Focení je jako levitovat kousek nad zemí

Martin Stranka

Martin Stranka

Narodil se v Mostě v pátek třináctého v dubnu 1984, vystudoval gymnázium v Litomeřicích, kde žil přes 20 let a poté v Praze dokončil VŠ bankovního managementu. Fotografii se věnuje od roku 2007, avšak nikdy ji nestudoval, a tak byl vždy sám sobě  samoukem. Fotku vnímá jako prostor, kde nachází rovnováhu a klid. Za poslední 2 roky posbíral přes dvě desítky mezinárodních ocenění. Jeho výstavy bylo možné shlédnout od Ameriky, přes Evropu až po Asii. Miluje vůni podzimu, třpytící se poletující zrnka prachu v západu slunce a ten pocit, když za jízdy autem vyndáte otevřenou dlaň z okýnka proti proudu vzduchu. Více najdete na www.martinstranka.com

 

Martine, poprvé jsem se s tvojí tvorbou setkal v roce 2007. Teprve nyní jsem se ale dozvěděl, že to vlastně byly tvé začátky. Co bylo před tím, co jsi studoval, respektive čím jsi se živil a čím se živíš teď?
Fotím opravdu krátkou dobu. Někteří za sebou mají desítky let focení, já počítám teprve pátý rok od okamžiku, kdy jsem si v podstatě koupil vůbec první foťák. A před tím? Před tím nebylo nic, co by se vůbec dotýkalo alespoň trochu fotografie. Předtím bylo gymnázium a pak vysoka škola v oboru bankovního managementu.

Jsem rád, že jsem si prodloužil studijní léta – ale kdybych zjistil dřív, že fotka mě jednou tak pohltí, šel bych studovat právě onu fotku. Focení bylo stále koníčkem při práci, i když už přicházely zakázky a nabídky na výstavy. Jednoho dne se mi ozvalo nakladatelství Harper Collins z New Yorku a tím veškerá má kancelářská „éra“ skončila. Plně jsem se vrhnul na focení, které je mi dnes i obživou.

White Night

White Night

Za tvé výkony na poli fotky a její prezentace by se podle mě nemusel stydět žádný profík. Řekl bys o sobě, že jsi perfekcionista?
Začátky vždy byly – a myslím, že u mnoha lidí stále jsou – oťukáváním techniky a hledáním směru, který se časem může plně rozvinout. Jsem perfekcionista v tom, že vždy chci přesný odraz toho, co mám v hlavě, v podobě fotografie. A jsem ochoten strávit nad fotkou i tři dny čisté práce. Na druhou stranu už nejsem tak velký puntičkář v technických procesech, které předchází tomu výsledku.

Spolupracuješ s někým třeba na tvorbě doprovodné grafiky (kniha, vizitky, web), nebo je to všechno „selfproduction“?
Technika mi někdy svazuje ruce a prát se neustále s Photoshopem je nadlidský úkon, takže zde se snažím si procesy maximálně usnadnit – lenost je hrozná vlastnost. Jinak ale nespolupracuju s nikým jiným, kdo by mi s něčím pomáhal.

Fotografické začátky

V jednom z rozhovorů jsem se dočetl, že impulsem ke koupi fotoaparátu byl jakýsi vnitřní přetlak ze ztráty blízkého člověka. Ostatně téma bytí a místo člověka na zemi či nad zemí je v tvých fotografiích stále. Znamená častější použití barvy, že jsi již „víc v pohodě“ nebo je to spíš hledání dalšího výtvarného prvku?
Vždy když se mě lidé ptají, proč vlastně vůbec fotím, proč dříve více monochromaticky a nyní více pracuji s barvou – pokaždé nad tím sám v ten okamžik přemýšlím. Znovu a znovu. Ale ano, před těmi pěti lety došlo k události, která otočila můj pohled na dění kolem mě skutečně vzhůru nohama. Ztráta nejbližšího byla pro mě taková rána, se kterou jsem neuměl pracovat, upřímně přiznám, že mám pocit, že dodnes se s tím ještě stále peru.

Tím ventilem se pro mě stala fotka. Když se podívám na celé portfolio, opakují se v něm neustále podobné prvky, které jsou spojené s onou událostí. Pro mě samotného je to také nepochopitelné, asi to celé bylo jistým katalyzátorem, který spustil tu potřebu vyjádřit se. A zda černobíle nebo barevně? Nehledám v tom souvislost, spíš nechávám pocity a nálady pracovat samovolně.

