Aneb jak to dopadne, když si staromilec a zarytý zastánce zrcadlovek půjčí na měsíc bezzrcadlovku. Překousne další digitální ústupek v podobě hledáčku? Nebude nostalgicky nosit fotku své bývalé zrcadlovky v peněžence? A jaký osud bezzrcadlovkám předpovídá?

Už dříve jsem chtěl dát zrcadlovce sbohem a šáteček pro její velké rozměry a nepraktičnost při cestování nalehko − jak to dopadlo, se můžete dočíst v článku Od zrcadlovky ke kompaktu a zase zpátky, ale ve zkratce jsem se k zrcadlovce vrátil a pořídil Nikon D7000. Od té doby ale uplynulo mnoho vody a výrobci zahltili trh celou řadou miniaturních bezzrcadlovek, které hlásají bodrá hesla jako: nejrychlejší autofokus, největší hledáček, uživatelské ovládání, nejširší nabídka objektivů. Trefně adresující moje výtky.

Zkrátka rozhodl jsem se pro další experiment, vyměnit na měsíc svého zcestovalého a spolehlivého společníka Nikon D7000 za nejmenší retro (bez)zrcadlovku na trhu − Olympus OM-D E-M10. Cíl byl jasný. Zlomit v sobě toho skeptika, podívat se na OM-Déčko kritickým, ale spravedlivým okem (čti prohnat ho peklem) a potvrdit nebo vyvrátit mýty, které mám zakořeněné s používáním bezzrcadlovek, a další případné marketingové bláboly. A abych to neměl ani já ani Oly (SPOILER ALERT: ano, začali jsme si za ten měsíc tykat) jednoduché, utekl jsem s ním za louži, kde jsem nemohl podvádět občasným uchýlením se k zrcadlovce.

Elektronický hledáček

Začnu hned zostra tím největším bubákem, kterým byl pro mě elektronický hledáček. I po měsíci intenzivního užívání musím uznat, že to nebylo úplně bezbolestné a dokážu si představit, že někdo to nakonec nepřekousne, ale … elektronický hledáček je fantazie!

O rychlosti a velikosti se tu ani nebavme, to už je opravdu mýtus dob dávno minulých. Hledáček ve srovnání se zrcadlovkou obstojí co do rychlosti a velikosti. Kde se budou názory dělit na dva vyhraněné tábory je rozlišení a dynamický rozsah. Ten by mohl být rozhodně lepší a postupem času se to opravdu bude zlepšovat, ale dle mého názoru už to rozhodně neomezuje použitelnost tak jako tomu bylo dřív.
Po letech se zrcadlovkou jsem potřeboval trochu času, nakonec jsem ale našel více výhod než nevýhod:

• Když vidíte, co fotíte, je téměř nemožné zapomenout změnit korekci expozice, nebo jiný parametr − na což já jsem expert a najednou mám tak polovinu zmetků.
• V takové tmě, že v hledáčku zrcadlovky už není skoro nic vidět, je v elektronickém hledáčku obraz jasný.
• Volba ostřících bodů dává najednou technologii rozpoznávání obličejů nový smysl.
• Pro náhled fotografie nemusíte „chimpovat“ (odkládat fotoaparát od oka), prostě si jej přehrajete v hledáčku.
• Při ručním ostření vám pomůže lupa, nebo kontrastní asistent přímo v hledáčku.
• Můžete natáčet a fotit zároveň.

Na druhou stranu:

• Elektronický hledáček sežere rychle baterku, a netroufl bych si vyrazit na celý den pouze s jednou.
• Když fotíte s externím bleskem a silně podexponováváte základní expozici, tak v hledáčku vidíte kulové.

Všechny tyto komplikované expozice jsem trefil napoprvé. Bez elektronického hledáčku bych si na sebe asi nevsadil.

Hloubka ostrosti a kvalita fotek

Přiznám se, rád slintám nad bokehem. Představa, že mě malý čip MFT připraví o toto potěšení mě děsila ještě dlouho, ale nalijme si čistého vína, formát APS-C není o mnoho větší a rozdíl se dá vyjádřit zacloněním o jeden stupeň v případě APS-C a o dva stupně v případě FF. Když k tomu přičtete kvalitu cenově dostupných objektivů, tak zatímco u APS-C v praxi kvůli ostrosti cloním alespoň o jeden stupeň více a objektivy na MFT jsou ostré jako břitva plně otevřené, tak je to vlastně „šulnul“.

