Měla práci ve filmu, kterou by jí spousta lidí záviděla, ale práce na place a v kanceláři ji ubíjela, a proto odešla. Martina Gebarovská od pětadvaceti cestuje různě po světě a za svůj život viděla přes šedesát zemí. Ve dvacetikilové krosně na zádech nosí všechno, co k životu potřebuje. Čtyřicet procent váhy má její fotovýbava. Její putování světem už přilákalo tisíce fanoušků.

Před pěti lety jste odešla z práce a rozhodla jste se, že budete cestovat. Kde všude jste od té doby byla?

Rok a půl na Zélandu, rok a půl v Kanadě. Půl roku ve Španělsku na Evropské dobrovolné službě. Měsíc jsem také strávila na Havaji, měsíc na Filipínách, měsíc v Království Tongy. Teď šest týdnů cestuju a dobrovolničím na Islandu a na léto se vracím do Kanady. Celkem odhaduju, že jsem procestovala asi šedesát zemí, ale moc na to počítání nehraju. To číslo je pro mě tak trochu bezvýznamné.

Kolikrát jste se za tu dobu vrátila do Česka?

Letos potřetí. Někdy na dva měsíce, někdy i na delší dobu, abych si všechny a všechno užila.

Nevadí vám cestovat samotné?

Jsem ráda sama, introverti to v tomhle mají často jednodušší. Lidi tomu někdy moc nerozumí, ale je to normální věc. Navíc nejsem pořád sama, na cestách neustále potkávám nové a inspirativní lidi. Zhruba polovinu času vždycky s někým cestuju. Pak se zase rozloučím a jdu dál.

Podle čeho si vybíráte země, kam pojedete?

Mám ráda lesy, zeleň, hory, jezera, vodopády. Na takových místech je mi nejlíp a navíc se to často krásně fotí. Například Austrálie, o které všichni básní, mě moc nenadchla – samé pouště, červená zem, sucho a horko. Já jsem spíš takový zimomil. Moje top tři místa jsou Zéland, Kanada a Island. Zéland je moje srdcovka, v Kanadě se ráda vracím do pohoří Rockies. To je tak nádherné místo, že se to nedá ani vyfotit. Island je zase taková měsíční krajina posetá ledovci, vodopády, lávovými poli a horkými prameny. Občas mi tu trošku chybí lesy, ale i to má koneckonců své kouzlo. Vůbec se těm elfům nedivím, že bydlí zrovna tam.

Není Island už příliš turistický?

Turisti jsou už skoro všude. Včetně Islandu. A já se jim snažím vyhýbat jak čert kříži. Cítím se nesvá, když mám okolo sebe příliš mnoho lidí, takže turistická místa téměř úplně vynechávám. Nikdy mě to nijak moc nemrzí, originální fotku na tak zpopularizovaných místech těžko vyfotíte. A když už na taková místa jedu, snažím se je vyfotit tak, jak jsem to ještě nikdy neviděla. Někdy stačí popojít jen pár desítek metrů stranou a jste sami, takže si to více užijete. Turistická místa taky většinou znamenají vyšší ceny, což pro baťůžkáře není moc lákavé. Snažím se hodně času trávit s místními, kteří mi doporučují nádherná místa, která až nejsou tolik známá. Potenciálně zajímavá místa hledám i přes Google Earth či náhodným hledáním na internetu.

Zpomaluju a nespěchám

Ušetřit na to, abyste mohla cestovat tak dlouho v kuse, asi není jednoduché.

To ne, ale na cestách jsem vystřídala přes dvacet zaměstnání. Občas se musím ohánět, ale všechno jde, když si nastavíte určité priority. Většinu peněz utratím za cestování, což znamená, že nové tričko si většinou koupím například až když to staré je nic moc. Navíc čím pomaleji cestuju, tím víc ušetřím. A utrácím míň, než když jsem žila v Praze. Do krosny se mi toho o moc víc nevleze a ušetřím minimálně za nájem, pokud se někde nerozhodnu usadit na delší dobu.

