Fotografie je půlka mého světa, říká komentátor a fotograf Martin Straka

Fotoreportér a komentátor automobilových závodů Martin Straka působí v médiích přes dvacet let a své dvě vášně – motorsport a fotografování – různě střídá a kombinuje. Díky tomu tak jel letos například fotit pro český tým na Rallye Dakar do Latinské Ameriky. Své fotky z největší automobilové soutěže světa letos vydal ve své knize Mezi oceány.

Kromě komentování automobilových závodů se živíš také fotografováním. Je to běžné?

Nevím, ale neznám žádného kolegu komentátora, který by i profesionálně fotil. Pro mě je ale ideální střídat fotoaparát a mikrofon. Navíc fotografování je pro komentování skvělá pomůcka – člověk nesedí jenom ve studiu nebo v komentátorské kabině, ale obšlape si celý okruh a mluví s lidmi, ať už s traťovými maršály, záchranáři nebo se samotnými jezdci. Poslechne si spoustu historek a ty pak může při komentování předávat dál divákům. Člověk pak celé automobilové závody vnímá úplně jinak a myslím, že to pozná i divák. Rád zkrátka přidávám i ten „background“ – při focení, i při komentování.

Daniel la Rosa meta kotouly s formulí 3 na něneckém Norisringu, Euro Series F3 2004.jpg

Daniel la Rosa metá kotouly s formulí 3 na něneckém Norisringu, Euro Series F3 2004.

Fotíš tedy především motorsport?

Ne, to ne. Fotografie je velký oceán a já vlastně ani nemám žádnou specializaci. Motorsport je samozřejmě jedna z mých velkých lásek, ale stejně tak rád fotím umělecký život – divadlo, hudbu nebo film. A také lidi v těchto světech. Pak i běžný život, sport, akty…

Okno… Ostrava 2015.jpg

Okno… Ostrava 2015.

Tanečnice v šatně charitativní plesu v Prostějově 2013.jpg

Tanečnice v šatně charitativní plesu v Prostějově 2013.

Dlouhou řadu let jsi pracoval v médiích, už pátým rokem jsi ale na volné noze. Je to pro tebe lepší?

Volná noha mi dala svobodu, která nemá míru. Můžu v ní střídat a kombinovat ty mé vášně. Komentuju například automobilové závody pro slovenské i české televize. Třetím rokem jsem také komentátorem závodů na okruhu v Brně, což je zase něco jiného než televize, je to mnohem divočejší.

Fotím také třeba festival Colours of Ostrava pro Reflex. Za ty roky, co se v médiích pohybuju, už mě lidé znají a dávají mi volnost v tvorbě. Když se šéfredaktora Reflexu zeptám, jestli má nějaké specifické přání, co se týče fotek z ostravského festivalu, jednoduše mi odvětí „Martine, hrej si“. A já jsem za tohle moc rád. Pak člověk stráví čtyři skvělé dny na festivalu plném světových umělců, ale nefotí jenom je, ale i diváky, kteří jsou součástí toho všeho. Je to prostě radost být takhle svobodný ve své tvorbě.

World Series by Renault, Brno 2010.jpg

World Series by Renault, Brno 2010.

Italia Rally Sardegna 2006, Chris Atkinson se Subaru Impreza WRC při veleskoku v Monte Lerno.jpg

Italia Rally Sardegna 2006, Chris Atkinson se Subaru Impreza WRC při veleskoku v Monte Lerno.

Letos ses také podíval jako fotograf na Rallye Dakar. Jak ses k tomu dostal?

Šéf týmu Bonver Dakar Project Tomáš Vrátný si mě najal jako stájového fotografa. S tím, že bude chtít i knížku. Pracoval jsem pro něj už několik roků, ale jen na domácí půdě. Pak mě vzal na takový malý polský Dakar, kde si mě vyzkoušel v divokém terénu, v akci. No a po návratu mi řekl, ať počítám s Dakarem 2015. V tom je právě ta svobodná práce hezká – člověk nikdy neví, co ho čeká a co mu kdo nabídne. Novinkou je listopadové focení Asian Le Mans Series v Sepangu nedaleko Kuala Lumpur. Tam vycestuju se stájí ARC Bratislava Mira Konopky.

Rally Dakar 2015, dívka u solného jezera v Chile.jpg

Rally Dakar 2015, dívka u solného jezera v Chile.

Dvoutýdenní závod v pouštích Latinské Ameriky, od Atlantiku až po břehy Pacifiku a zpět. Jaké to bylo?

Rallye Dakar je největší a nejtěžší rallye na světě. Člověk stráví deset až třináct hodin denně v autě, připoutaný jako kosmonaut a venku je bezmála padesát stupňů. Fotografové nejezdí se závodníky, mají vlastní auto. My jsme byli tři, řidič Pavel Večeř, kameraman Martin Čepela a já. Snažili jsme se potkávat denně náš tým na trati co nejčastěji, ale to není tak jednoduché – ráno proto musíte vstávat a vyrážet ještě dřív než závodníci.

Takže je to vlastně práce na celý den.

Ano, ráno brzo vstát, přes den fotit, pak povybírat nejlepší fotky, upravit, zmenšit je a poslat do Česka, odkud je pak mediální kolega Vojtěch Svoboda odešle spolu s tiskovou zprávou českým a zahraničním redakcím.

Přitom ani to odesílání fotek také není žádná legrace – člověk musí dopředu plánovat a hledat místa, kde jsou hospody nebo aspoň benzínky s internetem. Kupodivu se to ale podařilo každý den.

