Před pár dny jsme se s manželem vrátili ze Sardinie a mě napadlo připravit na blog malý fotoreport o tom, jak to na druhém největším ostrově ve Středomoří vypadá a jak se fotí ve velkém vedru. Destinaci jsme pojali jako obvykle stylem náhoda-překvapení. Letenky na Sardinii byly zrovna levné, tak jsme je koupili a až poté jsme začali zkoumat, co všechno je na tomto krásném ostrově jižní Itálie k vidění. A byli jsme mile překvapeni.

Jako první důležitý fakt bych uvedla to, že Sardinie je geologicky nesmírně rozmanitý ostrov. Fotograf zaměřený na fotografování krajin se tam opravdu může dostatečně vyřádit. Členitá krajina, úžasné pláže, skvělé jídlo a svérázní Sardové dělají tento ostrov tím, čím je. A abych nezapomněla, skutečně se tu kromě italštiny mluví i sardštinou.

Ostrov vznikl oddělením od původní sardinsko-korsické plošiny, ovšem jeho povrch byl dotvořen lávovými výlevy, takže o kopce, hory kuželovitého tvaru či náhorní plošiny tam rozhodně není nouze, stejně jako o hluboká údolí a nížiny, nepřístupné strmé útesy či jeskyně a pláže dosažitelné jen lodí.

Ženská část naší dvoučlenné výpravy (tedy já) kladla důraz především na prozkoumávání nádherných sardinských pláží, na kterých se lze od rána až do večerní zlaté hodinky procházet po bílém písku (s výjimkou horoucího poledne, kdy písek nesnesitelně pálí) a využívat skvělého koupání jak v malých zátokách, tak na širokých kilometrových plážích.

Mužská část samozřejmě musela navštívit pohoří Gennargentu, bizarní žulové útesy na Capo Testa či nejvyšší duny v Evropě na Costa Verde. Dobrodružná povaha mého muže se opět naplno projevila a on ani v tom horku neváhal vylézt na každý kopec a skálu a vše fotograficky zaznamenávat.

Kromě destinací-favoritů, které jsme si já a můj muž určili každý sám za sebe, bylo také bezpočet míst, na kterých jsme se shodli velmi rychle a jednomyslně. Tak například staré město v Algheru vystavěné v katalánském duchu, úžasná „karibská“ pláž v kdysi tiché rybářské vesničce Stintino anebo nejstarší evropský olivovník poblíž Lago del Liscia, který oslavil již 4500 let a stále se těší dobrému zdraví.

Všechno na Sardinii bylo krásné a působivé. Ovšem zejména odpoledne, kdy z člověka doslova lilo i bez vydání jakékoliv fyzické námahy a před neúprosnými slunečními paprsky se nebylo kde schovat, bylo celkem náročné chodit s brašnou a přemýšlet nad kompozicí. A ani našim fotoaparátům se takové klima zřejmě moc nelíbilo. Po protřídění našich fotografií jsem zjistila, že většina (alespoň v mém případě) byla pořízena pozdě odpoledne a ve zlaté hodince. Ráno jsme byli obvykle někde na cestě, přes poledne se dalo žít jen po krk ve vodě a teprve později večer anebo na cestě zpět z výletu přišla chuť fotit.

Rozlohu ostrova a jeho členitý reliéf si člověk nejlépe uvědomí při cestování autem, kdy podlehne mylnému dojmu, že za deset dní lze na čtyřech kolech přeci všechno stihnout. Ale nejde. Na Sardinii je toho příliš mnoho k vidění. Jestliže si člověk chce z cest odvézt i nějaké hlubší vzpomínky a ne jen zářezy do foťáku, je třeba zvolnit a smířit se s tím, že všechno nelze stihnout najednou a mnohem lepší je si každé místo vychutnat.