V druhé polovině září jsem se sešel s dvěma fotografy, abych s nimi udělal rozhovor. A to ne jen tak ledajaký. Neptal jsem se jich totiž na jejich vlastní tvorbu, přestože by určitě bylo dlouho o čem povídat, ale na to, jaké to je a co to obnáší fotografii vyučovat. Oba dva jsou totiž dlouholetými pedagogy a zkušenosti s učením fotografie sbírali jak na střední, tak i vysoké škole. 

Jiří Víšek a Martin Vybíral, to jsou dva ze čtyřčlenného pedagogického týmu vyučujícího fotografii na brněnské Střední škole umění a designu, stylu a módy a Vyšší odborné škole v Brně (dříve Střední škola umění a designu nebo také Střední umělecká škola či Střední umělecko-průmyslová škola, nejznámější ovšem zkráceně jako Šuřka).

Oba dva navíc stejnou školu, na které nyní působí v roli učitelů, sami vystudovali. Kromě nich zde fotografii, na oddělení Užitá fotografie a média, učí také Ivan Emr a Jiří Dvořák. Jak už jsem nastínil v úvodu tohoto článku, rozhovor jsme vedli především o tom, jaké to je učit fotografii. (Text je doplněn pracemi jejich studentů.)

Hned ze startu tedy položím přesně cílenou otázku – jaké to vůbec je učit fotografii?

Martin Vybíral: Čím dál těžší. (smích)

Jiří Víšek: Ona do toho skutečně reálně vstoupila digitální fotografie, díky čemuž si řada lidí myslí, že se jedná o velmi snadný proces. Za ‚dřevných dob‘ výuka byla komplikovanější a i pro nás bylo jasné, jak se co dá vyučovat.
Teď jsou studenti schopní přinést obrázek za pět minut a v podstatě se tváří, že už to mají hotové. To je sice výhoda řekněme ve světě technologií, průmyslu a já nevím čeho, ale ve výuce to může být nebezpečné. Oni to prostě neprožijí. V prvních ročnících se proto hodně vyučuje klasika, aby studenti pochopili, co vůbec fotografie je.

Když jsme nakousli to téma digitální, dá se vysledovat rozdíl mezi studenty před deseti nebo více lety a těmi dnešními – s ohledem právě na digitální techniku?

Martin: Tak před těmi deseti lety, kdy jsme s digitální technologií teprve začínali, nebyla kvalita dobrá, takže jsme nové médium nebrali příliš vážně. Počítačové vybavení bylo také výrazně horší. Tenkrát výuce dominovala klasická fotografie, s postupem času ale digitální technologie tu klasickou převážila.
Rozdíl tedy nastal především a právě v technologiích. Studenti přicházejí talentovaní a méně talentovaní, zde se nic nezměnilo. V ročníku míváme devět, deset studentů a z toho se najde tak jeden dva, kteří pracují raději s klasickou fotografií, občas se najde někdo, kdo dokonce s digitální technologií odmítá pracovat – ale naučit se to musí.

Jiří: Změnilo se to i ve výuce, máme v posledních letech převahu ‚digitálních‘ úkolů, což je nakonec zřejmě i pro studenty levnější varianta. Řetěz je zde uzavřený tím, že na škole máme tiskárnu, metrový plotter, čímž mají tisk levnější než někde ve městě. Ve finále je tak pro studenty levnější udělat digitální tisk, než pracněji zvětšovat a kazit jednotlivé první pokusy. Ale jsou i studenti, kteří to dělají.

Co ten přechod na digitální technologii znamenal pro vás, resp. pro školu?

Jiří: V podstatě to, že když studenti nebudou mít současné stroje, tak nebudou moci pracovat. Pro nás to znamená každých pět let inovovat, což je nekonečný boj.

Martin: Ano, to je nevýhoda, když se dříve koupil kvalitní filmový přístroj, tak fungoval při slušném zacházení třicet let a možná by nás i přežil, ale digitální kamery se musí pořád obnovovat. Vývoj rychle pokračuje a to pochopitelně i v počítačovém vybavení. Pro školu jsou to značné investice. Otázka je, co je vlastně levnější.

Projevil se přechod od klasiky i na výsledcích studentů, jsou například díky digitálním technologiím lepší?

Jiří: Ne, nemění se to. Možná se rychleji přijde na to, jak kdo na tom je, ale to procento těch dobrých, průměrných nebo těch odpadlíků, to zůstává stále stejné a zřejmě to tak i vždy bude.

Martin: Já si myslím, že se naopak dnes, díky digitálním technologiím, talentovaný žák hůř pozná. Z digitálního fotoaparátu vždy a rychle nějaký obraz vznikne, když člověk trošku chce. Kdežto v klasice, když pokazí záběr a ještě student nezvládne mokrý proces, tak se chyby projeví rychleji. Pravda je, že dnes mohou snadněji vznikat velké tisky, metráže.

