Jiří Koliš nastoupil dráhu sportovního fotografa v časopise Stadion, kde působil patnáct let. V průběhu let se snaží stále zdokonalovat a v letech 1981–1986 studoval FAMU. V roce 1993 se osamostatňuje a přechází do role volného fotografa. Mezi jeho nejznámější fotografie patří ty z hokejového prostředí a dokumentace zimních a letních olympiád.

Váš profesní životopis zahrnuje jak práci laboranta, tak fotografa. Nejprve ve Výzkumném ústavu, posléze na pozici fotoreportéra časopisu Stadion. V průběhu času jste zvládl vystudovat FAMU, co považujete za největší přínos pro vlastní fotografování?
Myslím, že každá část toho, co jsem dělal, měla nějaký smysl. Samozřejmě to lze tvrdit dnes – kdysi dávno, když už jsem např. dělal fotografa ve výzkumném ústavu a v poslední chvíli jsem nebyl přijat jako fotoreportér do deníku Československý sport (přednost dostal tehdejší redakční řidič, který sice fotografovat neuměl vůbec, byl ale členem KSČ), jsem na tom nic pozitivního neviděl. Zhruba o rok později jsem však dostal nabídku fotografovat v týdeníku Stadión, a to byla o moc lepší práce. Navíc jsem se zatím naučil několik užitečných věcí, třeba fotografovat i s velkoformátovým fotopřístrojem Linhof Technica apod. Dnes vím, že nejdůležitější je co nejvíce fotit. A co nejvíc o své práci přemýšlet.

Věnujete se sportovní fotografii, jste aktivní sportovec? Co bylo nebo je Vaším sportem?
No – to je dnes už poněkud minulost. Kdysi jsem se nechtěl živit fotografií, ale sportem. To se mi podařilo snad jen během mé dvouleté základní vojenské služby. Když jsem později zjistil, že mě mé schopnosti hokejového brankáře neuživí, nechtělo se mi živit se něčím, co by mě vůbec nebavilo. Tak jsem si ze své druhé záliby – z fotografování – udělal zaměstnání. A spojil to i s tím sportem.

Jak dlouho aktivně fotíte?
Fotografoval jsem už jako malý kluk. Táta byl zdatný fotoamatér a spolu jsme doma i zvětšovali černobílé fotografie. Ale živit se fotografováním jsem začal až koncem roku 1974.

Jaké bylo první setkání s fotoaparátem, vzpomenete si ještě na první aparát?
Můj opravdu první fotopřístroj, který jsem dostal od rodičů, se jmenoval Pionýr.

Nástup digitální fotografie pro Vás musel být obrovským zjednodušením práce, fotíte ještě analogově, nebo to považujete za přežitek?
Digitální fotografie je opravdu velkým technickým pokrokem. Na jednu stranu jsem rád, že zažívám tento přelom, který bych srovnal s přechodem od daguerrotypie k systému negativ – pozitiv, na druhou stranu mě mrzí, jak nesmírné zjednodušení vytvoření konečné fotografie zcela hloupě potlačilo samotné řemeslo. Nemyslím, že digitální fotografie by měla ničit základy fotografování. To je jen naše hloupost a pohodlnost, nechuť učit se, dává přednost jakémusi pochybnému zlevňování. Snad ale časem opět obnovíme základy tohoto pro mě krásného řemesla. Tam, kam došla digitální fotografie dnes, nikdy žádný film dosáhnout nemohl. Je zbytečné bránit se tomuto vývoji. Je jen otázka velice krátkého času, kdy nová technologie zcela vytlačí tu starou.

Pokud jsou ale ještě nějaké důvody k užití třeba velkého formátu negativu, bylo by špatné ji nevyužít jen proto, že to je stará technologie. Horší ale je, že dnes se už nevyrábí ani celý sortiment plochých filmů, že je obtížné najít profesionální laboratoř k vyvolání např. diapozitivních filmů atp. Poněkud  jinak je to u černobílé fotografie – volná tvorba, tzv. umělecká fotografie, jakoby zkoušela co nejdéle zůstat u starší technologie. Galerie a sběratelé nechtějí slyšet o ničem jiném než o klasické fotografii na papírové podložce. Mně se to líbí, ale považuju to poněkud za anachronismus.

Jaké je Vaše aktuální vybavení?
Samozřejmě 99 % mé práce se děje v oblasti digitální fotografie. Používám kamery NIKON D3 a D3X a celou škálu objektivů NIKKOR. Ale ve skříni mám i Asahi Pentax 6×7, jsou tam i nějaké kinofilmové Nikony. Než je prodat za dnes směšné ceny, to si je nechám jako krásné předměty, které lze občas i použít.

Jak jste se vlastně dostal ke sportovní fotografii?
Do svých zhruba 21 let jsem nesnil o ničem jiném, než že budu profesionální hokejista. Když mi to nevyšlo, spojil jsem alespoň tenhle sen s mojí druhou zálibou. Navíc jsem v té době opravdu neměl rád politiku a zdálo se mně, že ve sportu je jí méně než v jiných oblastech tehdejšího normálního života.

Předpokládám, že hokej, který primárně fotíte, jste si vybral především proto, že jste se v tomto prostředí dříve pohyboval. Který sport fotíte nejraději?
Ono je to trochu jinak – hokej jsem fotografoval nejvíce i proto, že jsem v něm měl nejvíce kontaktů. Dnes ho ale už skoro nefotografuju – to souvisí zejména s tím, že nechci akceptovat naprosto nesmyslně nízké dumpingové ceny, které ženou kvalitu kamsi do kouta. Naštěstí to ale není ještě v několika málo oblastech fotografování tak zlé, abych se musel poohlížet po jiné obživě. Naštěstí.

