Jako by je fotili na barevný film. Jakub Molek navrací život černobílým snímkům našich letců

Odmala se zajímal o letectví, v pozdějším věku k zájmům přibral i historii, a to hlavně období druhé světové války. Hobby od té doby věnuje velkou část svého volného času. Historické fotografie našich letců začal i kolorovat. „Najednou se vám v ruce nebo na monitoru ocitne zachycený jedinečný okamžik. Když pak člověk fotografii koloruje, de facto jí vrací život. A to je právě to kouzlo, které mě na tom baví,“ vysvětluje kolorista a autor projektu Českoslovenští letci Jakub Molek.

310. československá stíhací peruť

Jak projekt „Českoslovenští letci za 2. světové války“ vznikl?
Na začátku jsem chtěl jen zjistit, kolik lidí by osudy našich letců za druhé světové války zajímaly. Založil jsem proto před třemi lety stránku na Facebooku, jejíž počet sledujících rychle narostl. Velký počet sledujících začal přinášet velkou zodpovědnost. Chtěl jsem, aby to mělo nějakou úroveň a věnovat se stránce naplno bylo stále těžší a těžší. Letecké historii a československým letcům jsem se předtím věnoval už asi osm let. Vedle koníčku jsem pracoval i jako počítačový technik a byl táta od rodiny. Času navíc jsem moc neměl, ale to zná každý, kdo má nějaké hobby.

Oslovil jste někoho dalšího?
Ano, napadlo mě napsat právě na Facebookovou stránku, zda by mi někdo nechtěl pomoci. Tak se ke mně přidali další tři skvělí kolegové. Myslím si, že až s týmem se stali „letci“ opravdu kvalitními. Máme web, zmíněnou stránku, ale i Youtube. Rychle jsme si našli své publikum, které je navíc velmi aktivní. Spousta čtenářů jsou například potomci některého pilota, navigátora, palubního střelce či člena pozemního personálu. Informace přímo od nich jsou pro všechny, i nás amatérské historiky, zlatý důl. Dá se tedy říci, že naši čtenáři jsou zároveň spoluautory materiálů, které publikujeme.

Zaměřujete se výhradně na druhou světovou válku?
Čas od času zabrousíme i do prvoválečného letectví, či toho moderního. Jinak si myslíme, že problematice není v mediálním prostoru, ale třeba i ve školství, věnováno příliš místa a snažíme se to naší činností tak trochu napravit.

Kde jako amatérský historik vyhledáváte informace?
Nejčastěji hledáme samozřejmě na internetu. O dané problematice ale existuje i spousta knih, ne všechny jsou ovšem relevantní. Najdete mezi nimi jedinečné publikace, stejně jako ty,  ve kterých si lidově řečeno autor informace vycucal z prstu. Podat čtenářům vše kvalitně a pravdivě je proto někdy opravdu nelehký úkol. Hodně času zabere jak samotné psaní, tak i doplnění fotografiemi.

Zajímavé je, že hodně materiálů psali i samotní letci. Příkladem mohou být František Fajtl a jeho jedinečná kniha Sestřelen nebo Alexander Hess s publikací Byli jsme v bitvě o Anglii. Nedávno jsem také kontaktoval našeho, podle mě nejznámějšího historika, který se o naše téma zajímá, a ten mi také zaslal pár pěkných fotografií. Materiály bychom mohli najít i v různých archivech, to už je ale časově náročné. Největší problém pro nás obecně představuje sehnat kopie fotografií v co největším rozlišení.

Měla tato éra nějakou fotografickou hvězdu?
Nelze nezmínit našeho nejznámějšího československého fotografa v RAF, Ladislava Sitenského, který pořídil nespočet snímků našich letců. To díky němu máme jako národ tolik krásných a zajímavých momentek. Velká část z nich přitom vyšla knižně teprve nedávno. Sitenského fotografie poznáte lehce. Rád fotil proti slunci, tak vznikly jedinečné siluety letounů, jako byl třeba Hurricane nebo Spitfire. Po válce, zvláště po roce 1948, fotografie Sitenského ale musely zmizet. Fotil totiž západní letce, a to bylo pro režim nepřípustné. Například první vydání Perutě 312 bylo zakázáno. V tu dobu již vydaná kniha byla stažená z prodeje a zlikvidována. Jen díky pár lidem, kteří zbylé kousky ukryli, si v novém vydání můžeme listovat i dnes. Toto vydání je dnes velice ceněný sběratelský kousek.