Je tak digitální technika při výuce spíš na škodu?

Jiří: Technologie digitálních kompaktů i lepších fotoaparátů zajistí studentům standardní výsledek za běžných podmínek. Následkem toho pak mají všichni pocit, že samozřejmě vše zvládnou. Naštěstí zde ale máme ateliér, světla a oni se je musí naučit ovládat – to se nezměnilo, tam musí jak u digitálu, tak u klasiky postupovat určitým způsobem, aby například dobře vyfotografovali sklo. Ale to jsou jen základní cvičení.

Martin: Digitální obraz se dá jednodušeji upravit a zpracovat ve fotoeditorech. Takže výsledek je ještě ovlivnitelný, na rozdíl od analogové fotografie. Tam když je něco jednou nafotografováno, pak se s negativem pracuje mnohem hůř, jestliže je to nasnímáno a zpracováno špatně.

Ještě poslední otázka k digitální a klasické fotografii, pak už se raději posuneme dále, ať se v tomto tématu úplně neztratíme. Vy jste oba dva začínali s klasikou, jak se osobně stavíte dnes k digitální technologii? Ve volné tvorbě nebo při vlastní práci…

Martin: Dělám obojí, ale mám blíže ke klasické černobílé fotografii. Teď třeba pracuji na tématu, které dělám s digitální technikou, a myslím, že je pro to i vhodnější. Jsou oblasti a žánry, kdy mně digitál více vyhovuje a barva je důležitou složkou obrazu. Zkoušel jsem stejné téma zaznamenat oběma médii a klasika nesplňovala to, co jsem potřeboval.
Ale upřímně řečeno – je to možná jen můj pocit – když tu fotografii vyvolám, napnu, vyretušuji, tak k ní mám mnohem blíž než k tisku, který za mě vyrobí nějaký stroj. Zřejmě jsem k tomu nenašel ještě vztah.

Jiří: Já díky různým školám spíše pracuji s digitální technikou. Sice zde na střední škole klasiku mohu dělat taky, doma na to nemám prostor, ale už jsem nezvětšoval ani nepamatuji. Moc mi to nechybí. Především, když něco dokumentujeme, tak je digitální technika pro tyto účely perfektní a ani udělat z toho někomu následně výstup 100×70 cm není problém. Digitál je nyní už tak přístupný, že je to bezvadné. Co bude za padesát let s těmi daty, to ale nikdo neví. (smích)

Jaké je vaše zaměření zde na střední škole, máte pevně rozdělena témata, nebo konkrétní disciplíny fotografie mezi jednotlivé kantory?

Martin: Ne, není to tak jednoznačné. Některé předměty, jako například technologii fotografie, má Jirka Dvořák a Ivan Emr v prvním ročníku. Já vedu většinou vyšší ročníky, co se týče obecné fotografické tvorby a napůl s Jiřím mívám dějiny fotografie. V ostatních předmětech se střídáme, podle hodinových dotací.

Jirko, tys učil a učíš jak středoškoláky, tak vysokoškoláky, jaký je mezi nimi rozdíl?

Jiří: Pro nás je to jasné. Na střední škole máme normy, které říkají, že kromě toho, že učíme, tak i vychováváme. Díky tomu musíme mít základy pedagogického vzdělání, jinak bychom to ani nemohli dělat. Vysokoškoláci, od dvaceti let nahoru, už jsou samostatnější a musejí se vzdělávat i sami. Tady na střední je to ještě skvělé, protože jde vidět, že lidi o to mají zájem, když máte v ročníku to ‚zdravé jádro‘. Například od třetího ročníku se dá s nimi opravdu velmi vážně bavit stejně jako na vysoké škole.

Je to i o tom, že tady na střední škole je můžete nějakým způsobem ještě ovlivňovat a formovat, kdežto vysokoškoláci už si spíš myslí, že mají vlastní hlavu?

Jiří: Tady dokonce někdo řekl, že výuka na střední škole je těžší v tom, že pedagog musí zvládnout všechny žánry, kdežto na vysoké škole je člověk specialista. Tam vysokoškolák chodí za jednotlivými lidmi, do konkrétních pracovišť a dostává větší hloubku informací. Za sebe nechci říkat, že na střední škole je to těžší, ale odlišnosti zde jsou. Rozdíl mezi střední a vysokou školou je určitě v systému výuky. Nemůžu ale posoudit, co je lepší. Dokonce zde máme kantora, který říká, že mnohem raději učí na střední škole, protože se zde odehrává v tom věku to hlavní.

