Než slunce hopne do peřin

Je to zvláštní. Ačkoli člověk nafotí na cestách tisíce krásných fotek od jedinečných momentek, exotických tváří domorodců přes panorámata horských velikánů a bouřící moře až po odvážná architektonická díla, stejně nakonec všichni povzdechnou údivem pouze nad jedním tématem – západem slunce. 

Západ slunce – toto standardní a zákonité ukončení dne, velké finále večerní zlaté hodinky, je v proměnách prostoru a času natolik originálním jevem, že dokáže spolehlivě pohřbít všechny ostatní zážitky z cest. Podívejte se tedy na pár zajímavých okamžiků, tzv. než slunce hopne do peřin, které jsem na svých cestách v různých koutech světa zachytil.

Omán. Země jako z pohádek o tisíci a jedné noci. Země, kde vše velmi spolehlivě funguje, lidé jsou přátelští a kde je tak čisto, že odhodit papírek na zem by bylo rovno hrdelnímu zločinu. A také země hor, a to ne ledajakých. Pustých, divokých, i v prosinci rozpálených jako kamna a takřka bez vegetace. Lákadlem číslo jedna je pak impozantní kaňon Wadi Sayran, nad nímž trůní nejvyšší krtinec této země – více jak tří tisíce metrů vysoký Jebel Shamá. Cesta na jeho vrchol je dlouhá. Tak dlouhá, že stihnout vystoupit na vršek a sejít zpět do setmění není snadné.

V ománských horách.

Naštěstí. Kdyby byla cesta kratší, asi sotva bych se stal svědkem úchvatného západu slunce, jaký lze zažít jen na poušti, protože ománské hory jsou skutečně pouštní. Odpolední oblačnost se navečer začala rozpouštět, ale bylo jasné, že slunce přes tu hradbu mraků jen tak rychle nepronikne. Zařazuji tedy druhý rychlostní stupeň (poklus) a mířím ke konci neznámo kam vedoucí silničky. No – stihnul jsem to tak akorát. Tedy přesně ve chvíli, kdy ohnivý kotouč vyhlédl nakrátko z černých mračen, aby hned vzápětí hupnul do peřin. Krátký, ale intenzivní zážitek.

Západ slunce v ománských horách.

Simienské hory v Etiopii jsou nirvánou každého fotografa. Barevné mozaiky políček hluboko v dolinách, propastné okraje vysoko vyzdvižených náhorních plání, stametrové vodopády, zeleň všech odstínů kam oko pohlédne. Jistě i proto je přechod těchto hor z vizuálního hlediska úžasným zážitkem. O krásné večery a neméně kouzelná rána tedy rozhodně není nouze.

Simienské hory, Etiopie.

Ten nejkrásnější zážitek ale přišel až poslední den treku. Zcela na konci hor, ve vesnici tak bezvýznamné, že ani neměla jméno, ležel skromný tábor. Tedy spíše jen malá loučka pro pár stanů. A za ní návrší končící strmým zlomem a s výhledem, nad nímž by se nejednomu zatočila hlava. Krásný den, ne-li vůbec nejkrásnější na celém přechodu byl pak zakončen nádherným západem sluncem. Západem, kdy na straně jedné bylo možné pozorovat závěsy deště padajícího z temných mraků a na straně pomalu temnoucí panorama vzdálených hřebenů Etiopské vysočiny. A když si k tomu přimyslíte křik malých pastevců ženoucích stádečka vyhublých koz z pastvy, podvědomě se přenesete o několik staletí nazpět.

Západ slunce, Etiopie.

Skutečnost, že v naší osídlené a doslova vybetonované a vyasfaltované Evropě existují místa, kde můžete mnoho dní putovat krajinou prázdnou, opuštěnou a přitom nesmírně krásnou, se zdá nepříliš uvěřitelné. A přece tomu tak je, navíc v zemi, kde bychom to snad ani neočekávali – ve Španělsku. Kantabrijské hory na severozápadě země jsou 600 km (!) dlouhým horským prostorem, který teprve čeká na své objevení.