Sitensky

Fotografie Ladislava Sitenského mají jedinečný rukopis
Foto: Archiv stránky Českoslovenští letci za 2. světové války

Ve válce se fotografovalo pro propagační, osobní a taktické účely

Když vynechám špionážní a výzvědné snímky, tak se fotografie pořizovaly ve velké míře právě kvůli propagaci. Objevovaly se v různých časopisech a novinových článcích. Válka není levná věc a armáda proto potřebovala pomoc i od civilního obyvatelstva. Skupinka spokojených letců bavících se nad mapou, budila v lidech ten kýžený pocit, že válku spojenci vyhrají a vše bude zase v pořádku. Všichni asi víme, že v průběhu Bitvy o Británii nemělo civilní obyvatelstvo zrovna na růžích ustláno, a proto byly takové fotografie potřebné.

Zajímavostí je, že se neuváděla celá jména, a to z jednoduchého důvodu. V případě, že by byl daný pilot sestřelen a skončil by v zajetí, by to byl problém. U našich letců to platilo dvojnásob, jelikož na ně Němci nepohlíželi jako na válečné zajatce, ale považovali je za vlastizrádce. Jak víme, Československo tehdy jako Protektorát Čechy a Morava patřilo pod Německo.

Fotili i amatéři?
Ano, fotografičtí amatéři byli vlastně všichni – piloti, mechanici, zbrojíři, kteří vzali fotoaparát do ruky a zvěčnili část historie. Mou nejoblíbenější amatérskou fotografií je selfie Karla Mrázka, pilota a pozdějšího velitele 313. stíhací peruti, který se takto vyfotil ještě mnoho desetiletí předtím, než se takový autoportrét stal hitem.

selfie

„Selfie“ Karla Mrázka
Foto: Archiv stránky Českoslovenští letci za 2. světové války

Byla nějaká vyloženě oblíbená témata?
Jednoznačně pilot vedle svého letounu. To je taková klasika. Dalším hojným tématem byly různé slavnostní události, jako například vyznamenání nebo setkání s prezidentem Benešem. Výjimkou nejsou ani mše v hangárech nebo příslušník RAF se svou partnerkou. Často se fotily i ženy v RAF, takzvané WAAF, neboli ženské pomocné letecké sbory. A v neposlední řadě můžeme najít skupinové fotografie.

Co dělá fotografii opravdu cennou?
Pro mě je cenná každá, protože vypráví svůj příběh. Ale pokud bych měl zmínit nějakou vyloženě pro mě cennou, tak to nebude fotografie RAF. Je to Josef Jaške se svým stíhacím letounem Avia B-534, kterou jsem koloroval. Pořízená byla v dobách ještě před válkou, když sloužil u četnictva.

Josef Jaške

Josef Jaške a jeho Avia
Foto: Archiv stránky Českoslovenští letci za 2. světové války

Kde jste získal první znalosti o tom, jak fotografie kolorovat?
Zkontaktoval jsem člověka, který fotografie už dlouho koloruje. Zaměřuje se hlavně na druhoválečný materiál, který prezentuje na Facebookové stránce 2. světová válka v barvě. Jeho práce se mi líbila a nešlo mi do hlavy, jak to dělá. Prosil jsem ho, zda by mi neobarvil jednu fotografii, a on mi vyhověl. Pak mě napadlo, že než někoho stále otravovat, mohl bych to zkusit sám.

Na mých fotografiích je s postupem času znát progres. Když jsem s kolorováním začínal, snímky vypadaly jinak než dnes. Časem dostaly lepší vizáž. Stále se ale mám co učit. Existují samozřejmě daleko kvalitnější práce než ta moje, mě to ale baví a ohlasy lidí jsou příznivé.

Dají se fotografie rozdělit na ty, které se ke kolorování hodí a na ty, které ne?
Já je dělím spíš na lehčí a těžší. Jsou fotky, které udělám za večer, jsou ale i snímky, na kterých pracuji týden. Jako příklad té lehčí je například pózující letec v uniformě. Takovou si vybírám, když práci nemůžu věnovat moc času. Daleko namáhavější je kombinace více lidí v různých uniformách, nebo když na fotce stojí třeba letoun, na kterém pracují mechanici. Vše se odehrává na travnaté ploše a v pozadí je nějaká budova. Toto je už projekt na více dní. Musím vycítit, že mě bude daná fotka bavit. Pro kolorování se určitě nehodí fotografie v nízké kvalitě a rozlišení, protože na nich nevyniknou detaily a daleko hůř se s nimi pracuje. Takovým se snažím vyhýbat.

letec

Pro kolorování je lehčí letec v uniformě.
Foto: Archiv stránky Českoslovenští letci za 2. světové války

S jakými programy pracujete a jak kolorování funguje?
Osobně rád používám Zoner Photo Studio a Photoshop. I začátečník najde na internetu spoustu návodů, které ho o průběhu kolorizace poučí. Ve zkratce to probíhá tak, že vybranou fotografii nahraji do programu, potom si rozložím práci na sektory do více vrstev, jako jsou uniformy, vyznamenání, pokožka, obloha a terén. Na větší a jasně ohraničené plochy používám výběrový nástroj a místo vyplním danou barvou. Jiné plochy zase koloruju štětcem. Někdy je to náročné, ale to je pro mě to znamená poznávání a seznamování se s fotografií. Vrstvám pak ve finále upravím jas a kontrast.

