Fotky Lukáše „Kenjiho“ Vrábela se nám díky jeho osobitému rukopisu zaryly do paměti už na první pohled. Široké ohnisko, výrazná, ale přesto vkusná práce s barvami a příjemná nálada, která z jeho portrétů přímo sálá. To jsou jen některé z ingrediencí, díky kterým se vám Kenjiho styl dostane pod kůži. Nás ale jeho tvorba zajímala víc do hloubky, proto jsme ho vyzpovídali a výsledkem je následující inspirativní rozhovor. Přečtěte si, jakým způsobem ambasador Zoner Photo Studia pracuje, jak uvažuje o své tvorbě a nahlédněte pod pokličku jeho know-how.

Co pro vás fotografie znamená?

Fotka je pro mě způsob, jak zachytit to, co se nedá zachytit jinak. Takový ten kratičký moment překypující emocemi, kterého si málokdo dokáže všimnout pouhým okem. A nejvíc mě baví, když někoho moje fotografie dokáže na několik chvilek upoutat a nutí ho vstřebávat ty pocity, které jsou na ní zachycené. Přeju si, aby se tohle odráželo v celém mém portfoliu. Ať už u soukromých portrétů, svateb, nebo u komerční lifestyle fotografie pro moje klienty.

Vzpomenete si na své fotografické začátky? S čím jste nejvíc bojoval?

Nejvíc jsem určitě bojoval s návodem k foťáku. Měl jsem si ho přečíst, možná bych si ušetřil ten rok, kdy jsem se snažil na všechno marně přijít sám. Nakonec jsem pochopil jeho ovládání až po přečtení několika článků a shlédnutí pár tutoriálů na Youtube. A nejdelší dobu mi trvalo zjistit, kterým směrem chci jít. Snad už to teď vím.

Fotku i učíte. Myslíte si, že člověk musí projít školou nebo kurzy, aby z něj byl dobrý fotograf?

Já bych byl možná i opatrný s tvrzením, že učím fotku. Ona by spousta lidí určitě protestovala. Řekněme, že na workshopech a kurzech předávám to, co jsem se sám v průběhu nějakým způsobem naučil. Nesnažím se nikomu dogmaticky vnutit, jak se má dělat fotografie a postprodukce. A možná tohle vnímám jako poměrně zásadní problém u fotografických škol – to nucené učení toho, jak by se to mělo dělat. Myslím si, že to v dětech strašně brzdí rozlet a kreativitu a ve finále jim škola fotografování zprotiví. Vidím to každý rok u mladých stážistů z fotografických oborů, kteří ke mně chodí na praxi. Kurzy můžou být super, ale je třeba si z nich brát jen to, co potřebujete, a nesnažit se kopírovat něčí postup.

Ke komu (známému fotografovi) byste šel na kurz vy? Ke komu vzhlížíte?

Popravdě nevím. Asi bych nechtěl jít k nikomu na kurz, mě baví nejvíc si na všechno přijít sám. To jsou pro mě největší výzvy – rozebrat fotku nějakého autora a snažit se přijít na to, jakým postupem docílil onoho výsledku. Určitě ale existuje celá řada úspěšných fotografů, od kterých bych se rád dozvěděl nějaké dílčí „drobnosti“. Hlavně v oblasti marketingu, komunikace a businessu. A ke komu vzhlížím? Určitě fandím třeba Jacobovi & Pauline – mega úspěšné české dvojici, dále jsou moji favoriti Denis Fueco, Honza Dikovský, Lucie Nesládková, Dalibora Bijelic a hromada dalších.

Tvrdíte o sobě, že jste zvědavý člověk. Co v poslední době nejvíc poutá vaši pozornost? Nejvíc poutá mojí pozornost aktuální devítiměsíční čekání na náš očekávaný přírůstek do rodiny a „dědice trůnu“. To je pro mě něco nového a popravdě se ohromně těším, co mě v souvislosti s tím bude čekat. Pocity kolem toho se ani nedají popsat.

V pracovní oblasti mou pozornost poutá hledání způsobů, jak se lépe prezentovat a automatizovat mé workflow. Snažím se lépe si organizovat čas, abych ho mohl více věnovat rodině.

Existuje obraz nebo situace, kterou už dlouho toužíte vyfotit, ale ještě k tomu nebyla příležitost?

Mám hlavě už nějakou chvilku obrázek novomanželů padajících po zádech do vody. Asi to zní divně, ale hodně mě láká zachytit ten krátký moment před tím, než se nad nimi uzavře hladina. V tu chvíli musí být v jejich tvářích hrozně moc emocí a já bych je chtěl na té fotce vidět. Samozřejmě a bohužel na to ještě neměl žádný z párů odvahu. Což chápu – při dnešní ceně půjčovného svatebních šatů!

Ovlivňuje podle vás nálada fotografa výsledný snímek? Když jste třeba unavený a musíte se do focení nutit, dojdete stejného výsledku, jako když se na focení těšíte?

Určitě. Nálada je jeden z hlavních faktorů, které ovlivňují výslednou fotografii. Když se fotograf necítí při focení v pohodě, podle mě se mu nikdy nepodaří taková fotka, jakou by si přál. Hodně často to vidím na svých workshopech, kde se snažím, aby jedno z hlavních témat při praktickém focení byla komunikace s modelkou/modelem. Tam je strašně vidět, jak velký problém je pro fotografy být v pohodě. A tím pádem není v pohodě ani ten fotografovaný člověk a na fotkách je to znát.

