Do Afriky přivedlo Jana Svatoše focení. Teď ji odhaluje ve filmu

Do Afriky jel původně fotit, teď se jí přes deset let věnuje hlavně filmařsky. Aktuálně běží v kinech jeho film Archa světel a stínů, který začátkem května uvidíte třeba v brněnském kině Art. Film popisuje zapomenutý příběh manželů Johnsonových, kteří zaznamenali tisícihlavá stáda divokých zvířat předtím, než je vybili lovci. Ve filmu se tak pojí Svatošova fascinace zmizelou Afrikou, starými dokumentárními technikami i ohleduplným cestováním. „Člověk v Africe by měl být pokornější. Neměl by tam jezdit kvůli bazénu a komfortu, ale kvůli krajině, čistotě regionu a často nádherným a nezkaženým lidem,” říká.

Do Afriky přivedlo Jana Svatoše focení. Teď ji odhaluje ve filmu

Na svých stránkách se představujete jako režisér a fotograf. Jak to jde dohromady?

Fotografie je spjatá s filmem, určuje kompozici. Kdo chce pochopit film, musí věnovat pozornost fotografii. Já se nyní fotografii věnuji převážně ve své lektorské tvorbě. Mezník ve vztahu fotky a filmu pro mě byl rok 2010, kdy jsme s ženou odjeli s expedicí Fotografické návraty na čtyřicet dní do severní Keni. Jeli jsme fotografovat starou analogovou technikou a vyvolávat filmy v přenosné temné komoře. Zároveň jsme o expedici chtěli natočit film. Pak se to ale obrátilo. Tenhle náš filmový debut totiž získal 3 mezinárodní ocenění. Potom už jsme se vrhli na film a zůstali u něj.

Takže ohlas na film vás nasměroval?

Natočili jsme ho, když jsme ještě nebyli vystudovaný filmaři. Takže ta ocenění nás nakopla. Zároveň jsme tehdy v Keni objevili místo, kde stála temná komora dokumentaristy Martina Johnsona, což byl objev, který získal ohlas i ve Spojených Státech Amerických. A tam se zrodila myšlenka na několik dalších filmových příběhů. Film má totiž mnohem větší důraz a efektivitu než třeba novinový článek a samotná fotka. Baví mě to kombinovat.

Natáčení filmu Archa světel a stínů - exteriér. Archiv Jana Svatoše.

Natáčení filmu Archa světel a stínů v Africe. Archiv Jana Svatoše.

Zmínil jste focení starou technikou v terénu. Co to obnáší? V čem je to jiné?

Především v tom, že musíte změnit filozofii a strategii. Při analogovém focení má člověk omezenou munici. Každé zmáčknutí spouště je úbytek filmu, má nějakou finanční a časovou hodnotu, je potřeba to vyvolat a nezkazit to. Člověk navíc hned nevidí výsledek, takže se musí hodně věnovat přípravě. Pro mě to byla taková fotografická katarze, protože celá expedice vznikla na základě mých spíš negativních zkušeností s Afrikou. Když jsem tam byl poprvé v roce 2007 s výpravou fotografů, zažil jsem její odvrácenou tvář v podobě masového turismu. Najednou zjistíte, že v Africe je víc fotografů než divokých zvířat. To mě navedlo k hledání vlastního přístupu a následoval obrat do minulosti. Rozhodl jsem se udělat takovou cestu v čase, experiment. Díky tomu jsem se vcítil právě do dokumentaristů Johnsonových a jejich příběh mě čím dál víc fascinoval.

Můžete nám přiblížit, kde a v jaké době Johnsonovi působili?

