Vivian Maier (1926-2009) je jedna z nejpodivnějších fotografek 20. století. Její obrazy inspirují svou jednoduchostí a krásou každodenního života. Přestože ji dnes řadíme po bok Diane Arbus, Roberta Doisneau nebo Heleny Levitt, až do roku 2009 ji nikdo neznal. Nafotila přes 120 tisíc snímků a zanechala po sobě dva tisíce svitkových filmů, které za svůj život nikdy nikomu neukázala. Čím se můžeme jako street fotografové v její tvorbě inspirovat?

Na většině snímků Vivian Maier nahlížíme do pouličního ruchu New Yorku a Chicaga 50. až 70. let, anebo v Indii, Indonésii, Jemenu a Egyptě při cestách do zahraničí. Městský prostor ji fascinoval. Jeho architektura, lidé všech velikostí, stáří, národností a barev pleti, opilci, nehody, dětské hry, policejní koně a ohořelá křesla, její vlastní odraz ve vitríně nebo v zrcadle, stíny, zloba, smích, emoce všeho druhu. Měla cit pro ten správný moment, ve kterém se nakumulovalo veškeré dění před jejíma očima a otisklo se do jednoho perfektního snímku.

Fotoaparát mějte vždy s sebou a buďte ve střehu

Vivian Maier fotografovala místa, která dobře znala. Ve volném čase i při procházkách se svými svěřenci – celý život pracovala jako chůva. Těžko říct, proč své snímky nikdy nezveřejnila. Možná nechtěla přijít o svoji anonymitu, soukromí a tím i svobodu, možná se bála zklamání, možná to byl jeden z dalších projevů syllogomanie, kterou trpěla. Tedy patologického hromadění věcí, bez ohledu na jejich užitek.

Zkuste si i vy brát s sebou fotoaparát kamkoli se hnete – do práce, když jdete nakoupit, na návštěvu, k zubaři, na procházku, když jedete tramvají nebo vlakem – a bedlivě pozorujte život kolem sebe. Pokuste se ho zachytit. Ne jako Vivian Maier, ale tak, jak ho vnímáte a prožíváte právě vy. Buďte odvážní a drzí, ale ne sprostí, buďte laskaví, ale ne sentimentální, pokud máte smysl pro humor, zkuste ho vnést i do fotografie.

Jedním slovem: Rolleiflex

Vivian Maier za svůj život vystřídala více fotoaparátů, ale osudovým jí byla hranatá dvouoká zrcadlovka Rolleiflex, se kterou fotila od roku 1952. Pro zvědavé: používala Rolleiflex 3.5T, Rolleiflex 3.5F, Rolleiflex 2.8C a Rolleiflex Automat.

V čem je tato hranatá krabička geniální, si můžeme povšimnout už na jejích autoportrétech. Za prvé: fotograf se do něj dívá svrchu, kde se na matnici promítá fotografovaná scéna. Nemusí ho mít tudíž přiložený k obličeji a děsit psy poslušně čekající na páníčka před obchodem. Je nenápadný a pro ty, kdo s podobným fotoaparátem nemají zkušenost, je doslova neviditelný, protože připomíná spíše legrační kabelku. 

Z fotografií je patrné, že Vivian s mnohými portrétovanými navazovala oční kontakt, místo aby se však dívali přímo do objektivu, směrují jejich pohledy mnohem výš a působí přirozeněji. Podobně se dnes dají využít výklopné displeje.

Za druhé: tím, že se do fotoaparátu díváte svrchu, fotíte od pasu, což dodává snímkům nevšední perspektivu. Minimálně na mě působí portréty Vivian Maier plné úcty a respektu, který si zaslouží každý člověk. Stejně tak působí i děti, na které se chtě nechtě každý dospělý dívá tak trošku spatra kvůli výškovému rozdílu. U novějších fotoaparátů opět pomůže výklopný displej. 

A za třetí: čtvercový formát.

