Ohlednutí za fotografickou technikou

Zřejmě málokterý fotograf skončí u svého prvního fotoaparátu. V digitálním věku to platí dvojnásob – co si budeme povídat, elektronika odchází do věčných lovišť velice snadno. Historie mé fotografické techniky začala v minulém století a s menšími obměnami se do něj zase vracím. 

Někdy na základní škole jsem dostal svůj první fotoaparát. Byl pochopitelně ještě na film a jednalo se o plný automat. Jediné, co jsem na něm mohl ovlivnit, bylo snad jen přepínání citlivosti dle vloženého filmu. Zbytek obstarával fotoaparát sám. Na označení konkrétního modelu si už nevzpomenu, pouze na to, že se jednalo o Kodak Cameo. Když jsem potřeboval fotit, musel jsem vyklopit střední část foťáku, pod kterým byl schován objektiv, což bylo strašně cool (byla to základní škola). To, že foťák moc věcí neuměl, nevadilo – o focení jsem sám nevěděl nic. Kodak po několika letech vystřídal další filmový automat, tentokrát od Olympusu. Oba už ale vzal čas a mé několikeré stěhování.

Mým prvním digitálem se stal Olympus Camedia C-730 UltraZoom s 3,2Mpx snímačem (ano, pravděpodobně máte i ve svém telefonu lepší rozlišení). Rozhodoval jsem se ještě mezi modelem C-725 (na fotce níže), ale nakonec jsem zvolil přístroj s o něco větším rozlišením a ohniskovým rozsahem. Přes tak nízké rozlišení, optické vady, které jsem tehdy ani nevnímal, mně model C-730 dlouho vyhovoval. Především mi dal do rukou další možnosti, o kterých se mi u mých kompaktů a hlavně při focení na film ani nesnilo. Byla to také doba, kdy jsem se toho o focení sám naučil zřejmě nejvíce, resp. skok ve znalostech a vědomostech o focení a fotografii jako takové byl nejvíce poznat.
Digitální fotoaparáty mají vůči filmu nejednu výhodu, sám za tu vůbec nejhlavnější považuji možnosti experimentovat, brát foťák nejen jako nástroj, pracovní pomůcku, ale také jako hračku, když jeden snímek už nic nestojí. „Sedmsettřicítka“ stála na dnešní dobu neskutečné peníze a dnes je z ní maximálně tak těžítko, které pomalu, ale jistě čeká na odchod do křemíkového nebe.

Olympus Camedia C-725. Foto: Olympus.

První zrcadlovka

S nástupem do redakce DIGIfota přestaly snímky z kompaktu stačit a musel jsem se poohlédnout po něčem lepším. Shodou okolností jsem měl možnost vyzkoušet si Nikon D70 na celý týden v březnu 2005. Dostal jsem se i k dalším značkám a modelům, ale žádný mi tolik nesedl při samotném focení, nebo už překračoval mé finanční možnosti. Jednoduchost přístupu k množství nastavení přímo pomocí ovládacích prvků na těle a tedy potlačení nutnosti chodit do menu, výborná ergonomie, která mi sedla, a několik dalších vychytávek, mě nenechali dlouho otálet.

Po dvou letech přišel „povinný“ upgrade na model D80 a ten mi vlastně zůstal dodnes, i když už na něj tolik nefotím. Vůči D70 má mnohem větší hledáček (dnes už je onen „tunelový“ efekt při koukání do hledáčku digitální zrcadlovky doufám i u těch nejnižších modelů pasé), lepší rozlišení atd. „Dé osmdesátka“ se mnou jela Transsibiřskou magistrálou do Pekingu a dobře posloužila během měsíčního cestování po Číně. V té době jsem měl půjčený i kinofilmový Horizon, který si mě především svou jednoduchostí a panoramatickému formátu získal a který způsobil i to, že jsem se tehdy po návratu do ČR začal rozhlížet po vlastním Horizonu.

Nikon D80, Foto: Nikon.

Na plavbě ke Třem soutěskám. Nikon D80, Tamron 17–50 mm F2,8 XR Di-II LD, 1/640 s, F4, ISO 100, ohnisko 34 mm.

