V poslední době jste se tu mohli dočíst hodně o výběru fotoaparátu, proč dnes zrcadlovka není jedinou volbou pro milovníka fotografie, jak bezzracdlovky a kompakty s velkými čipy brzy nahradí zrcadlovky v rukách amatérů. Tenhle článek je o tom, jak jsem si to chtěl vyzkoušet v praxi, a na rok jsem opravdu zrcadlovku prodal a koupil kompaktnějšího společníka.

Přes deset let jsem nedal na zrcadlovku dopustit. Přes řadu kinofilmových aparátů jsem skončil u Canonu EOS 20D, který mi popravdě úplně dostačoval. Ale pokrok nezastavím a spolu s prvními vráskami mého „dvacet déčka“ se začaly objevovat kompakty a bezzrcadlovky s velkými čipy, respektive lepší nebo se srovnatelnou, obrazovou kvalitou, ale mnohem kompaktnějším tělem. Zbystřil jsem. A červíček v hlavě začal pomalu vrtat a měnit optiku, jakou jsem se díval na svůj arzenál.

Výlety bez zrcadla

V dobře vyváženém bytelném těle jsem viděl jen půlkilovou cihlu v batohu a výměnné objektivy tomuto pocitu zrovna nepomáhaly. S neforemnými fotografickými brašnami, které k zrcadlovkám nedílně patří, jsem nikdy nebyl kamarád. Postupem času vzít zrcadlovku na výlet, nedejbože dokonce na kolo nebo lyže, se stalo neospravedlnitelným.

Zrcadlovka stále častěji zůstávala doma a já byl bez fotek. S velkými cestovatelskými plány a pod heslem „dobré fotky nedělá fotoaparát“, jsem si vysnil rychlý kompakt s ovládáním zrcadlovky. Bylo léto 2011 a mně doma přistála pečlivě vybraná novinka Canon PowerShot G12.

Ovládání skoro jako ze zrcadlovky, stabilizovaný objektiv s rozsahem ohnisek 28–140mm (ekv. kinofilmu) a clonovým rozsahem F2,8–5,6 spolu s relativně nízkým šumem slibovaly hodně.

Chybějící pohotovost

Jenže léto uplynulo, já trochu vystřízlivěl a zasteskl si po své bývalé zrcadlovce. Kde byl zakopaný pes, když obrazová kvalita mi stačila, a malé magnéziové tělo v kombinaci s vysouvacím objektivem bylo ve skutečnosti lepší, než jsem si jej vysnil?

Dokonce i s odstupem času stále musím uznat, že na focení krajinek na cestách to bylo vážně super. Ale pravda, tam to pro mě končilo. Cokoliv, co si žádalo pohotovost (jako reportáž nebo sport a teď tím nemyslím žádnou profesionální úroveň), bylo nad síly „gé dvanáctky“. Troufám si dokonce říct, že je nad síly i současných bezzrcadlovek, protože tyto problémy sdílí do posledního puntíku.

Proč je u mě zrcadlovka stále na prvním místě?

• Chybějící kvalitní hledáček – asi to bude znít staromilsky, ale přijde mi nepřirozené fotit v předpažení. Opouští mě v ten moment kreativita a chuť dělat věci pořádně. Focení v šeru je pak kapitola sama pro sebe. Stačil by i kvalitní průhledový hledáček jako má například Fujifilm X-Pro1.
• Přímé ovládání – byť ovládání si vzalo ze zrcadlovky vše, co jen velikost kompaktního těla dovolila, tak výrobce nějak nepočítá, nebo nechce, aby se mu do toho uživatel montoval. Nelze oddělit ostření od spouště, tlačítka mají omezené programování atp.
• Rychlost – nejen, že si autofokus ve složitějších situacích dával pěkně načas, ale celkově jsem měl pocit, že fotoaparát se nenechá úplně zkrotit a v případě pohotového zmáčknutí spouště, bez namáčknutí, si fotoaparát ještě něco rozmýšlí. Tento pocit jsem si připomněl, když Hanka nedávno testovala bezzrcadlovku.

Nebudu to dál natahovat a rovnou řeknu, že jsem skončil zpátky u zrcadlovky, konkrétně u modelu Nikon D7000. Byť jsem velkým fanouškem dnešní miniaturizace a naprosto souhlasím s Majovým článkem, který krásně popsal proč není zrcadlovka pro každého, tak druhým dechem musím dodat, že já si pro sebe bezzrcadlovku nebo kompakt dokážu představit jen jako doplněk k zrcadlovce, ale ne v hlavní roli.