V severní Keni na počátku dvacátého století. Dodnes to není turistická oblast, tehdy to nebyla ještě ani lovecká oblast. Na vývoz informací o Africe ale měli patent právě sportovní lovci a střelci. Lidé tehdy měli zkreslené informace a když se řeklo Afrika, vybavili si temný kontinent plný lidožroutů a krvelačných monster. Zemi nebezpečnou pro bělochy. Johnsonovi tam přijeli s podobnými představami, ale vzápětí zjistili, že je to obráceně. Že příroda dostává na frak. V jižní Africe už byla stáda vybitá a ve východní Africe je to čekalo také. Uvědomili si, že kamera a fotoaparát mají moc ty obrazy uchovat. Proto jsme také náš film o nich nazvali Archa, protože Noe vzal zvířata na archu, aby je zachránil pro budoucí generace. Oni je symbolicky nalodili na film a zachovali alespoň jejich obrazy. Materiál odkázali budoucím generacím a přijde mi neuvěřitelné, že to upadlo v zapomnění. V České republice je to pochopitelné, ale v Americe a Africe ne. Johnsonovi byli ve své době naprosté celebrity. Mezi jejich přátele patřil Jack London nebo Charlie Chaplin. A do Afriky za nimi vyjela i britská královská rodina.

Osa Johnsonová. Copyright (C): Martin and Osa Johnson Safari Museum

Osa Johnsonová. Copyright (c): Martin and Osa Johnson Safari Museum

Jak je možné, že o takových celebritách dosud nikdo nenatočil žádný film?

Nevznikl žádný celovečerní film, který by se jimi zabýval do takové hloubky. Existují jen nějaké televizní reportáže. Johnsonovi zemřeli bez dětí, takže neměli potomky, kteří by se starali o jejich odkaz. Martin zemřel před druhou světovou válkou, Osa v padesátých letech. Druhá světová válka lidem přinesla úplně jiné starosti, v padesátých letech potom nastoupila televize, takže se rychle začalo zapomínat. Roli sehrálo i to, že pocházeli z Kansasu, což je střed USA, který nepatří zrovna k turistickým destinacím. Naopak Američané se na tuto oblast koukají spíš skrz prsty. A poslední faktor je, že Afrika dodnes patří k takovým periferním tématům.

Takže oni odkrývali pravdu o Africe a vy dnes odkrýváte pravdu o nich?

Pravda je velmi relativní pojem. Snažím se odhalit, co mě na Johnsonových fascinuje, a připomenout, co lidé zapomněli. Martin byl vlastně renesanční osoba. Uměl výborně psát, fotit, filmovat a to v době, kdy nebyl digitál, takže všechno kladlo obrovské nároky. Musel být dobrý pozorovatel a umět jazyky, aby uměl podat obraz Afriky, který by mohl v Americe konkurovat King Kongovi. Před tím smekám a fascinuje mě to dodnes. A to nemluvím o takových věcech, jako je rovnoprávnost žen. Osa s Martinem měli dost rovnoprávný vztah. Ona třeba chodila s puškou, což v té době to nebylo zvykem. Něco jako rovnoprávnost žen přišlo až dlouho potom, v padesátých, šedesátých letech. A stejné to bylo ve vztahu k černochům.

Manželé Osa a Martin Johnsonovi. Copyright (C): Martin and Osa Johnson Safari Museum

Manželé Johnsonovi při natáčení v Africe. Copyright (c): Martin and Osa Johnson Safari Museum

Film si produkujete z velké části sami. Jaké bylo pro vás natáčení v Africe?

V Africe jsme strávili přes čtyřicet dnů na relativně malém území. I pro samotné Keňany bylo překvapivé, že jsme tak dlouho zůstali v regionu, na který se oni dívají skrz prsty. Jenže pro nás to mělo velký efekt. Objev Martinovy temné komory a přístup k Africe obecně nám postupně otevíral dveře a měli jsme možnost být v místech, kam se člověk běžně nepodívá. Natáčeli jsme například s protipytláckou patrolou. To jsou věci, které člověk přes telefony nedomluví. Když se na to dívám zpětně, vidím, že jedna věc nás vždycky dovedla k další. A to mě moc těší. Začátky totiž byly složité. Lidé v Česku ani v Keni nechápali, proč to děláme.

Jak to?

Je to příběh s americký postavami. Zaměřením na Afriku a na jejich vztah je ale nadamerický. Není to film jen o divoké přírodě à la BBC. Takové filmy nemám moc rád. Líbí se mi, když je v příběhu přítomná i linka člověka, kterého považuji za součást divočiny. A příběh vztahu Martina a Osy je vlastně nesmírně moderní. Potkali se v pátek a v neděli měli svatbu. Ose bylo šestnáct let, když utekli z Kansasu a vzali se. Když ho vyprávím mladým lidem, jsou překvapení, že se to stalo před sto lety.