Do bivaků v poušti, kde se každou noc spí, se pak kvůli tomu ale vracíme pozdě večer, v noci a najít vlastní tým, když v závodě startuje asi čtyři sta účastníků – od motorek, aut až po náklaďáky – zabere taky spoustu času. Zvlášť když je tma, jste v poušti a skoro nikde není signál.

Rally Dakar 2015, posádka týmu Bonver Dakar Project Tomáš Vrátný, Milan Holáň, Jaro Miškolci.jpg

Rally Dakar 2015, posádka týmu Bonver Dakar Project Tomáš Vrátný, Milan Holáň, Jaro Miškolci.

Říkal jsi, že fotky také upravuješ. Jaké nástroje k tomu používáš?

Ve všem mám rád přirozenost, ve fotce jakbysmet. Takže s fotkou dělám v podstatě jen to, co bych zvládl dřív v temné komoře. Krkolomné kousky, co vídávám okolo sebe, jsou mi cizí. Už mnoho let používám výhradně Zoner Photo Studio a jsem s ním zcela spokojen.

O zážitcích z tohoto závodu si lidé mohou přečíst v tvojí nové knize Mezi oceány. Jak se ti psala?

Od Tomáše Vrátného, který výrobu knihy financoval, jsem dostal naprostou svobodu, což není vůbec běžné. Dokonce bez váhání souhlasil, když jsem za ním přišel s návrhem, že by mohla být knížka černobílá. Přitom je to první černobílá kniha z Rallye Dakar. A když jsem mu knihu pak přečetl a ukázal fotografie, on jen poslouchal a pak řekl „Děkuji“. Takového přístupu si moc vážím.

Zkus knížku více přiblížit.

Není jenom o závodění. Pokoušel jsem se zachytit všechno, co pro mě bylo poutavé, včetně atmosféry a jednotlivých příběhů. Mám zkrátka rád takový ten background okolo. Největším zážitkem pro mě byli tamní lidé, hlavně v Argentině. Měli srdce na pravém místě.

Kromě této knihy jsi také vydal ještě jednu.

Ano, loni přišla na svět knížka s názvem Když fotoreportér musí. Je to průřez mé novinářské fotografie. Padesát šest fotek z různou tematikou, každá má svůj příběh, který jsem do knížky také napsal. Běžný život, kultura, sport, Česko, svět…

Děti v horkovzdušném balonu, Ostrava 2014.jpg

Děti v horkovzdušném balonu, Ostrava 2014.

Nosíš jako fotograf fotoaparát neustále s sebou, i když vlastně nepracuješ?

V podstatě pořád. Nikdy nevíte, kdy budete mít příležitost pořídit poutavou fotku. Říkám to lidem pořád – foťte, foťte, foťte, klidně i mobilem. Důležitá je fotka.

Před rokem se mi díky tomuto „zlozvyku“ poštěstila jedna fajnová věc. Jel jsem vlakem z Prahy domů do Ostravy. V batohu jen tělo a širokáč. A hele, vlak zůstal stát v České Třebové a bylo jasné, že začíná příběh. Železnice totiž zamrzla. Cesta nakonec trvala 26 hodin.

Vlaky na ledu, Česká Třebová 2014.jpg

Vlaky na ledu, Česká Třebová 2014.

Strávil jsi těch 26 hodin celou dobu ve vlaku?

Ne, to by mi mé fotografické srdce nedovolilo. Šel jsem ven a málem se na té ledovce přizabil. Ale bylo mi jasné, že startuje reportážní noc. Rampouchy na drátech, lidé čekající na to, až se vlaky konečně rozjedou. Své fotky jsem nahrával na Facebook – je to vlastně taková moje soukromá fotoagentura Straka. Dosah těch fotek byl tehdy docela velký. Volali z Mladé fronty DNES, Reflexu a dalších médií, že by ty fotky chtěli.

Co všechno se ti podařilo ten den zachytit?

Byl to zážitek chodit tehdy večer ve tmě po nádraží a fotit příběhy. Stačilo jít podél vlaku a dívat se okny dovnitř – na unavenou matku s dítětem, na chlapy, kteří si krátili dlouhou čekací dobu u piva, na dívku, která píše zprávu, že dneska se domů vrátí pozdě. To byl jeden příběh za druhým.

Martin Straka

Fotograf a komentátor Martin Straka působí v médiích od roku 1992. Jedenáct let pracoval v ostravské redakci Mladé fronty DNES, poté působil v deníku Sport či v týdeníku Sedmička. Zkušenosti v oblasti PR sbíral při dvouletém angažmá v BPA sport agency. Dnes pracuje na volné noze. Komentuje automobilové závody pro české a slovenské televize a jako fotograf procestoval desítky zemí.

Za svou fotografickou kariéru získal několik ocenění, například Zlaté oko pro nejlepší motoristickou fotografii roku 2007 nebo Zvláštní cenu Katovic ve Slezské novinářské fotografii 2012.Martin Straka

Poslední aktualizace 6. listopadu 2015

152 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Aja Voráčková

Aja je nadšený psavec, amatérský fotograf a vášnivý kulinář, což se projevuje i v jejích fotografiích. Fotí jak jídlo samotné, tak nejrůznější kulinářské a gastronomické akce, na nichž má nejraději spokojené a šťastné výrazy zúčastněných jedlíků.

Číst všechny články.

Komentáře