdete ven, zkuste se zastavit a podívat se jinak. Ne jako turista, ale jako fotograf, který si klade otázku: Co na tomhle místě stojí za zaznamenání?

A pak už jen dýchejte, komponujte… a zmáčkněte spoušť.