Zatímco na úplném začátku jsem chtěla jet tam, tam, tam, dneska si víc užívám místo, poznávám místní lidi a kulturu a nasávám atmosféru. Zpomaluju a nikam nespěchám, jinak je to pro mě takové prázdné cestování. I když by člověk chtěl nejraději vidět celý svět, měl by si na cestách naplánovat odpočinek a třeba den dva raději někde prozevlit než strávit půl dne v autě, aby viděl jedno místo.

Všímáte si proměny cestování?

S tím, jak jsou teď letenky cenově dostupné, je mnohem víc vidět, že lidi míří do různorodých a dříve normálním lidem téměř nedostupným destinací – Srí Lanka, Filipíny, Thajsko a podobně. A je to dobře, je fajn vidět víc různorodých míst a získat trošku rozhled a vědět, jak to ve světě chodí. Myslím si, že kdyby lidi víc cestovali, svět by byl o dost lepší místo.

Cestujete jen se svou krosnou – vleze se vám tam všechno, co potřebujete na focení?

S tím, co si sbalit na focení, bojuju celých pět let, protože se nedokážu dostat pod devět kilo, což je asi 40 procent celkové váhy. A to je hrozně moc. Mám čtyři objektivy a vzdát se nedokážu asi ani jednoho. Koupila jsem si full frame zrcadlovku a budu si muset pořídit lehčí stativ, protože každý gram je znát.

Tělo, objektivy, stativ. Ještě něco dalšího?

Ovladač – dálkovou samospoušť na tři sta metrů. Tím fotím sama sebe. Občas je to docela vtipné, jak pobíhám a zkouším se vyfotit. A taky používám filtry – polarizační filtr a šedý filtr na dlouhé expozice, abych neměla přepálené fotky. Nedávno jsem si taky koupila tři přechodové filtry. Vůbec nechápu, jak jsem bez toho doteď mohla žít. V krajinářské fotografii máte téměř vždy velký dynamický rozsah scény – obloha je světlá a krajina tmavá. A přechodové filtry vytváří skvělý efekt a ten rozdíl je neuvěřitelný. Ušetří to spoustu času stráveného nad úpravou fotek.

Upravujete fotky už na cestách?

Fotky upravuju na Macbooku, který se mnou cestuje po celém světě. Fotky se snažím hodně promazávat přímo ve foťáku, ale naštěstí už to nemusím dělat tak často jak na začátku. Většinou se snažím fotit tak, že si představuju, že fotím na film. Takže před zmáčknutím spouště už mám určitou představu, kterou už pak dolaďuju podle první fotky.

Nezdržuje vás focení?
Hodně. Už jenom to, než člověk sundá krosnu, vytáhne věci, nasadí objektiv, připraví stativ… Treky, které jsou doporučované na tři dny, já zvládám za pět. Právě proto je lepší, že často cestuju sama. Jsem prostě pomalá. Ale mě to baví.

Necháváte fotoaparát někdy raději „doma“?

Snažím se aspoň ze třiceti až čtyřiceti procent. Někdy je to tak prostě lepší, i když si pak vždycky trhám vlasy nad záběrem, který vidím, a nejraději bych běžela pět kilometrů zpátky pro foťák. Ale chci si svět užít nejen přes hledáček fotoaparátu. A zvlášť pokud cestujete s lidmi, je lepší být raději s nimi než s foťákem.

Posouváte se s focením?

Svou první zrcadlovku jsem si koupila, až když jsem odjížděla na Zéland, takže posun ve fotkách určitě je. Dneska už se směju a zároveň stydím za to, jak přehnaně jsem ze začátku upravovala fotky, používala jsem snad každý posuvník. Navíc lidem se ty fotky líbily, takže jsem si říkala „Aha, tak teď jsem asi fotografka“. Taky mi pár let trvalo, než jsem přišla na to, že kromě JPEGu můžu fotit i do RAWu.