Na co je potřeba dbát nejvíc?
Aby fotografie byly co nejvěrohodnější. Mým záměrem je, aby fotka nepůsobila, jako by byla focena dnes, ale abych zachoval analogový vzhled. Samozřejmě to neplatí stále, je potřeba vnímat i situaci. A obecně nemám moc rád, když jsou barvy nerealistické.

Kde ověřujete historickou věrnost barev a odstínů?
Barvy oblečení, zbarvení letadel a další, jsou dohledatelné docela dobře. Je spoustu publikací, které se věnují přímo kamufláži letadel či uniformám. V době internetu to zas až takový problém není, hlavně co se týče letců RAF. Na fotografiích se objevuje ale i spousta detailů. Postupným obarvováním nacházíte místa, která by vám jinak třeba unikla. Různá vyznamenání, knoflíky, hodinky. Musíte vědět, jak se například dané vyznamenání jmenuje, abyste mohli najít, jak ve skutečnosti vypadá. Proto je dobré se celkově orientovat v uniformách, letounech a veškerém vybavení. Každý takový předmět měl nějakou barvu. Nejtěžší je ale trefit finální odstín všech použitých barev, aby snímek dával ucelený dojem, to je alfa a omega mé práce. Často vám pomůže i cit, který pak vytváří rukopis každého „kreslíře“.

Takže při práci využijete i své širší znalosti historie.
Veškeré informace se snažím zjistit ještě před kolorizací, jinak to vlastně ani nejde. Často se radím právě se svými spolupracovníky či přímo se čtenáři. Někteří jsou opravdu chodící encyklopedie. Často říkám, že se s každou fotografií nejdříve skamarádím.

Se kterou barvou je práce nejvíce komplikovaná?

Největší problém jsem měl a stále mám s odstínem pokožky. Ono není až tak těžké trefit barvu uniformy, ale s pletí zápasím pokaždé. Jeden má pleť tmavší, jiný světlejší a to se nebavím o vlasech. Někdy nezbyde nic jiného, než to prostě tipnout podle odstínu na černobílé fotografii.

Karel Pavlík

Karel Pavlík
Foto: Archiv stránky Českoslovenští letci za 2. světové války

Jaká zajímavá fotografie vám stále uniká?
Chtěl bych určitě sehnat co nejkvalitnější fotografii našeho stíhacího esa a nejúspěšnějšího letce Bitvy o Británii – Josefa Františka. To je člověk, který stále ještě skrývá mnoho tajemství. Paradoxem je, že nesloužil u československé, ale u polské 303. stíhací peruti. Jeho fotku samozřejmě mám, ale těch kvalitních ve vysokém rozlišení je velice málo.

Co považujete za úspěch ve vaší historické práci?
Zajímavé bylo osobní setkání s generálem Emilem Bočkem, letcem, který za války létal v RAF na Spitfiru. Další takový milník bylo přeložení dokumentu „Spitfire“ a filmu „First Light“ do češtiny. Jelikož nejsem nějaký extra angličtinář, beru to jako úspěch.

A plány do budoucna?
Rádi bychom pokračovali v tom, co už děláme: psali články, kolorovali fotky a dělili se o to s ostatními. Chceme dokončit kalendář narození našich letců. Zrovna toto se už neobejde bez spolupráce s dalšími projekty. Pracujeme i na interaktivní mapě náletů naší 311. bombardovací perutě. Chystáme aukci pro dobročinný projekt a jsem rád, že jsme se vydali i touto cestou. Ohlas na naši činnost je až překvapivě pozitivní, což jsem, když jsem začínal, vlastně ani nečekal.

Poslední aktualizace 21. února 2019

11 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Pavla Pražáková

Vystudovala scénografii na pražské DAMU, pracovala v divadle a u filmu. Už během studií přispívala do různých redakcí jak texty, tak fotografiemi. Posledních 15 let pracuje jako redaktorka, fotoeditorka a fotografka. Vede kurz pro aktivní fotografující seniory v pražské Elpidě. Vystavovala s nimi například na Fotograf Festivalu. Ve volném čase ráda zkouší limity svého fotoaparátu, popřípadě ji najdete někde v galerii nebo na tréninku klasického baletu.

Číst všechny články.

Komentáře