Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

„Vizualitu představení je třeba pokorně zachytit, vlastní vize si realizovat ve volné tvorbě,“ vzkazuje všem zájemcům o post divadelního fotografa Roman Polášek. To jen aby bylo hned od začátku jasno, že v potemnělém hledišti stojíte prostě ve službách Thálie. V Ostravě žijící fotograf, který mimo jiné fotografuje i architekturu a je jedním z kurátorů známé Fotografické galerie Fiducia, profilované na současné umění, fotí divadlo už 13 let. A o své osvědčené tipy se s vámi v našem rozhovoru rád a s nadhledem podělí.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Když si řeknu, že budu fotit přírodu nebo portrét, je poměrně lehké začít. S divadelní fotografií to asi tak jednoduše nepůjde…

Měl jsem štěstí, že ještě než jsem začal pro divadlo fotografovat, tak jsem asi pět let v divadle pracoval. Konkrétně to bylo v Divadle Petra Bezruče. Pracoval jsem nejprve jako kulisák, pak i jako jevištní mistr. Takže jsem měl přístup do divadelního prostředí usnadněn.

 

Jak dlouho už divadlo fotíte?

Od roku 2007, kdy mě oslovil umělecký šéf ostravské Komorní scény Aréna (KSA) Ivan Krejčí, abych nafotil portréty jejich herců. Asi ho něčím zaujaly portréty bezdomovců, které jsem v té době vystavoval. Poté mi nabídl, ať zkusím dokumentovat divadelní představení a od té doby spolupracujeme. Od roku 2008 fotím pak i pro Divadlo loutek Ostrava. Tam mě oslovil umělecký šéf Václav Klemens. Jak s Ivanem, tak i s Václavem se znám právě ze zmiňovaného Divadla Petra Bezruče. Takže ano, fotografování kolem divadla je i o osobních vztazích.

 

Divadelní fotografie bývá často vnímána rozporuplně. Na jednu stranu by se mohlo zdát, že fotograf dostane vizualitu přímo naservírovanou na talíři, na druhou stranu hodně lidí odradí technická náročnost. Co si o tom myslíte?

Určitě je divadlo technicky náročná disciplína. Povětšinou málo světla, prudké světelné střihy a v divadlech, ve kterých fotím, téměř žádný odstup od herců. Ale od dob, kdy jsem začínal, je to o hodně lepší. Fotografická technika udělala ohromný skok dopředu.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Divadelní fotograf se musí vyrovnat s mnoha výzvami. Netypické světlo, bílé kostýmy… KSA – Zločin a trest.

Jaká je vlastně role fotografa zaznamenávajícího divadelní představení?

Dobře se dívat a nic moc nevymýšlet. Spíše sledovat vizualitu – myslím tím výrazy herců a světelnou atmosféru – než se snažit interpretovat samotnou hru.

 

Takže není potřeba být detailně seznámený s obsahem představení, znát třeba i kontext, v jakém hra vznikla…

Mám docela rád, když o představení dopředu nic nevím a mám jen jeden pokus na jeho nafocení. Je to adrenalin, kdy člověk musí ze sebe dostat to nejlepší. Ale to se děje pouze u divadelních přehlídek. Normální praxe a práce se souborem vypadá tak, že fotím od první čtené zkoušky, zkoušky kostýmů, zkoušky na jevišti, až po generálky a děkovačku po premiéře.

Díky skvělým úvodům na čtených zkouškách v KSA od dramaturga Tomáše Vůjtka mívám o hře poměrně dost informací. Nejdůležitější je pak focení závěrečných generálek v kostýmech a se světly. Fotím obvykle dvě generálky ze čtyř nebo pěti, ať mají herci i klid na práci bez fotografa. Co do typů snímků, tak je třeba zaznamenat průběh celého představení, aby tam byli všichni herci, plus vždy fotografie z každého obrazu samotné hry. A pak je třeba udělat několik vizuálně atraktivních fotografií na propagaci představení a samozřejmě zachytit postavy v hlavních rolích v detailu.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

KSA Jubileum.

Divadelní fotku máme často spojenou s černobílým provedením.

Začínal jsem s černobílou fotografií, a ač ji mám pořád moc rád, divadlo fotím pouze barevně.

 

Jsou herci skutečně tak vtipní a pohodoví, jak se snaží prezentovat široké veřejnosti?

Určitě, umí báječně improvizovat, rozhodně se s nimi nenudíte. A protože dělám celému souboru i portréty. Myslím, že je i docela dobře znám a oni znají mě.

 

Atmosféru představení v posledních letech velmi určuje světelný design. Co je pro fotografa požehnání, co naopak noční můrou?

Dobře se fotí představení, které má výrazné světelné změny včetně barevnosti. A naopak, pokud není během představení žádná, nebo jen jedna světelná změna, je to složitější. Udělejte 80–100 fotografií, aby se vzájemně nepodobaly! V poslední době byly v KSA dvě takovéto inscenace – mimochodem obě výborné: Havlovo Vyrozumění a Beckettův Konec hry – kdy se na začátku rozsvítí a na konci zhasne. Opravdovou noční můrou jsou nová led světla, na která postupně přechází všechna divadla, protože toho světla dávají pomálu a ještě je poměrně studené.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Světlo je v divadle výzva. Havlovo Vyrozumění bez světelných změn. KSA.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Práce s několika různými světelnými zdroji – Lidská tragikomedie. KSA.

Které představení pro vás osobně bylo nejnáročnější na zachycení a proč?

Nejnáročnější bylo hned první představení, které jsem fotil. Byl to Poručík z Inishmooru v KSA. Vůbec jsem neměl vybavení na fotografování v divadle a u Nikonu D200 se dalo maximálně použít ISO 800. Fotil jsem z první řady úplně na kraji během představení s jedním širokáčem a starou manuální 85/2. Opravdu jsem se zapotil, ale naštěstí to potom to bylo jen lepší.

 

Dnes pracujete s jakým vybavením?

Dřív jsem používal zrcadlovky Nikon od D200 až po D850, kdy naprostý přelom byla D700. Myslím, že na divadlo je naprosto ideální dodnes, jen to zrcátko dělá hrozné rány. (Při ISO 3200 jsem zvětšoval na 140×110 cm a byla to nádhera). V současné době používám bezzrcadlovku Nikon Z6, u které mi vyhovuje, že má „jen“ 24MP a její chod je nádherně tichý a i ISO 10 000 je bez problémů použitelné. A ideálně mít světelné objektivy, 2.8 zoomy… Sám pak nejčastěji používám pevná světelná skla (20/1.8; 28/1.8; 35/1.4; 50/1.4, 85/1.8).

 

Vlastně by mě nenapadlo, že důležitý parametr fotoaparátu je i to, aby byl tichý.

Dřív zrcadlovky docela „bouchaly“… Když fotíte ve velkém divadle ze 14. řady, tak to moc nevadí, ale z té první je to něco jiného. Pamatuji si na jednu studentku, která přišla fotit s Pentaconem six a to byly takové rány, že ji musel režisér požádat, ať přestane fotit. A když přijde fotograf od novin, zapomene si přepnout snímací režim a spustí kanonádu 10 snímků/s, jak je zvyklý ze sportovních akcí, myslím, že to pro herce není moc příjemné. V současné době mám i foťák, který nevydává žádné zvuky, takže je možno fotit i v těch nejtišších momentech, aby to nerušilo.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

„Pššš! Fotí se!“ KSA – Slyšení.

Jaký využíváte postproces?

Ořezávám, retušuji a zesvětluji tmavá místa, aby měla kresbu a nic víc s fotkami nedělám. Žádné filtry, zvýraznění detailů. Pořád si myslím, že je to víc o vidění než o úpravách.

 

Fotíte i loutkové divadlo. Jaké to má specifikum?

Určitě, pro alternativní scénu DLO jsem si pořídil dvacítku, protože když jsem fotil delšími ohnisky, loutky oproti hercům působily strašně malé. Takže jsem herce požádal, že potřebuji změnit perspektivu a jestli mohu fotit opravdu zblízka. Některé záběry teď dělám z cca z 30–40 cm, ale normálně se snažím udržovat distanc minimálně metr a půl.

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

I loutkové divadlo má svá specifika, která dostanete pod kůži až praxí. DLO – Vlku dobrou chuť.

Říkáte, že je důležité, kam si fotograf stoupne, ale samotné divadelní prostory bývají velmi různorodé. S čím musí fotograf počítat?

KSA je specifické v tom, že nemá zvýšené jeviště, hraje se v aréně, takže fotograf musí fotit z první řady, aby hercům bylo vidět do očí. Nebo se pohybuji přímo po jevišti. Je to docela kontaktní sport“. Rád bych poznamenal, že KSA je vynikající herecké divadlo s náročnějším repertoárem (čtyřikrát získalo titul Divadlo roku + spousty individuálních ocenění) a jsem rád, že mohu být při tom, jak se divadlo postupně profiluje a vyzrává. Jeho poetika absurdního, často černého humoru je mi velice blízká.

DLO je loutkové divadlo, které hraje repertoár převážně pro děti, ale najdete tam i tituly pro dospělé. Má dvě scény – klasickou kukátkovou (hlediště je od vyvýšeného jeviště odděleno portálem – pozn. red.), tam fotím převážně z páté řady sedmdesát/dvoustovkou. A pak alternativní, která se velice podobá scéně z KSA – typ aréna s variabilním hledištěm. K tomuhle divadlu bych rád dodal, že pořádá i divadelní přehlídky, například bienále Spectacullo Interesse. Dokumentuji při nich téměř všechna představení, je jich cca 30 a samozřejmě dění okolo. Což je během 6 dnů docela zápřah, ale zase člověk uvidí spousty zajímavých představení, jak z ČR, tak i ze světa, protože festivaly jsou mezinárodní.

 

To vypadá dost náročně. Co na to říká rodina? Musejí být dost tolerantní.

Mám tři děti, postupně vyrůstají na inscenacích DLO, chodí do zákulisí, na generálky, nejstarší dcera navíc vypomáhá v KSA, za což jsem moc rád.

Mix fotografií z obou divadel:

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Divadelní fotograf Roman Polášek: Divadlo musíte mít pod kůží

Kontakt na fotografa Romana Poláška je: erplus@email.cz.

Poslední aktualizace 27. října 2020

Již jsi hlasoval(a)!
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Pavla Pražáková

Vystudovala scénografii na pražské DAMU, pracovala v divadle a u filmu. Už během studií přispívala do různých redakcí jak texty, tak fotografiemi. Posledních 15 let pracuje jako redaktorka, fotoeditorka a fotografka. Vedla kurz pro aktivní fotografující seniory v pražské Elpidě. Vystavovala s nimi například na Fotograf Festivalu. Ve volném čase ráda zkouší limity svého fotoaparátu, popřípadě ji najdete někde v galerii nebo na tréninku klasického baletu.

Číst všechny články.

Komentáře