But I Would

But I Would

Jak, respektive kdy se rozhoduješ, jestli bude fotka barevná nebo černobílá (monochromatická), už při focení nebo až při postprodukci?
Neřeším barevnost fotografie. Ale popravdě se nyní nejlépe cítím v lehce desaturovaných fotografiích s překryvem jedné selektivní barvy – nejčastěji pískově žluté nebo jemně zelenkavé.

Tied Together

Tied Together

Jsou na tvých snímcích spíš pozitivní nebo negativní pocity? Kupříkladu snímek If I could většině diváků asociuje oběšence, jiným zase nohy visící z postele, které se snaží dosáhnout na podlahu brzo ráno, kdy ještě slunce nesvítí. Každý z těchto pohledů je odlišný.
Vzpomínám na tuto fotografii. Přiznám se, že tento snímek byl zcela první, kdy jsem zjistil, jak vůbec pracovat se světlem – dokonce protisvětlem. Pro mě to byl jistý milník, kdy jsem začal přemýšlet nejen o kompozici, pocitu, technice, ale především o světle. Interpretace je skutečně dvojí, záleží jen na divákovi, co je jeho mysli a momentálnímu pocitu bližší.

If I could

If I could

Jak je to tedy s těmi pocity?
Pocity? Je to základní pilíř fotografií a troufám si říct umění vůbec. Často se lidi potácejí v otázkách, co je dobré a co je špatné umění. Já stále tvrdím jednu jedinou věc – každá fotografie by měla v divákovi zanechat nějaký pocit. Pozitivní či negativní – úsměv či slzu, vše je to o pocitech. Pocit je složka, která není racionální z pohledu psychologie, a proto nám pak zůstává mnohem déle v paměti. Nerozlišuju fotku na dobrou a špatnou – ale na to, zda ve mně vyvolala nějaký pocit nebo ne.

Nastavuji divákům zrcadlo

S jakými názory se nejčastěji setkáváš z okolí při pohledu na tvoje fotky, respektive jakými adjektivy jsou fotky charakterizované? Jsou to stejná slova, jako bys použil ty?
Setkávám se nejčastěji s jedním konkrétním názorem – lidé mi píšou, že se v těch fotografiích sami našli. Sám sebe se ptám, jak je to možné. Když jsem nad tím víc přemýšlel, jedná se v podstatě o pocity, které zažíváme my všichni bez výjimky. Každý sice v trochu pozměněné formě, ale troufám si říct, že vždy se stejným obsahem. Ačkoli to není mým záměrem, mám někdy pocit, že nastavuji jen zrcadlo divákovi. On sám se v té fotografii už najde a ztotožní se s obsahem.

Jak pracuješ? Plánuješ si scénu, skicuješ? Nebo je to stále o tom koukání se kolem sebe a hledání zajímavých míst, která pak determinují konečnou podobu fotografie?
Vždy mě fascinovali lidé – fotografové, kteří si dokáží předem kompletně celý průběh dne navrhnout a na skicák zaznamenat snad každý jednotlivý krok. Tito lidé dokáží velmi zdatně technicky vše zakreslit – postavení světel, rozložení rekvizit, časování jednotlivých úkonů, atd. To je něco, co jde opravdu mimo mne. Pro mě je focení jakýsi trans – jakýsi moment neverbální komunikace mezi mnou (mou myslí) a foceným objektem (většinou člověkem).

Představ si, jak dokonalý je moment, když padá list ze stromu. Ničím neřízený, bez jakýchkoliv pravidel – s ladností a dokonalostí sobě vlastní. Tuhle metaforu bych použil pro okamžik, když fotím. Nechávám se jen vést, jako ten list větrem, mou myslí a pocitem. Dokonce, i když jsem fotil pro několik amerických knižních nakladatelství velké projekty – nikdy jsem nepoužil žádný předem připravený skicák. Možná bych měl, třeba časem, kdo ví…

Meet Me Half Way

Meet Me Half Way

Podle portfolia a dosavadních úspěchů (kterých rozhodně není málo) jsi mnohem známější v zahraničí. Čemu to můžeme přičítat? Anebo spatřuješ důvod úplně v něčem jiném?
Já sám jsem skutečně velký patriot a necítím se nikde jinde doma – než právě zde v Čechách. Ale pokud je zde něco skutečně zvláštní, pak někdy právě vnímání místních lidí v tomto odvětví, které mě trochu zaráží. Mnohem hůře se mi vyjednávají podmínky zde, než například v zahraničí, o penězích radši ani nemluvím (smích).

