ZONER software se stal sponzorem brněnské kapely Tibet, která má po letech novou desku s názvem Robinsonaut, jejíž stejnojmenný singl právě hraje v rádiích. Jelikož jsme zjistili, že promo fotografie k této desce jim pořídila mladá fotografka – Magdalena Šteflová – studující architekturu ve Velké Británii a přivydělávající si focením jak v Česku, tak na ostrovech, vyzpovídali jsme ji ohledně zkušeností s focením a případnými rozdíly mezi českým a zahraničním klientem.

Tomáš: Sedíme na baru a hned kousek od nás hraje kapela Tibet, pro kterou jsi fotila propagační fotografie. Ty by měly sloužit k mediálnímu zvýraznění jejich nového alba. Jako prostředí, do kterého jsi kapelu umístila, posloužilo brněnské výstaviště…

Magdalena: Na Brněnském výstavišti jsem fotila jednu sérii fotek, které pak kapela použila jako internetové promo a které by měly být vloženy ve formě plakátu do speciální verze desky. Ještě jsme ale fotili další sérii fotek v Londýně, kam kapela přijela vydání nové desky oslavit.

Tomáš: Kam jste šli v Londýně fotit? Měla jsi dopředu vybrané lokace, na které jsi kapelu chtěla vzít?

Magdalena: Kapela Tibet přijela na pár dní, takže jsme si udělali výlet kombinovaný s focením. Výběr lokací probíhal hodně spontánně. Měli jsme sice načrtnutou trasu, například Millennium Bridge, ale během focení jsme objevovali místa a prostory, ve kterých focení probíhalo naprosto bez příprav. Takové fotky pak máme třeba z London Tate (muzeum moderního umění – pozn. red.).

Tomáš: Jak ses vlastně dostala do Británie a k samotnému focení? V Londýně jste nefotili náhodou.

Magdalena: V Anglii studuji architekturu a k focení jsme se dostala přes svou asociální závislost na internetu, která mě donutila se sebou něco dělat. Spousta lidí z internetových komunit fotila, tak jsem si půjčila tatínkův fotoaparát, což byl na dnešní dobu strašný přístroj, se kterým jsem nafotila své první portréty. Ty získaly pozitivní ohlas v mém okolí, a tak to začalo.

Jiří: Kolik ti v té době bylo?

Magdalena: To mi bylo třináct. A pak to šlo vlastně přes architekturu. Teď momentálně jsem přesvědčená, že znalosti z focení a základy úprav fotek ve Photoshopu mi při studiu architektury hodně pomohly.

Tomáš: Fotografii ale nevyužíváš pouze při studiu, ale také se focením částečně živíš, nebo ne?

Magdalena: Jak kdy. Když jsem v Brně, tak například v létě fotografuji svatby, případně portrétní fotky pro lidi. Loni toho bylo toho docela dost, lidé se ke mně dostávají většinou přes internetové prezentace. Vyloženě se tím neživím, ale hlavně v Česku to bývá příjemná brigáda. Rozhodně příjemnější peníze, než kdybych pracovala někde v kavárně.

Jiří: Ale na ostrovech jsi říkala, že děláš v baru pro Číňany?

Magdalena: Nedělám v baru pro Číňany. (smích) Nemáme v Nottinghamu čínskou čtvrť, ale máme tam tu komunitu strašně bohatých asiatů, kteří přijdou a objednávají si láhve šampaňského za sto liber a pak se rozhodnou, že chtějí obyčejné skleničky z IKEY, aby to šampaňské mohli pít ve velkém na ex.

Tomáš: Přesuňme se ale od asiatů k focení. V Anglii míváš také nějaké fotografické zakázky…

Magdalena: Začala jsem fotit v Nottinghamu pro místní studentský časopis. Dřív jsem se hodně stěhovala a až nyní se usadila, takže se začínají rýsovat nové kontakty, známosti atd.

Tomáš: Dokážeš už teď srovnat českého nebo zahraničního klienta?

Magdalena: Asi nezáleží tolik, jestli je to český nebo zahraniční klient, ale na tom, jestli si ten který člověk myslí, že fotografování rozumí. Někdy se stane, že si klient najme fotografa na svatby a je přesvědčen o tom, že fotí líp než vy. Takže vám pak sami říkají odkud, z jakého úhlu, jak to máte zabrat, jak ta fotka má vypadat atd.

Češi mají specifickou představu, kolik toho za své peníze mají dostat. Britský klient není třeba překvapen, že za tuto tvůrčí práci zaplatí více. V Česku je to pro mě jednodušší v tom, že zde mám kontakty, ale v Británii žádné jméno nemám, tam si své postavení teprve buduji.

Tomáš: Když ti klient začne mluvit do focení, necháš se ovlivnit s tím, že jsou to jeho peníze, jeho představa, nebo si stojíš za svým a dokážeš ho přesvědčit, aby celou práci nechal na tobě?