Obrazová kvalita, respektive hladina šumu byla pro mě při ISO 3200 prakticky k nerozeznání.

U fullframu je to sice celé jiná pohádka, ale to jsme taky úplně v jiné cenové hladině.

Ani s portrétním 90mm (ekvivalent FF) ani se širokým ohniskem 35mm (ekvivalent FF) nebyl problém odpíchnout objekt od pozadí.

Ostření a ovládání

U svého fotoaparátu vždy odděluji ostření od spouště, vlastně bych si nekoupil fotoaparát, který to neumožňuje. Když jsem viděl jakou úroveň nastavení ovládání nabízí Oly, tak mi spadla čelist. Skoro si troufám říct, že to může být pro amatéra matoucí.

Co mi ale úplně vyrazilo dech, byla rychlost a spolehlivost ostření. Hned při prvním pokusu se Oly ukázal být rychlejší než můj Nikon D7000. „To teda ne“, řekl jsem si a snažil jsem se ho nachytat  nejdřív na kvalitu objektivu a pak na nedostatek světla. Oly ale ostřil a ostřil, až jsem najednou nachytal Nikon. Když pak Oly zaostřil prakticky i ve tmě, tak mě to začalo nudit a taky trochu štvát.

K oběma momentkám mi dopomohl naprosto bezvadně fungující rychlý autofokus spouštěný tlačítkem na palci.

Nabídka objektivů

Může se to zdát jako předem prohraný boj, jenže ono to je přesně naopak. Dojem pestré nabídky pro DSLR vytváří objektivy na FF, které ale u srovnatelného APS-C zbytečně přeplácíte a svojí váhou a velikostí vám to ještě připomíná na každém výletě.

Pokud začnete srovnávat nabídku APS-C objektivů, jedno jestli Nikon nebo Canon, tak zjistíte, že jej porazí téměř každý výrobce CSC – natož pak nejrozšířenější systém MFT. Nabídka pro APS-C DSLR je totiž žalostně malá a výrobci nabízí spíše mnoho variací jednoho skla, než aby pokryli celé spektrum, takže v nabídce vůbec nenajdete pevné široké nebo portrétní objektivy s clonami pod F2, nebo tele-zoomy s konstantní clonou 2.8.

Je libo pevné objektivy? Na MFT najdete vše od rybího oka až po krásku jako 150mm F1,8 (ekvivalent FF), o zoomech nemluvě.

Další poznatky a verdikt

Upřímně jsem doufal, že se vrátím z cest a budu chtít urychleně OM-D vrátit. Bohužel pro mou peněženku už spřádám plány, jak se k Olymu dostat na stálo. Nechtěně se mi podařilo vyvrátit všechny předsudky, které jsem o CSC měl, naopak mě příjemně překvapil přínos největšího strašáka − elektronického hledáčku. Přidejme ještě stabilizaci obrazu na čipu namísto objektivu, která v kombinaci s pevným sklem dovoluje fotit v noci prakticky z ruky. Nabídka cenově dostupných objektivů, zvlášť pak pevných skel z řady Olympusu a Panasonicu je naprosto perfektní.

A pak je tu ta velikost. Prakticky jsem při použití dvou pevných objektivů Zuiko 17/1,8 a Zuiko 45mm/f1,8 měsíc cestoval s fotoaparátem přes rameno a druhým objektivem v náprsní(!) kapse. Srovnatelná výbava je cca o více jak polovinu menší a lehčí než DSLR. Nebo spíš byla by, protože k těmto objektivům prakticky neexistuje ekvivalent pro APS-C zrcadlovky.

Každý jsme jiný, ale já jsem aktuálně přesvědčený, že CSC překonávají výkonem cenově srovnatelné APS-C DSLR a představují tak pro běžného uživatele nebo začátečníka zajímavější volbu. Zkuste jim dát šanci.