Příběh fotky: Mléčná dráha

Jsou snímky, kvůli kterým je potřeba vyrazit do terénu v časech, kdy by to ostatní lidi ani nenapadlo. Jsou i jiné, které chtějí trochu plánování, a nebo takové, kde je důležité zpracování na počítači. Tato fotka zahrnuje něco z každé skupiny, a proto bych se chtěl podělit o příběh, jak vznikala.

Snímek, o který se jedná, je na výšku, takže se do úvodního obrázku nevešel, a proto jej dávám v originálním poměru stran zde:

Příběh fotky – Mléčná dráha
Finální obrázek Mléčné dráhy s hvězdami.

V čem je hlavní trik

Ve zkratce: jde o speciální variantu focení hvězd, která kombinuje dohromady dva hlavní hvězdářské postupy. Pro oba slouží jako podklad spousta nafocených snímků ze stativu.

První postup složí obrázky dohromady, čímž se zvýrazní trajektorie hvězd. Druhý přístup také složí vše dohromady, ale napřed každý snímek posune, aby byly hvězdy zarovnané přes sebe. Výsledek zprůměruje, čímž sníží šum, takže dostaneme ostrý obraz s celkově vysokou kvalitou.

Když se poté skloubí oba tyto mezivýsledky dohromady, objeví se ve finále krásně provedená Mléčná dráha a přes ni pohybem protáhlé hvězdy.

Místo a čas

Tyto snímky vznikly během mé „dovolené“ v Jeseníkách, kdy jsem neodolal nízkému světelnému smogu a večer vyběhl ven fotit.

Malé světelné znečištění je vhodnější, ale i za horších podmínek blízko velkých měst lze fotit. Je ale lepší mít aparát otočený jinam, než kde se nachází velká záře nad horizontem. O tom, kde se bude v daný čas nacházet Mléčná dráha a jaká bude její viditelnost, se můžete informovat předem pomocí spousty aplikací nebo stránek. Elegantní interaktivní mapu oblohy najdete například na webu Stellarium.

Další podmínkou je samozřejmě bezmračná obloha.

Focení samotné

Skončil jsem uprostřed sklizeného pole několik set metrů od vesnice, ale i tak jsem si všímal několika světelných zdrojů, které by mohly na jinak temných fotkách dělat prasátka a zhoršovat kontrast. Snažil jsem se najít pozici, kde by alespoň ta největší světla byla co nejvíce skrytá za stromy.

Po rozložení stativu s fotoaparátem stačí nastavit časovač a nechat snímat jednu fotku za druhou. Je ale vhodné předem vyzkoušet čas expozice jednotlivých snímků. Ten se hodí mít tak dlouhý, aby fotoaparát zpracoval co nejvíce světla a mohlo se snížit ISO, ale na druhou stranu krátký na to, aby se stále ještě příliš nerozmazaly hvězdy pohybem.

Zde záleží na šířce záběru (čím větší, tím delší čas), rozlišení aparátu (čím větší, tím kratší čas) a vašich požadavcích na kvalitu (pro Facebook s dlouhým časem, na plakát s krátkým).

V tomto případě jsem nafotil 126 záběrů během půl hodiny. Každý byl pořízený s tímto nastavením: Ohnisko 16 mm, clona f/2.8, ISO 1 600 a čas 10 sekund.

Pokud byste použili teleobjektiv, vyjde vám čas expozice relativně krátký – například jedna sekunda. S použitím časovače, který se snaží pravidelně mačkat spoušť, se může stát, že čas, kdy se nefotí, bude delší než ten zaznamenaný na snímcích. Při spojování to může působit problém, protože ne každý software zvládne zacelit vzniklé díry v pohybu hvězd. 

V takových chvílích používám kabelem připojenou externí spoušť, kde je možnost tlačítko fixovat ve stisklé poloze. Zatímco si sám čtu zajímavosti na mobilu, systém si sám fotí jeden snímek za druhým v maximální rychlosti. Jen je třeba dávat pozor, jestli takto nevznikají vibrace (pohybem zrcátka nebo závěrky), které by pak záběry rozmazaly.

Skládání snímků přes sebe

Jednotlivé zdrojové snímky vypadají dost nudně. Obrázek je ale tmavý záměrně, aby se zbytečně nepřepálily hvězdy.

Příběh fotky – Mléčná dráha
Jeden ze 126 zdrojových snímků použitých ke skládání.
Canon 5D Mark IV, Canon EF 16-35/2.8 III, 10 s, f/2.8, ISO 1 600, ohnisko 16 mm.

Na zpracování existují specializované programy, které odvedou většinu práce. Zkoušel jsem jich několik a jejich schopnosti se překrývají. V tomto případě jsou použité dva: SequatorStarStaX.

Sequator dokáže dobře zarovnávat pozice hvězd a vypořádat se i popředím stromů nebo domů. Uživatel ale musí alespoň orientačně nakreslit jejich tvar.

StarStaX naopak vyniká ve skládání pohybu hvězd, dokáže do určité míry doplňovat mezery a zvládá i takzvaný Comet mode, takže stopy po hvězdách nejsou jednolité čáry, ale postupně zhasínají, jako kdyby šlo o ocas komety, což mi připadalo efektnější.

Kombinace mezivýsledků

Výsledkem Sequatoru je sice snímek podobný jednomu ze zdrojových, ale má mnohem nižší šum. Můžeme si tedy pohrát s jeho zpracováním a použít například křivky pro zesvětlení:

Příběh fotky – Mléčná dráha
Výstup ze Sequatoru, na který jsou aplikované křivky.

Spodní část obsahuje příliš světla, proto jsem využil další křivky na jeho redukci. Tentokrát jsou křivky omezené maskou jen na spodní polovinu s postupným přechodem do ztracena směrem nahoru.

Příběh fotky – Mléčná dráha
Další křivky, tentokrát použité na redukci světla u horizontu.

Přes tuto vrstvu jsem pak přeložil výsledek z programu StarStaX, tedy protažené hvězdy. Režim vrstvy jsem nastavil na zesvětlení, aby se objevily jen světlé části a tmavé nebe nezakrývalo předchozí vrstvu.

Příběh fotky – Mléčná dráha
Základní kombinace výstupů z oboru programů.

Ale ouha, teď svítí prostředek hvězdných drah. Je to proto, že Sequator automaticky zarovnává hvězdy podle prostředního snímku. Ideální by byl snímek krajní, ale to asi nelze nastavit (a jiné programy zase měly jiná omezení), takže jsem se vrhnul na drastičtější řešení – odmazat problémové hvězdy.

Zdálo by se, že je to spousta ruční práce, ale naštěstí je k dispozici další finta: V nejspodnější vrstvě s ostrou Mléčnou dráhou nechat automaticky vybrat všechna místa od určité světlosti. Poté rozšířit tento výběr o pár pixelů do stran a vzniklou masku automaticky doplnit příslušnou funkcí. Tím se světlé hvězdy přemažou okolním vesmírem a velmi rychle se tak vyřeší jinak komplikovaný problém:

Příběh fotky – Mléčná dráha
Z podkladové vrstvy jsou smazané problémové hvězdy.

Zbývá už jen poslední svízel: snímky byly pořízené v silném větru, takže i vzdálené stromy jsou vichrem rozmazané. Pomohlo použít jiné stromy z několika nesouvisejících fotek. Výhoda je, že stačí mít stromy v přibližně stejné velikosti, ale focené klidně ve dne. Hlavně když je výrazný jejich obrys proti světlé obloze.

Podobně jako se dělala maska ze světlých hvězd, tak se tentokrát udělá z tmavých stromů. Na hvězdné fotografii se použije štětec s černou barvou, aby se maska vybarvila na správných místech. Je to ekvivalent použití šablony, přes kterou bychom stříkali sprejem požadovaný tvar.

Příběh fotky – Mléčná dráha
Z podkladové vrstvy jsou smazané problémové hvězdy.

Finální úpravy

Posledním krokem jsou globální úpravy, což bylo v mém případě snížení teploty, zvýšený kontrast a sytost barev, přidání zřetelnosti a změna ořezu.

O základních úpravách fotek noční oblohy v Zoner Photo Studiu X si můžete přečíst třeba v článku Fotky noční oblohy: 7 úprav (+ 1 navíc), které jim dodají šmrnc.

Příběh fotky – Mléčná dráha
Finální obrázek pro rekapitulaci (stejný jako na začátku článku).

Kreativní možnosti

Jak můžete vidět, s fotkou noční oblohy je možné kreativně pracovat a z nezáživného záběru ji posunout mnohem dál. Samozřejmě se výsledek stále nedá srovnávat s profesionály nebo i s mnoha nadšenými amatéry, ale vše lze zvládnout svépomocí a není potřeba nějaké zvláštní vybavení: Stačí jen fotoaparát, pár programů a trocha času na experimenty.

Každý týden nové články do vaší schránky

Přihlašte se k odběru toho nejlepšího z Milujemefotografii.cz

Email má špatný formát.

Potvrzením odběru dáváte souhlas ke zpracování osobních údajů pro zasílání novinek. Více se dozvíte v zásadách ochrany osobních údajů.

AutorVít Kovalčík

Od roku 2012 jsem na volné noze a živím se jako fotograf, Brno. Zkušenosti s focením v ateliéru i jinde jsem sbíral v předchozích letech, kdy jsem přes den pracoval a fotil po večerech a o víkendech. Nemám jedno vyhraněné téma – rád fotím lidi, ale také krajiny a města.

Komentáře