Každý rok vidím posun a neuvěřitelné rozdíly i tam, kde jsem si myslela, že už se zlepšit nemůžu. Stálo mě to desetitisíce fotek, než jsem se dostala tam, kde jsem teď. Často mívám pocit, že už to líp udělat nemůžu. Pak si ale procházím rok staré fotky a vidím, že jsem se přece jenom nějak posunula. Pořád však nejsem tam, kde bych chtěla být.

Změnilo vás pět let na cestách?

Mě samotnou asi ne, ale to asi líp posoudí ostatní. Určitě se změnil můj pohled na svět a na život jako takový. Ujistila jsem se v tom, že věci jsou téměř vždycky úplně jinak, než si je člověk představoval. Že svět není vůbec takový, jak nám ho televize a jiná média ukazují.

Před pěti lety se mi taky spousta věcí zdála být jako nemožná, ale s každou cestou a překážkou se posouvají hranice. Dneska už si myslím, že možné je všechno a že člověk dokáže zvládnout i to, o čem by dřív pochyboval a považoval za naprosto nerealizovatelné.

Nemáte někdy chuť se raději vrátit domů?

Z těch fotek to není vidět, ale kolikrát když mrznu ve stanu nebo se něco pokazí, přeju si být doma. Lidi si myslí, že když začnou cestovat, budou šťastní. A že nemusí nic řešit. Ale to není pravda. Jídlo, nájem, peníze musíte na cestách řešit tak jako tak. I na Bali může být člověk smutný, naštvaný, frustrovaný. Před problémy člověk neuteče, stejně je řeší i na cestách. Cestování není pro každého. Je to životní styl. Já si to užívám, i když někdy musím spát na ulici.

Češi? Pořád se něčeho bojíme

Chybí vám Česko?

Čím dál tím víc. Na cestách srovnávám různé země a hodně si uvědomuju plusy a mínusy té naší. A vůbec se nemáme tak špatně, jak to vidíme. Mám ráda naši mentalitu, i když dokážeme být pěkní škarohlídové. I náš český humor, který je prostě jiný a někdy trošku škodolibý, má něco do sebe. Umíme používat selský rozum a dokážeme vyřešit i takové věci, které jsou pro jiné neřešitelné. Za to si lidé nás, Čechů, na mnoha místech na světě velmi váží.

Přitom ale české sebevědomí je jedno z nejhorších, se kterým jsem se kdy setkala. Pořád se bojíme nějaké chyby. Místo ‘Co když to nevyjde?’ bychom se měli raději ptát ‘Co budu dělat, až to nevyjde?’ Bojíme se udělat změnu. Všechno je u nás postavené na strachu. Zároveň máme tendenci svádět naše neúspěchy a nesplněné sny na druhé, ale přitom je jen na nás, jaký si ten život uděláme.

Vidíte změny?

S každým návratem domů. Mladá generace má úplně jiný pohled na svět. Víc lidí cestuje, víc lidí mění práci, víc lidí se seberealizuje, vzniká spousta zajímavých věcí. Mít vysokou školu už není tak zásadní, jak to bylo ještě před pár lety. Všechno se to pomalu mění a to mě baví.

Češi prý vůbec nejsou patrioti. Co vy?

Vždycky jsem byla hrdá na svou zemi. V zahraničí se Češi sobě navzájem raději vyhýbají, aspoň o tom dost často mluví, ale já je vždycky ráda vidím. A čím déle jsem pryč, tím víc si vážím naší země a ráda se tam vracím. Česko je prostě unikát. Když za mnou přijedou lidi na návštěvu, jsou z naší země hrozně nadšení a diví se, jak to, že o tomhle místě nevěděli. Sice doma nemáme žádné extrémně „wow“ místo, ale zato je to všechno kouzelné – naše příroda, krajina, lesy, pole, louky, hrady a zámky i tvarohové buchty.