Fotostory: Jitra starců

Každý fotograf má snímky, ke kterým se rád vrací a vzpomíná na chvíle jejich vzniku. Tím nemyslím jen okamžik, kdy zmáčkl spoušť. Může to být ona pověstná „zlatá hodinka“ nebo celý den a nebo také okamžik u počítače, v kterém se fotografie vyloupne z digitální šedi.

Den, kdy vznikly níže přiložené fotografie, začal brzy a zvolna. Bylo nutné vstát dostatečně včas, abych byl na místě o něco dřív než slunce. Ještě v polospánku jsem kráčel lužním lesem za Břeclaví. Vzduch voněl a z hlouby lesa doléhaly zvuky „divočiny“. Prostě pohoda a klid. V tom se ozval zvuk, při kterém mě přeběhl mráz po zádech. Chvíli trvalo, než mi došlo, že je čas říje vysoké zvěře a tohle bylo vábení samce a ne vrchol žaludeční nevolnosti nějakého lesního běsa.

Pohansko za rozbřesku bylo studené a liduprázdné. Jediné, co mi připomnělo civilizaci, byly uvítací smsky rakouských operátorů. Jitřní vzduch v lužních lesích bývá nasycen vlhkostí. Na jednu stranu je to dobře – mlhy jsou pro krajinářského fotografa lučavkou královskou. Na stranu druhou to však znamená brodit se mokrou trávou a prodírat se po pás sevřen rákosím a fotopoklady držet nad hlavou. Zbytky ospalosti, které mi zůstaly i po dvou kilometrech ostré chůze a řevu daňků, vzala ledová rosa.

Entí sněm, Nikon D200, Sigma 10–20mm F4–5,6 EX DC HSM, 1/5 s, F14, ISO 100, ohnisko 15 mm, HDR z pěti fotografií.

Entí sněm

Konečně jsem se ocitl ve společnosti ctihodných kmetů – staletých dubů, ze kterých už dávno vyprchal život. Čas jim postupně odlamoval větev po větvi až je ohlodal na „kost“. Věřte nebo ne, já toho věčného sochaře obdivuji. Je to morbidní a krásné zároveň – když strom zemře, stane se sám sobě pomníkem.

Ale dosti poetiky. V botách jsem měl mokro a to jsem ještě ani nevytáhl foťák. Bylo už víc jasno než šero a já přešlapoval u skupinky dubů. Čekání na první paprsky bylo plné nervozity. Hlavou se mi honily myšlenky: Jak to vypadá nahoře nad mlhou? Je obloha jasná nebo zatažená? Podle GPS navigace slunce mělo vyjít před půl hodinou, avšak pořád nic. Jen bílá mlha všude kolem. To mohlo znamenat jediné – mraky. Už jsem se smířil s tím, že to dopadne podobně jako posledně i předposledně – díky počasí jsem si musel sbalit fidlátka a vrátit se s nepořízenou.

Souboj titánů, Nikon D200, AF-S Nikkor 18–70 mm F3,5–4,5G ED-IF DX, 1/200 s, F18, ISO 100, ohnisko 46 mm, HDR z pěti fotografií.

Světelný spektákl

Po chvíli však bylo jasné, že dnes to bude dobré – koruny stromů prořízly první paprsky a mlha zezlátla. Opona se zvedla, představení začalo. Začal také závod s časem. Tohle divadlo může trvat jen deset minut, protože když se mlha prohřeje, a to je dřív než se nadějete, je po všem. Prchal jsem od stromu ke stromu ve snaze zachytit každé dějství. Byl jsem udýchaný, po pás mokrý, ale nevnímal jsem to.

V případě snímku Zmrtvýchvstání jsem při volbě místa a směru fotografování neměl moc možností na výběr. Mlha už byla sotva vidět a světlo ostré. Rozhodl, jsem se že slunce raději skryji za mohutným kmenem dubu a budu fotografovat v jeho stínu. Tím lépe vyniknou paprsky, které obkreslují kontury větví.

Jak daleko od stromu si mám stoupnout, vyplynulo z maximální ohniskové vzdálenosti 70 mm nasazeného objektivu. Sešel jsem z valu, na kterém dub roste, aby se větve dubu co nejméně kryly s lesem v pozadí.

Zmrtvýchvstání, Nikon D200, AF-S Nikkor 18–70 mm F3,5–4,5G ED-IF DX, 1/320 s, F18, ISO 100, ohnisko 69 mm, HDR z pěti fotografií.

Pracovat s hloubkou ostrosti se v tomto případě nedalo, a tak jsem nastavil vysokou clonu F18. Použití multiexpozice (bracketingu) bylo nutností, a tak jsem ji nastavil na pět snímků s krokem 1 EV a expoziční čas tak, aby při nejkratším cyklu závěrky byla správně exponovaná nejsvětlejší místa na scéně – aura paprsků kolem kmenu. Výsledek měření jsem si po expozici ověřil na náhledu s detekcí přepalů.

Mlha se zcela rozplynula, slunce bylo vysoko. Na Pohansku se začali objevovat první turisti. Já – zničený, mokrý a spokojený – jsem se vrátil zpět na parkoviště.

Druhé dějství

Později doma u počítače, když jsem fotografie zpracovával, překvapilo mě, jak RAW, bracketing a HDR zpracování v režimu zvýraznění detailů dokáže s daty „zatočit“ a z celkem obyčejného snímku vykouzlí fotografii. Už jsem to zažil vícekrát, ale tyhle zázraky techniky, stejně jako zázraky přírody, mne vždy dostanou.

Poslední aktualizace 11. dubna 2012

21 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ivo Prümmer

Okolnosti, které Iva před pěti lety donutily rezignovat na závratnou kariéru drobného kancelářského hlodavce, se s odstupem času ukázaly jako šťastné. Od té doby je rád, že může některé ze svých mnoha koníčků povýšit na profese a bývalá povolání přetvořit zpět na záliby. Pracoval jako redaktor webového magazínu pro fotografy – psal do časopisů cestopisy, návody a rady.Ivo se věnuje fotografování i fotografům a vyhýbá tomu, aby nefotil paskvily, nepsal hlouposti, nedělal tmu nebo nezpůsobil „errory“.

Číst všechny články.

Komentáře