To souvisí s tím, o čem jsem hovořil na začátku – mnoho z těch, kteří fotografie nakupují, nemají žádnou představu o řemeslně kvalitní fotografii. V jejich výběru rozhoduje jen a pouze cena. A který sport fotografuju nejraději? Nevím, opravdu nelžu, na tohle neumím dobře odpovědět. Třeba krasobruslení jako sport nemám rád vůbec. Ale fotografuju ho rád.

Má hokej nějaká specifika, občas ani při běžném sledování nestíháme sledovat puk, natož jej mít v hledáčku fotoaparátu?
Celá sportovní fotografie je postavená z velké části na postřehu, odhadu toho, co se stane, na znalosti prostředí… Kdysi se tvrdilo, že dobrý sportovní fotograf bez problému zvládne jakoukoliv jinou oblast reportážní fotografie. S nástupem rychlých autofokusových objektivů a prakticky dokonalých programů v tělech digitálních kamer zcela odpadá starost o technické zvládnutí fotografování. Myslel jsem si, že o to větší přednost tím dostane samotná obrazová část fotografie. Nepočítal jsem ale s tak dravým nástupem těch, které zajímá jen svůj výtvor uplatnit za každou cenu. To, z mého pohledu v tomto řemesle vyučeného a celý život se pohybujícího fotografa, je opravdu cesta do slepé uličky.

Co se týká samotného fotografování hokeje, prozradíte našim čtenářům něco ze svého know how? Jak nastavit foťák aby byl snímek povedeným, respektive co si hlídat a co nechat naopak na technice?
Tady je opravdu každá rada těžká – zvládnout dnes techniku je jednoduché. Vždyť si každý svůj pokus může okamžitě ověřit – každý digitál má tuto možnost. Samozřejmě je ale rozdíl v tom, z jakého místa můžete fotografovat, jaké máte objektivy, jak kvalitní je vaše vybavení. Pokud ale budete mít i to nejlepší možné vybavení a doslova se „nevyfotíte“, tedy neprojdete tisícemi zmáčknutí spouště, dobrou fotografii sice můžete udělat, ale jen náhodou. Lepší průměr lze dosáhnout jen praxí, žádná škola vás tohle nemůže naučit. Když se dnes podívám např. na internetové stránky našich extraligových klubů a vidím, co vše si dovolují fotografové publikovat, je mi trochu smutno. Tady by určitě nemělo platit heslo, že v množství je síla. Ale platí. Doufám, že ne navždy.

Upravujete nějak fotografie anebo se držíte zažitých postupů z dob kinofilmu – tj. pouze základní úpravy jako ořez, úprava kontrastu apod.
Tvrdím, že práce u počítače je dnes prakticky totéž, co kdysi byla práce v temné komoře. Zcela jistě stejně jako při samotném fotogrtafování i při konečném ztvárnění fotografie je současná technika ale mnohem lepší. Nicméně pořád ještě platí, že co nevyfotografuju, to ani při sebelepším zvládnutí grafických programů nenahradím. Dříve se říkalo, že co nevyfotím, to neokecám. Myslím, že tahle zásada by měla platit i dnes. Považuju ale za poněkud nešťastnou dnešní diskusi o pravdivosti fotografie, o etice fotoreportérů apod, když se odmítá jakýkoliv počítačový zásah. I třeba jen výřez. Kdo někdy pracoval se zvětšovacím přístrojem v temné komoře, ví, jak ti lepší fotogafové dovedli své fotografie nazvětšovat.

Běžné bylo tzv. nadržování (ztmavování či naopak zesvětlování určitých míst), volba měkkosti či tvrdosti použitého papíru, samozřejmá byla i volba výřezu…Bývala tu i velmi uznávaná profese tzv. amerických retušérů. Nechci obhajovat nějaké opravdu tvrdé zásahy do samotného obsahu fotografie, ale vůbec nevidím nic špatného na tom, když se fotografie běžným způsobem upraví. I dnes stojí občas za to, nevyužít barvu a fotografovat černobíle. I když i to je dnes, podle některých obhájců oné výše zmíněné etiky, zásah do pravdivosti sdělení.

Byl jste se podívat na některý z hokejových zápasů na MS na Slovensku? Případně plánujete návštěvu MS?
Protože dnes nemám možnost se takovým fotografováním uživit, neplánuju to. Velké agentury nastolily naprosto nesmlouvavou cenovou válku, se kterou drží krok jen nadšení amatéři, které živí něco jiného než fotografie. Volní fotografové, jako jsem byl posledních 20 let já, už dnes prakticky nejsou. Takže pokud na Slovensko pojedu, pak jen s nějakými kamarády podívat se na krásný sport.

Máte nějaký nesplněný fotografický sen nebo plány do budoucna?
Pokud bych měl dnes o něčem snít, tak snad jen o jediném – aby se vrátili na svá místa kvalitní obrazoví redaktoři a opravdoví grafici. Protože jsem ale realista, myslím, že se naplnění takového snu nedočkám. Něco jiného je ale plánování toho, co chci fotografovat. Všechno zlé je prý pro něco dobré – takže i ta dnešní neutěšená situace v cenách za reportážní fotografie mě alespoň nutí neustále si vymýšlet něco nového. Ještě nechci přestat fotografovat! Těším se třeba na příští rok a na fotografování olympiády v Londýně společně se dvěma našimi fotografy. Přesněji s jedním fotografem a jednou fotografkou. To by měl být skoro můj životní projekt. Věřím, že to bude krásná práce s ještě krásnějšími výsledky.