Já se na většinu focení opravdu těším a užívám si to. Zákazník se pak během chvilky dostane na stejnou vlnu a užívá si focení taky, i když byl ještě chvilku před začátkem nervózní. Naučit se být v pohodě je o hodně těžší, než naučit se ovládat foťák, a v tom strašná spousta fotografů selhává.

Každý fotograf hledá svůj osobitý styl. U vašich fotek lidé většinou hned ví, že jde o „Kenjiho práci“. Přemýšlíte při úpravě snímků nad tím, aby zapadly do kontextu ostatních, nebo tomu nevěnujete pozornost?

Já myslím, že při pohledu na můj instagramový feed hned každý pozná, že mi to moc nejde! Snažím se o to, aby fotky působily nějak celistvě a konzistentně, ale asi je mi líto na všechny „švihnout“ stejný filtr a nechat to být. Na každý snímek nebo sérii se podle mě hodí jiná úprava a moje fotky jsou často stylově tak rozdílné, že by se mi nelíbilo tónovat je stejně. A pomalu se smiřuji s tím, že to asi jiné nebude.

Rozpoznatelnost mého rukopisu bude nejspíš v používání širokého ohniska (24mm), které používám opravdu všude. Líbí se mi, že do fotky díky tomu dostanu více prostředí, které podle mě dotváří příběh každé mé fotky. Ale jestli lidé poznávají „Kenjiho práci“ ještě díky něčemu jinému, tak bych moc chtěl vědět, co to je.

Používáte vždy stejné presety, nebo úpravu každé fotky/série fotek řešíte zvlášť?

Mám svých asi 5 presetů, které používám k základnímu barvení fotek. K vyzkoušení jsou na gumroad.com/kenjisshotbook. Jsou to presety, které lahodí mému oku, a myslím si, že na většinu mých fotek fungují. Pokud ale upravuji jednotlivé fotky, každou z nich ještě individuálně ladím, takže preset mi určuje opravdu jen základní tonalitu.

Jste sice Sigma ambasador, ale bez ohledu na značku: Kdybyste si měl vybrat jen jeden objektiv, který by to byl a proč?

Moje srdcovka je Sigma 24mm f/1.4 ART. Bez ohledu na to, že je to Sigma, tak je to objektiv, který mi sedí úplně nejvíc. Líbí se mi výstup a ostrost a používám ho téměř vždy, když fotím. Nejvíc mě na tomhle ohnisku baví to, že dokáže zachytit obrovské množství okolí a prostředí za foceným objektem, což je podle mě stěžejní pro dotvoření atmosféry a příběhu fotky. Na rozdíl třeba od dlouhých ohnisek, kde je v pozadí jen mlha (bokeh) a vlastně je v tu chvíli jedno, jestli jste třeba portrét vyfotili se stromem v pozadí a nebo v ateliéru před pomačkaným zeleným prostěradlem.

Baví vás každý den fotit a hledat nové nápady? Nemáte občas temnější období?

Naštěstí každý den nefotím, to by potom asi to temnější období přišlo. Baví mě určitě hledat inspiraci a nové způsoby, jak se posunout někam o kousek dál. Občas mám chvilky, kdy mě něco napadne a nejradši bych to běžel hned vyfotit. Tam ale narážím na to, že ne každému se chce hned běžet pózovat mi před foťákem. A temnější období mám sem tam taky, asi jako každý. Ale spíš, než že bych se v něm nějak utápěl, tak mě to rychle donutí a namotivuje vyzkoušet něco nového.

Co vám kromě sladkého a manželky dělá v životě radost?

Moje práce, čas s rodinou a přáteli, dobrá hudba, skvělé jídlo, drobné i velké úspěchy, nové spolupráce a odpočinek. Vlastně mi největší radost dělají takové ty běžné věci.

Pokud někdo přemýšlí nad prací fotografa na plný úvazek, jak byste ji shrnul? V čem je a naopak není ideální?

Je to ze 70 % marketing, management a organizace a ze 30 % focení. Mě osobně to takhle moc baví, je to vlastně každodenní zápas a snaha se nějak prosadit a uspět. Ale ne každému to asi sedí, těch 70 % je fakt velké číslo a spousta lidí se s tím nedokáže smířit a očekávají, že stačí být dobrý fotograf. Když ale o vás nikdo neví, že jste dobrý fotograf, těžko si vás najme.

Známe to všichni. Začíná sezóna – víkendové focení svateb, přes týden úpravy a menší akce. Dokážete si najít čas na rodinu, vypnout?

Dokážu a jsem na to pyšný. Snažím se opravdu hodně času věnovat rodině, ta je pro mě nejdůležitější na světě. Letos mi to vyšlo tak, že mám svateb akorát a víc bych nechtěl. Dokonce i hodně z nich je přímo v pracovním týdnu, což mi ušetřilo pár víkendů s rodinou navíc. Učím se postupně i neztrácet čas zbytečnostmi a eliminovat je. Je to o nastavení priorit.