Magdalena: Vesměs mám štěstí na klienty, kteří si mě vybírají skrze mé online portfolio, protože se jim líbí styl, kterým fotím. Takže mně stačí, když jim řeknu: ‚Hele, já vím, co dělám, nech to na mně.‘ Občas mají strach, protože já fotím kompletně bez blesku a oni z toho samozřejmě bývají nervózní, protože na to nejsou zvyklí. Ale i tyto klienty dokážu přesvědčit, že vím, co dělám.

Jiří: Co tvé vybavení?

Magdalena: Momentálně mám plnoformátovou zrcadlovku Canon a v devadesáti procentech případů mívám nasazený portrétní objektiv. Když cestuji, tak něco širšího, ale bez portrétního objektivu bych se neobešla.

Jiří: A co analog?

Magdalena: Já jsem vždycky chtěla, ale nebyl na to čas. Mírně koketuji s lomografií, což je ve světě stále dost populární záležitost a řekněme s levnější verzí polaroidu od Fujifilmu. Tím si fotím třeba věci do sketchbooku. Ale nepoužívám ho na zakázky.

Tomáš: Necháváš své fotografie úplně bez zásahu, nebo je upravuješ? Případně, jak moc do nich zasahuješ v počítači?

Magdalena: Své fotky upravuji hodně barevně, ale netrávím v editoru hodiny a hodiny, tedy, co se týče mých obvyklých fotek – portrétů. Při úpravách používám křivky, úrovně, ale neposunuji realitu. Tomu se snažím vyhýbat.

Jiří: Jakým způsobem volíš lokace pro focení? Vybíráš prostor pro konkrétní lidi, nebo je fotíš u nich doma?

Magdalena: Záleží, jak se domluvíme. Většinou mám představu, co chci dělat. Dlouhou dobu jsem čerpala z toho, že bydlím vedle Výstaviště a z toho se čerpat dá. Bohužel ale Výstaviště není nekonečné a už jsem tam byla snad v každém keři. (smích)

Jiří: Fotíš raději muže nebo ženy? S kým se ti spolupracuje lépe?

Magdalena: Mám pocit, že muži se méně rádi fotí. Když už mi přijde nějaký požadavek na focení, tak jsou to většinou ženy. Holky se fotí častěji, muži naopak nemají strach, aby jim na fotkách nebyla vidět druhá brada nebo břicho.

Jiří: Chtěl bych se ještě vrátit k těm zákazníkům. Říkala jsi, že Čech má větší pocit toho, že ví, co chce za své fotky dát. Já jsem se setkal s tím, že hodně lidí požaduje od fotografa všechny fotky, všechny klidně neupravené, neostré…

Magdalena: To je celkem časté. Nejen já s tím mám ale problém – pod to, co nevyberu a neupravím, se nechci podepsat. Ještě když jsem začínala fotit svatby, tehdy mi bylo patnáct, šestnáct let, stávalo se mi, že novomanželé chtěli obrovské množství fotek upravit. Vinou toho, že jsem nebyla dostatečně asertivní (taky jsem na to neměla roky), jsem pak trávila hodiny a noci nad úpravami fotek.

Jiří: Vzděláváš se nějak, co fotografické časopisy a weby, čteš? Zajímáš se o ně?

Magdalena: Přiznám se, že největším zdrojem, který sleduji jsou přímo galerie autorů na Flickru a Deviantartu, případně na doporučení od dalších známých. Tento způsob mi vyhovuje nejvíce. Ale znám i současnou českou fotografii, která má vysokou úroveň. Určitě má smysl sledovat i dění ve fotografii kolem sebe, chodit do galerií a číst časopisy.

Tomáš: Sleduješ nějaký časopis? Máš nějakého oblíbeného fotografa?

Magdalena: Hodně mě baví reportážní fotografie Jana Šibíka, pak klasika – Annie Lebowitz, ta se hodně blíží tomu, kde bych jednou chtěla být, kdybych měla prostor se fotografii věnovat neustále. Vinou zvýšení poplatků za studium, ke kterému se v Británii rozhodli, jsem se ale dala na architekturu. Kdybych si vybrala fotografii, tak bych skončila hned po studiu s dluhem několika milionů. A o to určitě nestojím. Náklady na studium architektury jsou podstatně nižší.

Tomáš: Co Zoner Photo Studio, znáš, používáš?
Jirka: Klidně můžeš říct ne. (smích)

Magdalena: Zkoušela jsem ho, kdysi jsem v tom dělala panorámata, ale jsem zvyklá na Photoshop. Je pro mě jednodušší udělat v něm práci, kterou potřebuji. Na Zoneru se mi ale dost líbilo snadné vytváření třeba webových galerií. To jsem používala, když jsem potřebovala rychle vytvořit galerii a hodit na vlastní web, bylo to super.

Připravili Tomáš Slavíček & Jiří Vicherek.