Možná to bude i tím, že v podstatě všechna získaná ocenění jsou z mezinárodních soutěží, a ty jsou většinou pořádané zeměmi mimo okruh ČR (USA, UK, …). Zde v České republice se většina lidí zajímá o fotografii „klasičtějšího ražení“. Přesto si myslím, že postprocessing a Photoshop jsou dnes nezbytným nástrojem skoro každého fotografa, každý si z něj může vzít tolik, kolik sám uzná za vhodné.

Středoformát je můj sen

Teď trošku z technické stránky. Začínal jsi tuším s Canonem EOS 20D. Nyní fotíš plnoformátovým EOSem 5D. Jaké objektivy k němu používáš?
Používám nejčastěji sklo Canon 17-40mm L f4,0 a pevný Canon 50mm f1,4, které taky patří mezi mé nejoblíbenější.

Byl pro tebe přechod na plný formát přínosný v něčem jiném než v technické kvalitě obrazu?
Při přechodu z „cropu“ na fullframe se kvalita fotografii zvedla skutečně rapidně. Hledáček se stal skutečným pohledem na „reálnou“ scénu a ne jen jakýmsi průhledovým otvorem (smích). Sám jsem člověk, co má velké dlaně, a proto i větší tělo EOSe 5D mi do ruky padlo nádherně. Díky zvýšení kvality fotografií jsem si taky mohl dovolit tisky na výstavy o velikostech 100×100cm a větší.

I Came So Close

I Came So Close

Poměrně hodně fotografií má čtvercový formát. Technika, kterou používáš je klasický poměr 3:2, počítáš s ořezem již při kompozici?
Čtverec se pro mě stal již dříve neskutečným prostorem. Nikdy jsem si nemyslel, že propadnu tomuto stylu fotografie. Když jsem nad tím přemýšlel, proč jsem vlastně začal využívat čtvercový formát, zjistil jsem, že mi tento prostor dává neuvěřitelnou možnost pro zachování vnitřního klidu dané scény a fotografie samotné.

Máš nějaký fígl, jak komponovat na čtverec při použití zrcadlovky s klasickým poměrem stran?
Fotografii jsem nikdy nestudoval, a jakožto tvrdohlavý člověk jsem nechtěl nikdy moc následovat zažitá pravidla, jako zlatý řez, pravidla třetin, atd. Zkus fotit tzv. na střed v klasickém poměru fotografie 3:2. Nevypadá to moc vábně. Čtverec tuhle možnost má, a to je vlastně i odpověď, jak fotit a komponovat na čtverec. Většinou jde o zachycení objektu na střed, následné ořezáváni je již nasnadě.

Fotil jsi někdy s digitálním středoformátem? Neuvažuješ o přechodu k technice, která by měla rovnou poměr 1:1?
Nikdy jsem tu možnost neměl – ale je to můj malý velký sen. Jednou skutečně přejít na plnohodnotný středoformát. Snad někdy…

Close

Close

Jsi odchovaný digitální fotografií, koketuješ i s analogem?
Mokrá cesta analogu mě vždy zajímala. Ani ne tak z důvodu celého procesu vyvolávání fotografie, ale spíš pro ten výsledný analogový vzhled. Skutečně mě fascinují ty barevně „rozladěné“ snímky, kdy někteří možná zuří nad kvalitou, ale mne právě ta nedokonalost baví. To je to, co u digitálu postrádám – tu syrovost. Nemám příliš rád digitální sterilitu. Šum ve fotografii je něco, co ji posune blíže ke snové náladě, která je mi tak blízká.

Fotografie si většinou najde mě

Nebudu se ptát, jak upravuješ fotografie, předpokládám, že Photoshop je věrným pomocníkem a při pohledu na tvé snímky si každý zdatnější fotograf odvodí, že pracuješ s kontrastem, saturací strukturou apod.
Photoshop je pro mě skutečně nedílná součást celého procesu. Pomáhá mi v podstatě pouze zrealizovat a zhmotnit mé představy, vize. Někdo používá Photoshop na retuš a „zachraňování“ špatných snímků, pro mě je to skutečně nástroj doladění atmosféry celé scény.