Martin: Ano, myslím si, že v tomto středoškolském věku je výuka důležitější, studenti přicházejí v patnácti letech jako děti a v osmnácti odcházejí jako dospělí. Je to komplikovaný věk.

Rozdíly bychom určitě našli i ve výuce zde na umělecké škole a třeba na gymnáziu. Studentů v jednom ročníku máte do deseti, takže je větší prostor se jim věnovat…

Martin: Určitě je to i jiný přístup k výuce. Studenti mají sice všeobecné předměty, ale ve zmenšené hodinové dotaci. Výtvarné předměty se vyučují v blocích, kdy někdo musí šest hodin v kuse kreslit nebo fotografovat a je to úplně jiný styl práce než na gymnáziu.

Jiří: Výuka fotografie se liší i mezi jednotlivými obory zde na škole. Ve srovnání s výtvarníky je to naprosto odlišné, což někteří kolegové zřejmě nikdy nepochopí.

V čem, co je těžké pochopit?

Martin: Narážíme trochu na neporozumění. Sám ještě okrajově učím kresbu, kde se děti rozsadí u deseti stojanů, nebo na deseti místech a kreslí a je ticho a všechno funguje. Všichni pracují. U nás máme ateliér, kde může dělat jeden, možná dva studenti současně a těch ostatních osm je třeba nějak zaměstnat. To je problém, protože oni se v tom ateliéru musí postupně střídat.
Deset ateliérů mít nikdy nebudeme. Ten rozdíl je veliký. Je to problém a vždycky byl. Část úkolů tedy musíme řešit, i z povahy fotografie, v exteriéru, a tím pádem pouštíme studenty ven, což je tak trochu na hraně zákona, protože oni by neměli být sami venku bez dozoru. Jinak se to ale dělat nedá. Tady narážíme na nepochopení u vyšších orgánů.

Jiří: Na stejném principu to ale funguje i na ostatních, nám podobných, školách.

Oba dva jste tuto školu vystudovali, jak jste se sem vrátili, jak jste se dostali od studia k učení?

Martin: Já jsem přišel až po Jiřím. Nastoupil jsem po revoluci. V té době jsem pracoval v jedné podnikové propagaci a souběžně také studoval pražskou FAMU. Byl jsem pozván tehdejším vedoucím oddělení Františkem Maršálkem, jestli bych nevzal pár hodin, tak jsem vzal pár hodin, protože mám zdejší školu rád. Následně dalších pár hodin a tak se to rozšiřovalo, rozšiřovalo, až jsem tu zůstal.

Jiří: Já jsem byl v redakci v Praze a místo zde učit mi nabídl Vladimír Židlický, který zde tou dobou působil a byl vlastně i ředitelem. Odcházel odtud Pavel Dias a já jsem nastoupil na jeho místo.

Je už třeba na střední škole vidět, že by někdo vynikal v něčem více než sám učitel?

Jiří: Ano, už tady je to vidět, určitě.

Martin: Myslím, že někdo se vyhraní do určité oblasti a může v ní dosáhnout výborných výsledků. Jsou tady velmi šikovní lidé.

Kam tak studenti od vás míří dále?

Jiří: Kromě toho, že míří na fotografické vysoké školy, což je pro nás samotné plus, že máme dobré výsledky ve fotooborech, chodí i na animace, kameru, manažery, scénáristy a jiné obory. Tady jde hlavně o to, nevyrábět nezaměstnatelné lidi. Když odbočí od fotografie jinam, tak je to jejich volba.

Martin: Většinou máme úspěšnost velmi slušnou, všichni, kteří se loni hlásili na výtvarné školy, se nakonec dostali. Předloni to bylo tuším taky tak. Mně osobně to nevadí, když nechodí přímo na obor. Fotografování se jim stejně bude hodit.

Stíháte sledovat další tvorbu absolventů?

Jiří: Pro nás je příjemné, když se lidi vrací, stejně jako jsme se vraceli my za našimi kantory, takže člověk má přehled o tom, co dělají.

Martin: Vídáme se třeba i na vernisážích apod.

Funguje výuka i obráceně, že studenti něco předávají vám?

Martin: Jako svačinu? (smích)

Jiří: Přítel Václav tvrdí, že mezi studenty mládne. (smích)

Martin: Ale vážně, vždy se najde někdo, kdo je sympatický a v něčem inspirativní.

Jiří: Ano, je tady více osobní přístup, což je model, který doufám zůstane zachovaný. Tak jak vypadá nyní je nenahraditelný. Některé ročníky jsou prostě dravci, kteří udělají cokoliv, pak jsou spáči, introverti…

Martin: Je hrozně důležité, jak se daný ročník sejde, někdy mají na sebe navzájem spolužáci větší vliv, než kantor. Obzvlášť v tomhle věku.