Správnou volbou expozičního času a prací s fotoaparátem můžete vnést do fotografie kus svého já a snímky obohatit, učinit je výjimečnými. Pravidlo, že fotografie musí být dokonale ostrá, už dávno neplatí.

Definice fotografie jako statického obrazu zachycujícího krátký okamžik dění kolem nás, jistě není pro naše čtenáře žádnou novinkou. Tato pravda je platná pro jakýkoli snímek, který byl pořízen zrcadlovkou, kompaktem nebo třeba i fotomobilem. V tvůrčí fotografii je přínosem, když kontext snímku napoví, co se dělo před tím a po tom, co fotograf zmáčkl spoušť. Vhodným prostředkem, jak do našich fotografií dostat takový „bonus“, je nastavení vhodné délky expozičního času.

První pokusy s expozicí prováděli fotografové již na přelomu 18. a 19. století. Pomocí krátkých expozičních časů zachycovali fáze pohybu zvířat, především koní a ptáků. Význam expozičního času, využití jeho extrémních hodnot má nebo mělo své opodstatnění i v praktických či vědeckých disciplínách. Uvedu dva příklady: cílová kamera, která rozhodčím pomáhá určit vítěze závodu nebo vysoce citlivé kamery, které jsou namířeny vzhůru k noční obloze a „lapají“ meteority. Přesto – práce s expozičním časem zůstává doménou tvůrčí fotografie.

Pro experimenty s expozičními časy je ideální digitální zrcadlovka nebo pokročilý kompakt. Jednoduché kompakty nenabízejí dostatečnou variabilitu clon, o plném manuálním režimu ani nemluvě. Nezbytným doplňkem výbavy by měl být stativ a neutrální šedé filtry, které výrazně pomohou prodloužit expoziční čas, jestliže je intenzita okolního světla příliš vysoká.

Čas je relativní

Stupnici časů závěrky nelze rozdělit na časy dlouhé, krátké a „ty normální“. Narozdíl od pravidel kolem hloubky ostrosti, není žádná univerzální rada, žádný zaručený návod. Mohu nabídnout jen obecná doporučení, neboť expoziční časy jsou vždy svázány s konkrétní situací, při které jsou použity. Každopádně je třeba dodržet zásadu: výsledné snímky by měly být správně exponované a jich histogram vyrovnaný. Kombinace expozičního času, clony a někdy i citlivosti ISO nám dává volnost pohybu, ovšem jen na ploše ohraničené mantinely, kterými jsou podexpozice a přeexpozice.

Jak konzervovat čas?

Při fotografování pohybujících se předmětů statickým fotoaparátem vznikne na snímcích pohybová neostrost. Její míra je dána expozičním časem, rychlostí a směrem pohybu předmětu. Představte si, že snímáte noční silnici s jedoucími automobily. Expozimetr sdělil, že při cloně F16 použije expoziční čas deset sekund. To je dost dlouhá doba, aby stihlo projet několik aut.

Expozice začíná otevřením závěrky, světla aut se míjejí, buňky snímače kumulují světelné paprsky procházející objektivem. Když závěrka „cvakne“ podruhé, expozice skončí a na displeji se objeví fotografie. Vidíme večerní ulici, světelné čáry koncových světel, ale auta jakoby zmizela. Proč? Protože se pohybovaly a světlo, které odrážely, nebylo dostatečně jasné, aby na něj snímač zareagoval. Z toho plyne důležitý poznatek z pohledu (nejen) digitálního záznamu obrazu: Jas předmětů klesá v závislosti na rychlosti jejich pohybu.

Jako další názornou ukázku jsem si vybral série fotografií větrníku při různých expozičních časech.

Jak sami vidíte, teorie není složitá. Praxe také není náročná, avšak velmi košatá. Proto ji rozdělím na několik jednoduchých triků, které si můžete vyzkoušet dle vašeho gusta a fantazie.