Povedlo se vám natáčet také s legendární bioložkou Jane Goodall. Jaké to bylo setkání?

Bylo poměrně komplikované se k ní dostat, protože ona k sobě lidi moc nepouští. Natáčeli jsme proto ve Vídni, abychom se vešli do jejího nabitého programu. Fascinuje mě, že v třiaosmdesáti letech cestuje po celém světě a přednáší ve stoje. Má v sobě neuvěřitelnou pokoru a nesmírně si jí vážím. Natáčení s ní je pro mě ekvivalentem nějakého festivalového ocenění. Stejně jako setkání s Wernerem Herzogem, kterého považuji za nejvýznamnějšího dokumentaristu světa. Že vám takový člověk věnuje svůj čas a je zaujatý tím příběhem, je jisté ocenění vaší práce. Jsou to momenty, které vás opět tahají nad hladinu a dodávají energii třeba v momentě, kdy vám jako nezávislému tvůrci dochází peníze.

Archa světel a stínu - natáčení interiéry. Archiv Jana Svatoše.

Záběry z natáčení filmu Archa světel a stínů v Africe. Archiv Jana Svatoše.

Jak složité bylo rozmanitý příběh Johnsonových odvyprávět v devadesáti minutách?

Hodně. Materiálu bylo za deset let sbírání obrovské množství. První výzvou proto bylo vytřídit to skutečně důležité. Jako dokumentarista věřím, že film má být pro diváka návodem a pokud ho téma zaujme, měl by se o něj zajímat dále. Všechno určitě nelze obsáhnout. I proto vznikla kniha s informacemi, které se do filmu nevešly. Také chystáme nějaké bonusové materiály. Díky České televizi tak budou reportáže v Objektivu. Afrika pro mě určitě není vyčerpané téma.

Vraťme se k Africe turistické. Jaký je pro vás nejsilnější dojem či zážitek z Afriky?

Pro mě jsou nejsilnější věci, které člověk nemůže zachytit na kameru. Nejafričtější pro mě určitě bylo, když jsme s rangery byli několik hodin u napajedla jen v jámě bez plotu a slyšeli jsme, jak se k nám zvířata pomalu přibližují. Díky infračerveným kamerám jsme to natočili, ale doteď, když zavřu oči, mám vše živě před sebou i s veškerými vůněmi. Drsný zážitek pro nás byl výstup na Mount Kenyu. Kvůli nepřízni počasí a tomu, že jsme táhli filmovou techniku, jsme se museli vrátit předčasně. Johnsonovi tam kdysi lezli. Člověk si tedy uvědomil, co to muselo být. Pro ně to tenkrát bylo ještě nebezpečnější, skoro tam přišli o život. Tenhle příběh máme ve filmu také.

Patrola rangerů Kenya Wildlife Service v rezervaci Ngulia (Keňa). Archiv Jana Svatoše.

Patrola rangerů Kenya Wildlife Service v rezervaci Ngulia (Keňa). Archiv Jana Svatoše.

Oni ale určitě měli nějaké průvodce, ne?

Pochopitelně s sebou měli Afričany, ale pro kmeny žijící v okolí hory je Mount Kenya sídlem boha. Afričan nemá potřebu lézt na vrchol jakékoli hory. To Evropani jsou zvyklí nakoukávat, kam se koukat nemá. Takže průvodce sice měli, jenže ti neznali cestu zas tak dobře. Bylo to hodně komplikované i kvůli zdravotním problémům, které tenkrát měli. My jsme to prožili také hodně intenzivně. Horské počasí i horská nemoc nás dostihli, a proto jsme pak měli hodně omezenou dobu na natáčení.

Pro vás je asi typické, že se do tématu ponoříte velmi hluboko. Nebude těžké se po deseti letech s Johnsonovými věnovat něčemu jinému?

Těžké to je, ale musím říct, že teď v závěru se na nás navalila ta méně zábavná práce, jako je papírování a různá komunikace. A přesně v tom okamžiku už člověk myslí na další filmy. Jak se říká, když vylezete na jednu horu, zjistíte, že jsou před vámi další hory, na které potřebujete vylézt. Je tu spousta témat, i neafrických, které se nějak týkají divočiny a jako filmař je chci pojmout.

