Ostřete na hyperfokální vzdálenost

Především při fotografování krajiny je obvykle hlavním požadavkem proostření snímku ve všech jeho částech. Mít však ostré popředí a společně s ním i vzdálené pozadí nemusí být vždy jednoduché. Pomoci může ostření na hyperfokální vzdálenost.

Ještě než si řekneme, v čem takový způsob ostření spočívá, je třeba si uvědomit, že pojem ostrost je velmi subjektivní a pro každého z nás může vypadat jinak, např. v závislosti na kvalitě našeho zraku. Proto je třeba si nějak objektivně definovat, co je ostré a co už nikoliv. Aby byla definice jednodušší, byl zaveden pojem rozptylový kroužek, který vychází z předpokladu, že každý bod je na fotografii zobrazen jako ploška.

Pokud je tato ploška dostatečně malá a my ji vnímáme jako bod, pak je obraz ostrý. Velikost tohoto rozptylového kroužku byla pro kinofilmové aparáty stanovena na 0,03 mm, při předpokladu, že budou zhotoveny zvětšeniny do rozměru 20×30 cm.  V případě, že se dělaly zvětšeniny většího formátu, považuje se za ideální velikost rozptylového kroužku 0,025 mm. Pokud tedy bude mít zobrazený bod tuto velikost, bude ostrý, bude-li velikost větší, pak je zobrazen jako neostrý. Rozptylový kroužek je dohodnutým pojmem a je vztažen ke standardním pozorovacím podmínkám – přibližná velikost obrazu A4 a vzdálenost pozorovatele 38 cm.

Hyperfokální vzdálenost je možné definovat jako ostřící vzdálenost, při níž je ostré jak popředí snímku, tak i nejvzdálenější objekty. Hloubka ostrosti v takovém případě sahá od několika metrů až po nekonečno – v závislosti na ohniskové vzdálenosti a cloně objektivu.

Hloubka ostrosti u tohoto snímku není malá, nicméně pozadí není zcela ostré

Hloubka ostrosti u tohoto snímku není malá, nicméně pozadí není zcela ostré

Proč nestačí clonit?

Možná vás napadlo jednoduché řešení problému s ostrostí. Stačí přece přiclonit a zaostřit na nekonečno! Částečně máte pravdu. V případě, že zacloníte objektiv, zvětší se rozsah hloubky ostrosti – čím více zacloním, tím větší hloubky ostrosti dosáhnu. Podle tohoto pravidla by tedy měl být snímek nejprokreslenější při co největším zaclonění objektivu.

Předpoklad je správný, naráží ale na dva problémy. Jednak je to možný nedostatek světla při úplném zaclonění objektivu a požadavku na „rozumný“ expoziční čas. To je možné velmi elegantně řešit použitím stativu. Druhý problém spočívá v tom, že při zaclonění na nekonečno nebude ostré popředí, neboť nespadá do pole hloubky ostrosti. Ke slovu může při velkém zaclonění přicházet i difrakce (ohyb světla způsobený jeho vlnovou povahou), která způsobuje neostrost při velkém zaclonění objektivu.

Nyní tedy stojíme před problémem: chceme co největší hloubku ostrosti a zároveň nechceme mít úplně zacloněný objektiv a taky nechceme ostřit na nekonečno. Ke slovu tedy přichází ostření na hyperfokální vzdálenost.

Ukázkově proostřený snímek

Ukázkově proostřený snímek

Hyperfokální vzdálenost v praxi

Hloubka ostrosti má vždy určitý rozsah, řekněme třeba od 5 do 20 metrů – tedy v pásmu délky 15m je vše ostré. Ovšem hloubky ostrosti od 5 do 20 metrů dosáhneme pouze v případě, že zaostříme na konkrétní místo scény, tedy opět na určitou vzdálenost, která je vždy větší než počátek rozsahu hloubky ostrosti a zároveň leží spíše v první třetině rozsahu hloubky ostrosti – v našem modelovém příkladu by to mohlo být cca 10 metrů. Tedy pět metrů před a deset metrů za zaostřeným místem bude vše ostré. Chceme-li tedy hloubku ostrosti prodloužit při zachování clony, pak je nejjednodušší posunout místo na které ostříme směrem dál od nás, v tomto případě maximálně o 5 metrů – v takovém případě bude objekt, na který jsme ostřili, ležet na začátku pásma hloubky ostrosti, takže zůstane ostrý a zároveň se nám proostří i pozadí.

V popsané modelové situaci jsem použil nereálné hodnoty hloubky ostrosti pro lepší názornost, v praxi dosahuje hloubka ostrosti při podobných clonách nekonečna. Nemá ale smysl ostřit na nekonečno, neboť se tak připravíme o výraznou část hloubky ostrosti, která zasahuje do popředí. Opět příklad, pokud zaostřím na nekonečno při vyšší cloně, bude hloubka ostrosti cca od 10 m do nekonečna, pokud ale posuneme rovinu ostření více k nám, bude hloubka ostrosti cca od 5 m do nekonečna, pokud ještě více posuneme rovinu ostření, opět se posune pošátek rozsahu hloubky ostrosti více k nám. Ostřící vzdálenost, kdy je rozsah hloubky největší tedy nazýváme hyperfokální.

U podobných záběrů je hyperfokální vzdálenost jediným řešením

U podobných záběrů je hyperfokální vzdálenost jediným řešením

Objektivy dnes obvykle mají na svém obvodu vyznačen pouze název, starší kousky s pevným ohniskem však zobrazují i informaci o zaostřené vzdálenosti a s ní související stupnici hloubky ostrosti, díky tomu je možné hyperfokální vzdálenost přesně určit. Hyperfokální vzdálenost jevšak možné i vypočítat, ovšem jednodušší je použít již připravené tabulky se vzdálenostmi, případně využít online kalkulačky anebo některé z aplikací dostupných pro chytré mobily platformy Android či iPhone. Pro ty, kdo mají několik pevných skel, může být praktická papírová kalkulačka, určená pro konkrétní ohniska – najdete ji zde.

Pokud jsme v situaci, kdy nemáme k dispozici nic z uvedeného, lze se řídit jednoduchým pravidlem, že zaostříme maximálně na vzdálenost dvakrát delší, než je vzdálenost k nejbližšímu objektu, který chceme mít ostrý.

Poslední aktualizace 27. července 2011

33 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Petr Březina

Komentáře