Běžte ještě blíž

Vivian Maier byla dozajista nebojácná žena s ostrými lokty. Na jejích záběrech není jediné promarněné místečko, každý snímek je i po kompoziční stránce skvěle vyplněn, i kdyby měla k člověku přistoupit na délku nosu. Něčeho podobného s teleobjektivem nedosáhneme, přestože výřez bude podobný. Na jejích snímcích je blízkost až hmatatelná a právě její přímost až drzost vnáší do fotky intimitu i dynamiku a silný dojem, že jsme uprostřed dění. A můžeme jen hádat, zda se leckdy nabručený nebo zlostný výraz portrétovaných záhy neproměnil v pohlavek. 

Jeden detail za druhým by však brzy nudil nejen nás – i když na nás jí pramálo záleželo – ale nejspíš i ji. Vivian Maier dokázala do snímků mistrně zakomponovat i okolní prostředí, které scénu vždy smysluplně doplňuje a nikdy není samoúčelné. 

Což je mimochodem další fascinující věc na její tvorbě – snímky, které vidíme, zachytila precizně na první pokus. Bez ořezů a dalších úprav. Kdyby byla bývala fotky tiskla, tento profesionální přístup by jí ušetřil mnoho času v temné komoře.

Využijte prvky městského prostředí

Jak jsem již psala, Vivian Maier byla městským prostředím fascinovaná. A to nejen lidmi, ale i samotnou městskou matérií – vitrínami, zrcadly, okny a průchody, plakáty, dlažebními kostkami, neonovými světly nebo architekturou. I tyto prvky jsou nedílnou součástí jejích fotek jako celku.

Architektura má podobné principy jako fotografie: architekti využívají linie, hrany, rámy a barvu, aby vytvořili objekt, na kterém můžeme oči nechat. Zkuste z toho těžit i jako fotografové a podpořte hlavní motiv architektonickými prvky, které ho obklopují. 

Objevujte sílu převodu do černobílé

To, že Vivian Maier fotila na černobílý film, nebyla nutnost. Známe i její snímky v barvě, ke kterým se ještě dostaneme. Výhoda i nevýhoda barvy ve fotografii je ta, že barva vždy upoutá pohled jako první a mnohdy si uzurpuje pozornost po celou dobu, co si snímek prohlížíme. Při černobílém zpracování vystupují základní prvky obrazu – hlavní motiv a kompozice, textury, linie, kontrast světel a stínů. Vivian Maier dokázala všechny tyto prvky vizuálně vyvážit, což dělá její snímky o to silnější. I vy si můžete na vašem fotoaparátu nastavit zobrazení v černobílé už během focení a cvičit svůj cit pro světlo.

Pracujte s rámováním

Jeden ze základních kompozičních tipů je hlavní scénu nebo hlavní motiv zarámovat. Vivian Maier na svých fotkách přináší inspirativní ukázky, jak lze tuto metodu uchopit.

Hledejte v prostoru i sebe

Kromě pouliční fotografie se Vivian Maier věnovala autoportrétu v městském prostředí. Byla takový selfie maniak. Odhalovala se v zrcadlech, v odrazech všeho, co se lesklo, ve stínech, ale s hravostí a kreativitou.

Zdůrazněte hlavní motiv pomocí kontrastní barvy

Od roku 1970 se začala věnovat víc barevné fotografii. Když se však na její snímky podíváte, zjistíte, že jde především o barvu. Výraznou, kontrastní žlutou nebo červenou, kdy portrétovaný člověk i scéna okamžitě upoutá vaši pozornost, někdy až ustupuje do pozadí tomuto po pozornosti prahnoucímu elementu.

Pár upovídaných slov na závěr

Právě jste se seznámili se ženou, která po své smrti přepsala dějiny. Přestože se vedly spory, zda by měla či neměla být Vivian Maier zařazena do dějin fotografie 20. století, když na její vývoj neměla žádný vliv, pro dnešní fotografy je její přínos nezpochybnitelný. 

Pokud byste se chtěli do její práce ponořit naplno a zvažujete koupi knihy, doporučuji si ji předem prohlédnout. Některé mají nevalnou tiskovou kvalitu, což je škoda. Celá její tvorba je díky jejímu objeviteli a sběrateli Johnu Maloofovi dostupná online.