Retro fotka: Klasika, která nikdy neomrzí

Článek je starý více než 5 let. Informace v něm mohou být zastaralé.

Pracujeme na jeho aktualizaci. Zatím si můžete přečíst nějaké novější.

Ne, chci pokračovat ve čtení článku

Zůstaňte v obraze, každý týden posíláme novinky ze světa fotografie

Přihlašte se k odběru toho nejlepšího z Milujemefotografii.cz

Email má špatný formát.

Potvrzením odběru dáváte souhlas ke zpracování osobních údajů pro zasílání novinek. Více se dozvíte v zásadách ochrany osobních údajů.

AutorTomáš Bartoš

Fotografii se intenzivně začal věnovat v roce 1997. Tehdy na letní výtvarné akademii vyměnil kreslící a malířské potřeby za fotoaparát Zenith. V následujících letech postupně přešel od kreslení a malování výhradně k fotografování. Později se nechal na tři roky zaměstnat jako fotolaborant. V té době přišel rozmach digitální fotografie. Naučil se nové postupy a techniky zpracování a pochopil potenciál a význam nového trendu ve fotografii. Další tři roky pracoval jako Fotoeditor. Později působil jako fotoreportér pro Mediafax, zpravodaj v ČTK i redaktor ve vydavatelství Vltava Labe Press. V současné době působí jako nezávislý profesionální fotograf. V jeho tvůrčí a komerční tvorbě dominují fotografický portrét, reportážní a dokumentární fotografie.

Komentáře (1)

  1. Jo, jo retro a můj Flexaret VII. Můj první foťák byl Baby Box, film asi 12×8 mm dvě páčky, slunce nebo pod mrakem . Pak Frexaret , vlastní fotkomora na vyvolávání fotek a pak vojna. Nechal jsem si poslat foťak Flexaret na vojnu a stal jsem se oblíbeným vojákem na PŠ v Jelšavě u Rožňavy na Slovensku. Proč vojákem, protože fotku jak ležím v blátě se samopalem v zákopu = cena zlata. Udělal jsem nástěnku , do rána byly všechny fotky pryč. Pak velitl roty major Huska nechal udělat skřínku a fotky byly zamčené. A já za odměnu opušťak 5+2. Když jsem se stal polomazákem tak jsem fotil celý den výcvik a nemusel cvičit, protože i svobodníci chtěli fotky. Měl jsem jeden svitkový film a fotil cele dopoledne. Znalci vědí jeden film tenkrát do Flexarety bylo 12 snímků 6 x 6 cm. Super velkoformát. A tještě jednu příhodu, s kuchařema mazákama. Nafotil jsem v kuchyni kuchaře jak se bojuje s velkými noži z velkých naběraček helmy a td. Od té doby jsem neměl nikdy hlad, jako předtím vždy. ALe pak jsem se nemohl dostat do vojenské fotokomory a taky jsem se bál, jelikož od fotokomory měl klíče i kontráž a ten mě mohl vždy chytnout. Všechny filmy byly evidované a vyvolané fotky také. Ale jak píši už jsem se stával mazákem a kuchaři mi dělali peklo. Málé maso atd. Tak jsem to risknul a fotky jim udělal. A bylo po hladu. Za to by byl tenkrát Sabinov – basa vojenská a nebyla daleko. Pak jsem odešel do Prahy stavět nemocnici Motol, pak prvních 10 km dálnice D1 a měl jsem tu čest umístit kvádr 0 ltý km , s kterým se chlubím dětem i teď vnukům a vnučkám. Po vojně jsem přešel na AXA II B . Kinofilm, posuv filmu rychlostí blesku páčkou „ha,ha“ . Byla to nádherná práce. Vrátil bych se ale nemám prostory. A historie koupelna nikdo doma to už mě neláká. S pozdravem.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *