Realizace obsáhlejšího focení hasičského prostředí vyžaduje vždy větší přípravy než běžné fotografování. Běžně zaznamenávám hasičskou práci spíš v reportážním stylu přímo u zásahů nebo v případě výcviků. Tentokrát jsem chtěl focení více plánovat a mít tak větší kontrolu nad výsledkem. Současně jsem si chtěl vyzkoušet i různé způsoby svícení, protože pojem světla je pro téma požáru celkem zásadní.

Před samotným focením jsem se chystal prakticky i teoreticky. Vytipoval jsem potřebné technické vybavení, které bych mohl na místě využít a strávil nějaký čas hledáním inspirace. Z různých webových portálů, ať už to byla platforma Behance, Pinterest, Google fotky nebo třeba ArtStation jsem si vytipoval různé hasičské fotografie.

Procházení fotografií jiných autorů beru jako důležitou součást života fotografa. Ve vizuální paměti často utkví zajímavé momenty z různých fotografií – prostředí, typ svícení, atmosféra snímku. A z tohoto vizuálního guláše pak můžou vypadnout nové nápady a kreativní představy pro další focení. 

Součástí přípravy je také vytvoření několika jednoduchých nákresů, chcete-li storyboardů, od kterých se můžu na místě odrazit. Když člověk na lokaci ví, co chce, urychluje to práci. Ale nebudu tvrdit, že jsem se držel pouze těchto nákresů. Na místě přišly ještě nové nápady, které jsme pak realizovali. 

Zatímco na první focení jsem jel trochu naslepo, v případě dalších akcí už jsem přesněji věděl, kde a co chci fotit. Nicméně problém při focení u hasičů je, že nikdy nevíte, kdy vyjedou k zásahu. A to se mi také opakovaně stalo. Všechna technika byla na svém místě, kluci připravení na focení a do toho poplachová světla. Nedalo se nic dělat. Počkal jsem, až se vrátí a pak jsme mohli pokračovat. 

Příprava dramatické scény

U aranžovaných fotografií máte tu výhodu, že si můžete předem se vším pohrát tak, aby výsledek byl co nejpoutavější. To v případě reportážní fotografie možné není. Jako samozřejmou součást fotografování s hasiči považuji použití mlhostroje. Kouř prostě k hasičům patří. 

Navíc mlhostroj neslouží pouze k navození atmosféry zakouřeného prostředí, ale také k zachycení paprsků svítilen a baterek na přilbách. V takovém případě stačí jen lehký a zdánlivě neviditelný opar, který na fotkách pomůže vykreslit kužely svítilen, což výrazně zvyšuje dramatičnost fotografií. 

Problém u mlhostroje je, že kouř z něj se nechová stejně jako v případě požáru a nemá ani stejnou barvu. Pokud tedy chci, aby fotografie působily autenticky, musím si s tím trochu pohrát jak na místě, tak i v postprocesu u počítače.

V případě požáru stoupá teplý kouř ke stropu místnosti, kterou postupně od shora dolů zaplňuje. Dým je hustý a tmavý a vytváří tzv. neutrální rovinu, což je jasně viditelný předěl mezi zakouřenou horní částí místnosti a relativně čistým prostorem u podlahy. Tato rovina postupně klesá k podlaze. To je mimochodem důvod, proč by se lidé v případě požáru měli držet u země.

Nicméně tento jev se v případě kouře z mlhostroje nedostaví, proto je občas potřeba ho trochu rozpohybovat, nasměrovat, případně “naředit”. Stačí k tomu třeba jen odrazná deska. Současně je potřeba dát si pozor, aby v místech, kde má být obraz ostrý nebylo moc dýmu. To se mi bohužel v několika případech nepodařilo a je to ponaučení pro příští focení. 

Světla v hlavní roli

Protože miluju při fotografování práci se světlem a taky proto, že světlo vytváří ve snímku jedinečnou atmosféru, používal jsem barevné filtry na dva systémové blesky. Jeden byl červený a druhý modrý. Přitom jsem červený používal většinou jako hlavní světlo a modrý jako protisvětlo. 

Důvod byl prostý. Hasiči obvykle postupují od modře blikajících aut k červenému ohni. Na některých snímcích jsem se dokonce nebál blesk přiznat do záběru. V zakouřeném prostoru totiž skutečně připomíná majákové světlo. 

Blesky jsem většinou používal v kombinaci se stripboxem nebo octaboxem, případně Magmod difuzerem. V případě, že bylo potřeba usměrnit světlo např. na konkrétní postavu a zamezit šíření do pozadí, využil jsem voštinu, která se suchým zipem lepí na softbox, resp. stripbox. V jednom případě jsem také využil komínek, kterým jsem světlo směřoval pouze na obličej. 

U focení bylo potřeba pohlídat i správnou ustrojenost „zasahujících“ hasičů, aby odpovídala situaci. Bohužel se mi jednou stalo, že jsme právě tohle neuhlídali a rukavice jsem pak musel dodělávat ve fotoeditoru. I to se může stát. Většinou se ale snažím co nejvíc vyřešit přímo na lokaci a nedohánět pak nějaké nesrovnalosti v počítači. 

Každá ze zmíněných fotoakcí zabrala přibližně 3 hodiny na místě a několik hodin jsem strávil přípravou před focením a následně tříděním, promazáváním a úpravou fotek v počítači. Nicméně obecně vzato se jednalo spíš o menší focení, kde nebyl potřeba žádný produkční tým, asistenti apod. Stačili dva aktéři, poměrně malý prostor, dva systémové blesky s modifikátory a hra se světlem a kouřem. 

Na základě zkušeností z těchto menších projektů mám naplánované další podobné, ale o něco větší akce s použitím také LED trvalých světel. Ale o tom třeba příště.