Jedním z klíčových témat je pro vás třeba životní prostředí, že?

Ano, životní prostředí a přítomnost člověka v krajině. V dnešní době mají lidé často představu o netknuté krajině, pak přijedou do Afriky v plné turistické sezóně a přes auta Číňanů nemohou hnout. A jsou zklamaní. I zvířata reagují na turistický ruch. Jejich velká migrace byla vždycky ve dne, nyní kvůli všudypřítomným autům migrují v noci. Býložravci také dokážou poznat přítomnost predátora podle hradby automobilů. Lidé tím šelmám komplikují lov. Turismus by měl být rozumnější. A to se v rezervacích neděje, na rozdíl od striktnějších národních parků.

Archa světel a stínů: žirafa focená z balonu. Archiv Jana Svatoše.

Máte nějaké tipy, jak se chovat v Africe jako turista – fotograf?

Člověk v Africe by měl být pokornější. Neměl by tam jezdit kvůli bazénu a komfortu, ale kvůli krajině, čistotě regionu, často nádherným a nezkaženým lidem. Naše civilizace má vedle velkých pozitiv i svá negativa a Afrika je pocítila. Pro mě byl nejdrsnější zážitek, když jsme stáli frontu na levharta. Je to nádherná šelma, kterou chce mít každý vyfocenou. Jenže žije hodně skrytým způsobem života. A když jsme tam přijeli, před námi bylo dvacet nebo třicet aut. Ten levhart byl obklíčený. Role se vlastně obrátily, jak říká Susan Sontagová. Dřív potřeboval člověk ochranu před přírodou, dnes potřebuje příroda ochranu před člověkem.

V čem tady konkrétně je ten problém?

V současnosti je přemíra lidí s fotoaparáty, pro které je primárním důvodem cesty do Afriky pořízení bombových fotek zvířat. Podle mě to je chyba. Člověk je pak frustrovaný tím, že lev nedělá, co by si přál. A zaplatí proto průvodcům, ať to zvíře zvednou nebo ho nějak vyhecují. Když pak lidé ak vystavují na Facebooku fotku, která zákonitě vznikla tímto způsobem, mám s tím opravdu velký problém. Lidé mnohem méně prožívají, nedokážou si to užít bez foťáku. Neplatí to ale jen o Africe, je to asi nějakým způsobem výzva dnešní doby. Můžeme to prožít i na Sněžce, kdekoli. S tím souvisí rozdíl mezi turistou a poutníkem. Turista místo spíše vysává a nepřináší mu nic, zatímco poutník ho obohacuje. Ať už chováním, pokorou nebo vnímáním místa.

reižsér Jan SvatošRežisér Jan Svatoš (1984) vystudoval žurnalistiku, fotografii na FAMU a dokumentární tvorbu. Ústředními tématy jeho tvorby jsou divočina, Afrika a přítomnost člověka v přírodě. Na debut Africa Obscura (2010) či dokumentární esej divoČINY (2013) nyní navazuje celovečerním dokumentem Archa světel a stínů (2018), na kterém se partnersky podílel i web Milujeme fotografii. Představuje v něm manžele Johnsonovi, zapomenuté dokumentaristy Afriky z počátku 20. století. Promítání v kinech je naplánované až do 5. června. Mimo svou dokumentární tvorbu Svatoš vyučuje fotografii v netradičně pojatých workshopech a kurzech a spolupracuje s Českých Rozhlasem a Českou televizí. Podrobnější informace o jeho tvorbě najdete na webu www.jansvatos.com.

Poslední aktualizace 24. dubna 2018

1 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Jolana Rumanová

Začalo to fotografickým úkolem na biologii a rodinným foťákem na film. U focení přírody Jolana relaxuje dodnes, kromě toho tahá svou zrcadlovku na cesty, zajímavé akce a horské treky. Nejraději fotí venku v přirozeném světle, nejbližší je jí reportážní styl. To jde ruku v ruce s jejím novinářským srdcem. V Zoneru se od ledna 2017 stará o PR a španělské zákazníky.

Číst všechny články.

Komentáře