K focení mám blízko už odmala, i když dodnes mám k dobrému fotografovi hodně daleko. Asi v šesti letech mi rodiče pořídili vlastní – tehdy ještě ručně natahovací – foťák na kinofilm, abych jim pořád nebrala ten jejich. Od té doby jsme fotky z dovolených a výletů přivezli vždy duplovaně, protože co fotil táta, musela jsem fotit i já. Mým prvním (až obdivuhodně trpělivým) modelem se stala kokršpanělka Kikina. Doma bych ještě asi našla staré album přetékající fotkami chudáka psa navlečeného do těch nejšílenějších oblečků a s různými ozdobami posbíranými po zahradě.

Moje vášeň pro poctivé dokumentování neobvyklých momentů z mého života ještě vzrostla ve chvíli, kdy se mi do rukou dostal první digitální kompakt. Sice úplně obyčejný, ale měl jednu obrovskou výhodu – už mě neomezovala hrozba dosažení limitního políčka číslo 36 a já si mohla fotit, co jsem chtěla. Ještě dnes se občas přistihnu, jak nenasytně fotím jeden snímek za druhým. Snažím se ale krotit. Přeci jen, kdo pak má ty stovky nebo tisíce fotek probírat.

Na rozdíl od ostatních, kteří na tento blog přispívají, jsem se ještě nedopracovala k zrcadlovce a tak pořád používám šest let starý kompakt – ultrazoom Panasonic Lumix DMC-FZ20. Na kompakt má sice poměrně šikovný manuál, i tak ale fotím většinou na automat, který dělá v dobrých světelných podmínkách pro mě zatím dostatečné fotky.

Je mi jasné, že jeho možnosti pokulhávají při focení v interiéru nebo za horšího světla, kde by zrcadlovka neměla takový problém. A proto se k ní určitě časem dopracuju – podobně jako většina mých kolegů, na kterých se už „podepsala“ práce v Zoneru, kde focením žijí snad všichni. V tuhle chvíli mi ale zatím vyhovuje to pohodlí, že nemusím řešit různé objektivy a tahat s sebou obrovskou brašnu plnou vybavení.

A co tedy ráda fotím? Dá se říct, že foťák nesundám z krku na výletech všeho druhu, čímž jsem si od svých nejbližších vysloužila nelichotivou přezdívku „japončík“. Permanentně totiž odbíhám od naplánované trasy a tím všechny zdržuju.

Co se tedy týče focení i úprav fotek, mám se ještě hodně co učit. Ani vám nemusím slibovat, že na tom zapracuju – už jsem totiž začala.

Na závěr vám prozradím jeden drb. Vždycky jsem si říkala, jací asi jsou lidé, kteří se kolem Zoner Photo Studia dennodenně pohybují, vylepšují jej a pracují na budování jeho přívětivé tváře. Jsou přesně takoví, jak působí tady na blogu – otevření, upřímní, veselí a za všech okolností pro každou špatnost. A já jsem ráda, že mohu být součástí tohoto světa a budu se vám také snažit z něj občas něco zprostředkovat.