Zastavení pohybu

Expoziční čas je extrémně krátký a pohybová neostrost se neprojeví. Celá fotografie je ostrá (pokud jsme správně zaostřili). Toto zmrazení času se často používá ve sportovní fotografií. Jistě jste už někde viděli snímek plavce, který se právě vynořil nad hladinu, aby se nadechl pro další tempo. Pokud sportu neholdujete, můžete si vyzkoušet zachytit kapku vody dopadající na hladinu, hmyz v letu nebo neposedné děti.

Naznačení pohybu

Expoziční čas je „delší než obvykle“. Okolí scény je statické, před objektivem se pohybuje nějaký objekt, který na výsledné fotografii neztrácí svůj původní tvar. Je patrná částečná pohybová neostrost zdůrazňující akci a děj. Využití této metody je široké. Například snímky z divadelního nebo tanečního prostředí se takto pokoušejí podtrhnout hereckou akci nebo ladnost pohybů baletky.

Švenkování

Způsob fotografování, někdy též uváděný pod výrazem panning, je typický pro sportovní fotografii. Fotograf se snaží skrz hledáček precizně sledovat například jedoucí motocykl. Má-li štěstí, bude pozadí rozmazané a motorka dokonale ostrá. Dalším klasickým příkladem je wild-life fotografie. Útočícího orla si bez rozmazaného pozadí snad ani nedokážu představit.

Velmi dlouhé expoziční časy

Snímání pevnou kamerou s expozičním časem v řádu několika desítek sekund až minut vyžaduje bezpodmínečné užití stativu a nízkou hladinu osvětlení. Při tak dlouhých časech dochází k naprostému rozostření a často z fotografie není jasné, jaký předmět byl vlastně focen. Proto si fotografové většinou nekladou za cíl zachytit předměty, ale trajektorii jejich pohybu. Tím dají výslednému snímku nový náboj. Určitě jste už někdy viděli snímek několikahodinové expozice jasné noční oblohy, kdy se hvězdy změní na soustředné kružnice kolem Polárky. Dalším častým příkladem je i naše následující fotografie:

Doplňkový záblesk

Objekty v pohybu, které jsou v dosahu našeho blesku, můžeme řízeně přisvítit. Doba zapálení blesku je totiž extrémně krátká a pomůže „oddělit“ předmět od jeho pozadí při zachování pohybové neostrosti. Většina fotoaparátů nabízí synchronizaci blesku na první či druhou lamelu závěrky. To jsou další možnosti, jak doplňkového záblesku využít.

Stroboskopický efekt

Vlastníci pokročilých systémových blesků si mohou vyzkoušet obdobu sekvenčního snímání. Díky po sobě jdoucím zábleskům se na jednu fotografii přenese rozfázovaný pohyb.

Luminografie

Dlouhé expoziční časy a pohyblivé světelné objekty jsou základem další fotografické disciplíny – luminografie, neboli malování světlem. Kamera i scéna jsou v klidu, zatímco fotograf vytváří obraz pomocí baterky. Luminografie beze zbytku využívá toho, že co je tmavé a pochybuje se rychle, není na snímku vidět.

Rotace a zoomování

Tímto způsobem fotografování se přibližujeme k hranici reálného obrazu světa s čistou abstrakcí. Pohybem kamery během expozice zkrátka rozhýbeme cokoli. I když vaše výsledky jistě budou zajímavé a efektní, nesmíte zapomínat na obsah a výpovědní hodnotu fotografie. To stejné platí i pro otočení prstence na objektivu, který ovládá ohniskovou vzdálenost.

Úplná neostrost

Úplná neostrost je velmi záludná. Při troše štěstí může fotografii reálné scény přenést do světa fantazie. Možností je přehršel, ale nenechte se tím svést. I když jste přesvědčeni, že jste se právě dotkli umění, divák si výsledek může vyložit zcela odlišně – fotograf zmáčkl spoušť a zakopl.

Jak sami vidíte – možností, jak kreativně pracovat s expozičním časem, je víc než dost. Existují jisté limity, kterými nás omezuje technika nebo světelné podmínky, ale vždy se dá najít řešení. Pohybová neostrost je jako špetka soli. I když má pro dochucení jídla zásadní význam, v žádné kuchařské knize se nedočtete, kolik špetka váží. Přeji vám co nejméně neslaných a žádné přesolené fotky.