Slova nestačí
Kdybych měl alespoň vyjmenovat všechny fotoaparáty, se kterými jsem kdy fotografoval, zřejmě by mi tento blogovací příspěvek nestačil a zřejmě by se to asi ani nikomu nechtělo číst. V redakci DIGIfota jsem měl totiž to štěstí, že jsem se dostal k nejrůznějším fotoaparátům napříč všemi značkami a vyzkoušel jsem si i méně tradiční disciplíny – při testování outdoorových kompaktů nebo s digitální zrcadlovkou v podvodním pouzdře bylo třeba jít pod vodu a to i klidně v krytém bazénu, když zrovna byla zima. O komické situace či zvědavé pohledy tak nebyla nouze. Hlavní přínos však byl v tom, že jsem se naučil velmi rychle orientovat v základním nastavení fotoaparátů všech značek a když nyní dostanu do rukou přístroj, se kterým jsem nikdy nefotil, nedělá mi problém se s ním ihned seznámit, nastavit vše potřebné a fotit.

 

Návrat ke kořenům

Po čase jsem si potřeboval od digitálů odpočinout. Šel jsem do kinofilmu a do čeho jiného, když si člověk chce dát od nastavování parametrů na fotoaparátu oddech, než do legendárního Loma? K němu po čase přibyl Nikon FM2, neskutečně časově odolný fotoaparát, který ze svých stálých filmových přístrojů beru provětrat nejčastěji, a nakonec panoramatický Horizont.

Rád jsem ale pracoval i s redakčním Canonem EOS 5D, plný formát je holt plný formát a při loučení se s redakcí jsem chtě nechtě musel vrátit i Nikon D3, který mi alespoň na pár měsíců říkal pane. Znáte to – jakmile si člověk zvykne na lepší, už se mu nechce vracet zpět.

Kinofilmový Nikon FM2.

Koncert Stillknox, únor 2012. Nikon FM2, AF Nikkor F1,8D, 1/60 S, F1,8, Ilford Delta 3200 Professional

K zrcadlovce po čase přibyl Olympus PEN E-PL1, na který a vlastně i na koncept nezrcadlovek nedám dopustit. Kdokoliv, kdo cestuje na velké vzdálenosti a potřebuje ušetřit každý gram mi dá za pravdu. Obrazová kvalita srovnatelná se zrcadlovkami a přitom kompaktní rozměry jsou neoddiskutovatelné výhody.

Olympus PEN E-PL1. Foto: Olympus.

Olympus PEN E-PL1, Schneider-Kreuznach Xenon 40 mm F1,9, 1/80 s, F2,8, ISO 1600.

Filmové hračky
Tím, že občas vyměním digitál za film, jsem donucen uvažovat jinak. Najednou nemám k dispozici sofistikovaný a bleskurychlý autofokus, ale musím ostřit ručně, nemohu změnit citlivost ze 400 ISO na 1600, protože mám založený film, který je třeba dofotit… Seznámení se s každým fotoaparátem je tak vždy hlavně o rozšíření obzorů, byť by to byl jen malý krůček. Například k focení s Polaroidem musím přistupovat úplně jinak, než třeba s kinofilmovým Nikonem FM2, nebo třeba s Horizontem, u kterého ani není vestavěný expozimetr a clonu i čas tak nastavuji odhadem.

 

Když se na to podívám, je to celkem slušná fotografická historie, která asi jen tak neskončí. Přijdou totiž nové a nové foťáky, protože digitální snímače mají bohužel silně omezenou životnost. Ať už to ale budou jakékoliv přístroje, vím, že u nich budu hledat hlavně to, co při focení potřebuji nejvíc: solidní zpracování, dobrou výdrž baterek a ideálně tři ovládací prvky přímo na těle – pro clonu, čas a ISO.

Panoramatický Horizont.

The Old Man of Storr, Skotsko 2010. Horizont, Fujifilm Superia 200.

Poslední aktualizace 26. března 2012

56 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Tomáš Slavíček

Téměř sedm let pracoval pro fotografický časopis DIGIfoto. Nyní se na volné noze živí psaním, focením, učením a propojováním textu s obrazem. Stále u něj platí, že potřebuje za svou prací vidět nějaký vizuální výsledek, byť by to měl být virtuální obraz prohlížený pouze na monitoru počítače. Osobní web.

Číst všechny články.

Komentáře