Málokdy je možné fotit vodopád zezadu, a když se taková příležitost objeví, stojí za to ji pořádně využít. I když to někdy znamená, že si na správnou chvíli musíte počkat. Toto je příběh fotky, která právě takto vznikala.

Vodopádů najdete v Alpách spousty – malých, středních i velkých, ale jen ty výjimečné tryskají tak daleko od stěny, že se za nimi můžete projít a zůstat v suchu.

První setkání

Vodopád z tohoto článku se jmenuje Johanneswaserfall a je nedaleko obce Obertauern (blízko Schladmingu). I když je celková výška stupňovitého přepadu asi 60 metrů, část není vidět, takže hlavní skok má výšku „jen“ 38 metrů. Horní číst skály tvoří něco jako stříšku, po které voda teče, takže pod ní vznikl výklenek, kde naopak mohou procházet turisté po vyšlapané pěšině.

Jak vidno, cesta je krkolomná, a kdyby nebylo vodopádu, určitě by vedla jinudy. Takto se sestupuje po příkrém svahu na dřevěných schůdcích, samozřejmě za silného hřmění vody.

Síla vody ještě víc vynikla z větší blízkosti a s delší expozicí:

Vodopád je zkrátka úchvatný, jenže ten den bylo zrovna zataženo, takže mi pořád v hlavě hlodala otázka „Jak by asi vypadal se sluncem?“ Tento kvíz jsem hodlal rozlousknout, ale nejprve jsem musel zjistit, jaký směr světla by byl nejlepší. Po zkoušení pár různých kompozic jsem zjistil, že za vodopádem můžu vystoupit na skalní římsu kousek nad cestičkou a odtud fotit.

Bohužel scéna je tak obrovská a roztažená do všech směrů, že ultraširoký 16 mm objektiv nestačil a musel jsem se uchýlit k dělání panoramatu. S tekoucí vodou jsem si nebyl úplně jistý, jak dopadnou přechody mezi fotkami, ale hodlal jsem to risknout a v nejhorším nedokonalosti doretušovat.

Takto tedy vypadá první pokus při focení se zataženou oblohou:

Na fotce je mimochodem poznat, že byť jsem v hloubi jeskyně, tak je kolem vlhko. Vodopád totiž produkuje obrovské množství kapek stříkajících všemi směry, takže onen přechod úplně suchou nohou není zaručený (záleží na větru). Pro turistu je jen drobnost, ale pro fotografa to znamená pokud možno schovávat fotoaparát pod bundu a hlavně v padesátimetrovém okolí neměnit objektivy.

Plánování pozice slunce

Bylo by možné si počkat na čas před západem, ale mít oslnivý kotouč přímo za vodopádem mi připadalo přehnané. Daleko víc mně lákala možnost slunce jen těsně vykukujícího zpoza skály.

S pomocí aplikací v mobilu lze toto plánovat, a dokonce i koukat mobilem na okolní krajinu a mít zároveň obraz z kamery překrytý pozicí slunce v daném čase. Ale na to jsem příliš nespoléhal, protože stačí mírně jiná pozice při focení nebo nepřesnost v kompasu mobilu a výsledek se může od reality podstatně lišit.

Raději jsem tedy plánoval návrat s velkou rezervou před vyhoupnutím slunce nad hranu skály (což mělo být brzo odpoledne). Příchod pozdě bych už nespravil, ale příliš mnoho volného času snadno řeší knížka v batohu.

Druhý den už se sluncem

Nemusel jsem čekat dlouho a hned následujícího dne na mě čekalo krásné počasí.

Při návratu na místo se ukázalo, že jsem tu opravdu příliš brzy a vodopád i s výklenkem jsou zatím ve stínu.

Ale objevila se další věc, která mi zpestřovala čekání: Duha. I daleko od vodopádu byla ve vzduchu vodní tříšť, takže stačilo se jen dívat na opačnou stranu, než je slunce a duha se objevila. Jen je škoda, že se sluncem takto vysoko na obloze to znamenalo mít duhu pod nohama. Ale i s tím se dalo pracovat a spolu s krásně nasvícenou krajinou a modrou oblohou byly na světě mnohem veselejší fotky než předchozí den:

Jen na slunce za vodopádem jsem si musel počkat, což jsem řešil čtením knihy v lese asi o sto metrů dál, kde už nebyla vodní mlha. Vždycky jednou za čas jsem knihu zavřel a šel se podívat, jak vypadá aktuální situace, nafotit si nové fotky duhy a vůbec se protáhnout.

Finální focení

Asi o dvě hodiny později slunce došlo na správné místo a mohl jsem udělat kýženou sérii. Pro stativ nebylo na římse místo, takže snímky jsou focené z ruky, pro jistotu vždy na každé stisknutí se sérií tří expozic o různých světlostech (expoziční bracketing). Výsledkem bylo 46 snímků v několika řadách. Mám sice relativně dost překryvů a stačilo by méně fotek, ale ze zkušeností vím, že může dojít k rozmazání fotky nebo jinému technickému problému a pak je člověk velmi rád za náhradu.

Skládání fotek do panoramatu

Myslel jsem si, že skládání bude problém vzhledem k pohybu vody. Ale mnou používaný program Hugin si s ní poradil bez větších problémů. Nakonec jsem ani plně nevyužil všechny expozice a nedělal plné HDR, ale stačilo vybrat jen některé z nich. Nemám už bohužel celý proces nebo obrázek s vrstvami, ale z dostupných indicií to vypadá, že na výsledek jsem použil kolem 18 až 20 zdrojových fotek z původních 46.

Řešil jsem tedy nakonec spíš drobnosti, jako je retuš kapiček na objektivu, které jsou zvlášť proti slunci nepříjemně vidět. A samozřejmě finální globální úpravy světlosti, kontrastu, barev a podobně.

Různé dny – různé výsledky

Jsem rád, že se mi povedla fotka zpoza vodopádu, která nebyla úplně snadná. O tom koneckonců vypovídá i to, že ač je vodopád známý, tak když jsem hledal jeho obrázky, bylo pohledů zezadu jen pár a nevyšly takto dobře (což je určitě subjektivní). K tomu určitě přispěla i trpělivost a vůbec možnost druhého výletu na stejné místo. Takové cesty nelze zrealizovat vždy, ale pokud k tomu budete mít příležitost, nenechte si ji utéct – identická scéna může vypadat úplně jinak.