Patrik Sláma fotografuje pražská místa, na kterých se v minulosti stala vražda. Pozoruhodné fotografie ze série Zmizelé výkřiky vznikají vždy v ten samý den v roce a v tu samou hodinu, kdy ke zločinu došlo. Sláma fotografiemi upozorňuje na samozřejmost, s jakou se vracíme domů, aniž bychom tušili, co se na místech, která považujeme za všední, mohlo v minulosti odehrát.

Co vám vůbec vnuklo nápad sérii Zmizelé výkřiky nafotit?

Nápad se neobjevil náhodou. Delší dobu pracuju na jiném cyklu fotografií – jsou to poslední pohledy, které měli před očima lidé, kteří se rozhodli ukončit svůj život pádem z výšky. Při výjezdu na jedno focení z tohoto souboru jsem se shodou okolností dostal na místo se smírčím křížem. To místo bylo prostě zvláštní, taková nepopsatelná energie. Později jsem zjistil, že se tam stala vražda. Začalo mi to vrtat v hlavě a přemýšlel jsem, jestli se mé pocity na tom místě objevily kvůli kříži nebo kvůli bývalé vraždě. Rozhodl jsem se proto navštívit víc takových míst, abych zjistil, jak to je.

Jak dlouho jste na sérii pracoval?

Vzhledem k tomu, že jsem místa fotografoval přesně v ten den a v tu hodinu, kdy se vražda stala, trvalo mi fotografování přesně jeden rok. Některé vraždy byly poměrně čerstvé, od jiných uplynulo i víc než dvacet let.

Už se Zmizelé výkřiky dočkaly své vlastní výstavy?

Zmizelé výkřiky jsem vystavoval už na několika místech v Praze, Brně a Plzni, ale zatím nikde kompletní soubor. Vystavoval jsem vždy výběr, který získal druhé místo ve Slovak Press Photo v kategorii Středoevropská fotografie. Celý soubor bych rád představil veřejnosti na podzim letošního roku v prostorách Muzeu policie České republiky v Praze.

Jak daleko jste na tom s prací na sérií fotografií zachycujících poslední pohled sebevrahů, než skočili?

Tento projekt je pouze započatý a po zkušenostech ze Zmizelých výkřiků jsem ho zatím odložil bokem. Je to velmi ponuré téma a řekl jsem si, že je čas si trochu od temných věcí odpočinout. Zatím netuším, kdy se k němu vrátím, ale určitě ho časem dokončím. Zajímá mě místo a poslední pohled, který se otevřel sebevrahům před tím, než se rozhodli ukončit svůj život.

Každá z vašich fotografií působí hodně tajemně, tíživě a někdy až nadpřirozeně. Přitom se vlastně jedná o fotografie obyčejných míst. Jak jste výsledných fotografií dosáhl? 

Považuju se za krajináře a jsem velmi zaujatý noční fotografií. Mám rád práci s neostrostí a externími blesky. Postprodukce v počítači díky externím bleskům už tedy nebyla moc potřeba.

Jak takové vaše „číhání“ na fotku, kdy musíte chytit na vteřinu přesný čas, vlastně vypadá?

Na každé místo jsem se vždycky předem velmi dobře připravil. Bylo pro mě velmi důležité znát celý příběh, abych mohl fotografii hluboce uchopit. Vždycky jsem si získal maximum informací o příběhu a místo jsem i několikrát předtím navštívil, abych předem věděl, jaký záběr pro mě bude ideální. Snažím se mít všechno perfektně připravené a soustředit se na práci. Mám kamaráda řidiče, který mi vypomáhá se svícením scény. Takže na těch místech nejsem sám. Ale musím říct, že i když rozum zaměstnává práce a forma provedení, ty pocity tísně mě často doženou a skoro přidusí. Jako by mě na tom místě někdo sledoval. Dělo se to ostatně i mému kamarádovi a postupně prý čím dál víc.

Které z míst vás nejvíc zasáhlo?

Opuštěný činžák nedaleko vršovického vlakového nádraží. Vražda se stala pod pavlačemi na dříve přístupném dvoře, který je dnes zavřený. Už ve dne, kdy jsem tam byl na obhlídce, to místo vypadalo děsivě. Ulice, kterou jdete, znenadání končí a odbočuje z ní jen vyšlapaná cestička. Jako byste najednou nebyl ve městě. Asi po třiceti metrech se pod srázem objeví dvůr obehnaný žiletkovým drátem, což samo o sobě působí divně. V noci bych tam už asi nikdy nešel. Abych měl ideální záběr, bylo třeba složitě přelézat ploty a musel jsem tam tím pádem být sám. Nebyl to příjemný zážitek.

Sérii Zmizelé výkřiky už považujete za uzavřenou? A na čem momentálně pracujete?

Soubor Zmizelé výkřiky jsem dokončil v říjnu loňského roku, obsahuje 22 fotografií a neplánuju, že bych v něm dále pokračoval. Chtěl bych udělat k projektu výstavu v Muzeu policie ČR a vydat knihu fotografií doplněnou příběhy, které se za nimi skrývají. Autorem textů bude Viktorín Šulc, spisovatel a scénárista, autor knih Když vzlétne děs a nevíra a Pronásledoval jsem přízraky, kterou napsal společně se slavným vyšetřovatelem Jiřím Markovičem.

Na vašich stránkách mě zaujala především věta „Ve světě, kdy kromě oběda a večeře sice každodenně zkonzumujeme i několik válek, autonehod a detektivních příběhů, netušíme, že se ta samá cesta domů stala někdy někomu osudnou.“

Myslíte, že v dnešním světě jsou lidé vraždami přesyceni, a tím pádem se jich toto téma vlastně osobně nijak nedotýká? Trochu mi to připomíná jeden citát, co jsem četla na jedné holandské výstavě – „dead happens to other people“. Myslíte, že lidé si neuvědomují vlastní smrtelnost?

Většina lidí se myšlenkami na smrt vážně zabývá až ve chvíli, kdy je k tomu donutí nějaké životní okolnosti nebo jsou s ní osobně konfrontováni, ale běžně se vědomí smrtelnosti chtějí ve vážné rovině spíš vyhnout. Smrt je jako druh tragédie atraktivní, protože dává zprávám, filmům nebo hrám emočně silný náboj. Její velké množství však vede k tomu, že se smazává rozdíl mezi reálnou a fiktivní smrtí, čímž se bagatelizuje nejen smrt, ale hlavně život, který jí předcházel. Těmto nešťastně zmařeným životům bychom rádi s panem Šulcem věnovali s úctou texty v plánované knize.

Text