Zonerama – webová galerie volně přístupná všem zájemcům, kteří chtějí sdílet své fotografie, už funguje několik let. Denně přibývají stovky fotografií, a tak není divu, že se galerie plní báječnými snímky zajímavých autorů. Některé z nich vám postupně budeme představovat blíže. A začneme hned dnes.
Jak dlouho se věnujete fotografování a co Vás k němu přivedlo?

Fotografování se věnuji od roku 2008. Od šesti let jsem hrál hokej a na nic jiného nebyl čas. Ze zdravotních důvodů jsem musel skončit a najednou jsem měl spoustu volného času. Můj kamarád, který se věnuje fotografii už dlouho, mě poprvé přivedl k tomuto koníčku, u kterého doufám, že mi vydrží už napořád.

Je fotografování pouze hobby, nebo se z něj stalo i zaměstnání?

Fotografování je pro mě hlavně obrovským koníčkem a relaxem. To, že si tím občas mohu i přivydělat je jen takový bonus navíc, za který jsem opravdu rád. Cokoliv, co člověk fotit musí je ale už práce. Já jsem tedy rád, že je to pro mě zatím stále „jen“ záliba, protože se obávám toho, že s povinností něco fotit by zmizelo i to nadšení pro věc. (úsměv)

Vaše snímky v galerii Zoneramy mají záběr od krajin, přes makro po portréty, co sám fotografujete nejraději?

V tom je tento koníček nejlepší a nikdy neomrzí. Rád cestuji po horách a kopcích a proto mě nejvíce baví focení krajin. Když mě to někdy tak trochu omrzí, zaměřím se třeba na makro. Poslední dobou ale přibývá lidí, kteří stojí o to abych je vyfotil do rodinného alba, a tak je pro mě příjemným zpestřením i focení portrétů. Krajina u mě ale stále zůstává na prvním místě!

Bez jakého vybavení se při focení neobejdete?

Když pominu základní vybavení jako je foťák (Canon 40D) a objektivy, tak hlavně notnou dávkou trpělivosti.

Naučil jsem se si výlet za dobrým snímkem hlavně užít. Člověk, podle mě, nesmí na první místě pouze chtít udělat skvělou fotku, ale užít si dané místo a přírodu. Potom ten správný čas na dobrou fotku přijde skoro sám.

Co se týče techniky, tak k mým nejoblíbenějším objektivům patří 14mm Samyang se světelností F2,8 se kterým fotím celkové záběry krajin. Jsem ale velmi spokojen i se svými objektivy Tamron 17-50 mm F2,8 a Sigma 50-150 mm F2,8. Tyto tři objektivy mám ve svém fotobatohu pořád.

Souhlasím, že s tou trpělivostí to u krajinářské fotografie ani jinak nejde. Když už jsme u té krajiny – jak vybíráte lokace?

Žiji v podhůří Krkonoš přesně na hranici mezi Českým Rájem, takže nouzi o pěkná místa k fotografování opravdu nemám. Hodně mi ale přirostla k srdci krajina Českosaského Švýcarska, kde se díky častým návštěvám u příbuzných také pohybuji.

Nejvíce navštěvované lokality jsou tedy z těchto oblastí. Výběr lokalit spočívá většinou z předešlých návštěv daného místa. Jsem typ člověka, který musí mít ke všemu mapové podklady a spoustu informací vědět už předem. Takže brouzdáním po internetu si vždy zjistím maximum informací o konkrétním místě. Nejlepší lokalita ale nikdy nejde vybrat – vždy záleží na podmínkách, které jsou v danou chvíli a tak tisíckrát fotografované místo může pokaždé vypadat jinak.

S tím souvisí další otázka. Vracíte se na stejná místa vícekrát?

Vracím. K tomu než dosáhnu vysněného snímku z daného místa často vede i několik návštěv. Je to vždy tak trochu o náhodě, ale sledováním přesné předpovědi počasí tomu může jít člověk hodně naproti. Někdy ale udělám dobrou fotku zcela neplánovaně a vlastně i náhodně prostě podle toho jak si zrovna příroda poručí. (úsměv)

Kromě technicky precizních snímků z digitálního fotoaparátu se věnujete také focení s nejrůznějšími druhy dírkových komor…

Všechny dírkové komory (pinhole) si vyrábím sám. Moje první dírková komora byla papírová krabice s dírkou a světlocitlivým fotografickým papírem. Díky tomu, že jsem ale mohl v terénu udělat pouze jeden snímek, následně ve fotokomoře krabici otevřít a papír vyvolat, jsem přešel k různým druhům filmů.

Hodně jsem „fotil“ na klasický černobílý kinofilm Fomapan 100 s mou nejoblíbenější pinholí – krabičkou od zápalek. Skrze krabičku s malou dírkou protažený film a jednoduchou závěrkou se fotilo nejlépe. (úsměv) Doba exponování byla od dvou tří vteřin až po padesát minut, podle okolního světla. Díky „pružnosti“ materiálu fotka téměř vždy vyšla.

Poslední dobou mě ale začalo bavit fotografovat na středoformát legendární Flexaretou a nebo Ljubitelem, ale vzhledem k nedostatku volného času je to už spíše jen ojedinělé.

Jakub Müller.