Kde bereš nápady na fotky a jak vybíráš modely?
Lidé se ptají, kam na ty fotografie chodím, vždy s úsměvem odpovídám, že to spíš nějak chodí fotografie na mě (smích). Jak jsem již popisoval výše, vnímám to vždy jako jakousi potřebu se vyjádřit, upustit ventil právě skrze fotku. Jako objekty si vybírám lidi ze svého okolí. Jsou to lidé, které znám již delší dobu, a tak vím, jak se dokáží vyjádřit tělem, co sami prožili, jak s nimi komunikovat. Následné focení s nimi pak bývá skutečně příjemně stráveným dnem – než škrobeně násilné tlačení modelu pod taktovkou celého realizačního týmu vizážistů, make-up artistů, kadeřníků, atd.

Jaký je život fotografie v tvých rukou, jakými procesy prochází od okamžiku, kdy máš nápad na snímek až třeba po okamžik, kdy visí na zdi nějaké galerie?
Po focení následuje výběr těch nejlepších fotografií z celého dne a následně klidně až hodinové vybírání pro další krok, kterým jsou úpravy. Photoshop bývá pro mnoho fotografů muka – vždy se usmívám, když čtu statusy mých kamarádů, kteří se zaobírají především fashion fotkou, je mi jich líto, kolik hodin a dnů stráví nad retuší. Já otevírám ve Photoshopu fotografii s tím, že začíná celá ta chemie a hra s pocity, náladou. Je to podobný pocit, jako když bys dokázal levitovat pár centimetrů nad zemí – nic tě nesvazuje, nestojíš nohama na zemi a užíváš si ten pocit se vším všudy.

Když je fotografie po X hodinách hotová, nechávám ji většinou ještě tak den uzrát, neboť člověk neskutečně ztrácí objektivitu, pokud kouká na jednu fotografii tak dlouho. Pokud mě i druhý den baví – cestuje na můj web. Pak už je jen krůček od tisku na muzejní papír, rámování a zařazení mezi ostatní, které pak vystavuji. Proces, kdy se fotografie dostane z mého bytu, respektive z fotolabu do galerie je už čistá logistika a nikomu nepřeji zažít vyjednávání s kurýrními službami, pojišťování balíku až po samotnou instalaci v galerii. Příjemná je pak až ta vernisáž.

Inspirace hudební i fotografická

Když upravuješ fotografie, posloucháš u toho hudbu? Jakou? Jaké kapely, autory…
Bez hudby bych asi nemohl fungovat. Hudba je pro mě skutečně silným katalyzátorem. Pokud něco dokáže opravdu umocnit pocit, pak je to dozajista hudba. Mám několik srdcových záležitostí jako třeba: Sigur Rós, Jónsi, Adele, Lisa Gerrard, CocoRosie, Apparat, Moderat, Aaron, James Blake, Portishead, Radiohead, atd. Vřele doporučuju.

Between Light And Nowhere

Between Light And Nowhere

Pokud by chtěl někdo z našich čtenářů nasát inspiraci i jinde než v tvojí webové galerii, jaké autory bys doporučil? Kdo tě významně ovlivnil?
Já se donekonečna dokážu utápět v konceptuálních snímcích od Robert and Shana ParkeHarrison, baví mě taky mladičký náctiletý Alex Stoddard.

Je možné tvoji tvorbu aktuálně někde shlédnout naživo?
Teď mi skončily výstavy „MONO“ v Belgii v Bruselu, v Kalifornii v Los Angeles, v Chorvatsku a nyní skončila i výstava v Museum of Young Art ve Vídni , která byla asi nejblíže ČR. Stále je výstava „The Language Of Stillness“ v Severní Karolíně v USA. Chtěl bych teď koncem roku opět udělat jako každý rok zas jednu výstavu zde v ČR, zřejmě v Praze.

Martine, děkuji mnohokrát za tvůj čas, poslední věc. Je něco zásadního co bys rád našim čtenářům sdělil? Ať už o focení, o životě, o tom jak s ním bojovat, zkrátka cokoliv?
Celý život se ve fotografii řídím jedním heslem, které si snažím chránit za všech okolností: „Be yourself and loved by a few and not understood by the rest!“ („Buď sám sebou, milovaný jen někým a nepochopený všemi ostatními!“).

Into You

Into You

Poslední aktualizace 3. srpna 2011

21 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Petr Březina

Komentáře