Picos de Europa, Španělsko.

Nefalšovanými králi tohoto horského labyrintu jsou Evropské štíty alias Picos de Europa – vápencová bariéra v blízkosti Biskajského zálivu tvořící přirozenou hráz dešťům přicházejícím ze zdejší „kuchyně“ evropského počasí. Ovšem i tady lze natrefit na pár krásných dní, zvláště na podzim. Táboření vysoko v horách pak přinese nejeden ukázkový západ slunce, jak tomu bylo i v tomto případě. Nebe měnilo barvu jako rozčílený chameleón, že jsem to ani nestíhal fotit. A jakmile slunce obligátně hoplo do peřin, okamžitě padla taková zima, že jsem musel urychleně následovat jeho příkladu.

Západ slunce v Picos de Europa.

Při výletu pod nejvyšší vrchol naší planety – Mount Everest – se západy slunce jaksi nekonaly. Překrásných východů slunce v mrazivém vzduchu s fantastickými výhledy na ty největší a také asi nejkrásnější hory na světě jsem si užil až až, ale západy si vzaly díky velké odpolední oblačnosti dovolenou. Až jednou… Daleko od Everestu, až na západní hranici parku Sagarmatha – tam jsem se dočkal. I když ne tak docela. Vraceje se z odpoledního průzkumu jedné z bočních dolin se najednou v oblačnosti husté jako podmáslí udělala dírka. Potom další a další a na několik málo okamžiků se objevilo famózní panoráma hor nasvícených zapadajícím slunce. Krátké, působivé, překrásné.

Západ slunce v nepálských horách.

Z typické africké savany, rovné jako kulečníkový stůl se pojednou na obzoru vylouply nesmělé pahrbky. Čím více jsme k této anomálii blížili, tím více bylo zřejmé, že se nejedná jen tak o nějakou terénní nerovnost, ale o úctyhodně vyhlížející skalní masívy. Oblast Spitzkoppe patří k největším přírodním zázrakům Namibie. Ostré žulové jehly, ale i mírně modelované bochníky skal svou oranžovou barvou ostře kontrastují s nedostižnou modří jihoafrické oblohy. A co teprve večer, kdy se vše zalije zlatou barvou soumraku. Pohledy na tento bizarní barevný svět z nelehce dobyté výšiny patří mezi ty, na něž se nezapomíná.

Západ slunce v Spitzkoppe, Namibie.

Zatímco na Mont Blancu už byl každý, do „francouzského Kavkazu“ – pohoří Écrins – zamíří jen horští fajnšmekři. Přitom se jedná o tak nádhernou krajinu, až je nepochopitelné, že to zde nepraská ve švech. Přechod po cestě označené jako GR54 je považován za nejtěžší v Evropě a něco pravdy na tom určitě bude.

Francouzské Alpy.

Během dvou týdnů putování touto krajinou jsem zažil působivých ukončení dne dost. Ale podvečer u chaty Valonpierre, kde jsme měli rozložené stany, byl zcela mimořádný. Ten den nebylo vůbec pěkně. Od rána pršelo, hory byly skryty pod těžkou peřinou mraků a výstup do nitra pohoří byl mokrý a nepříjemný. K večeru však nastala změna. Doslova během několika mála okamžiků vítr ukázal svou sílu a tu šedivou clonu rozfoukal do všech světových stran. A právě tyto minuty, kdy se z cárů mraků vynořovaly sluncem nasvícené špičky a stěny alpských velikánů, se staly nejkrásnějšími okamžiky, které jsem zde zažil.

Poslední sluneční paprsky, Francouzské Alpy.

Na závěr snad jeden západ slunce, který jsem zažil v ladacké metropoli Léh a který by se dal označit jako kulturní. Toto město leží ve výšce 3 500 m. n. m. uprostřed pouštní krajiny severoindického státu Jammu a Kašmír, a právě díky svému spíše nehostinnému prostředí je atraktivním fotografickým cílem. Přímo nad městem stojí pochmurně vyhlížející pevnost, královský palác, který díky své poloze na vysokém skalnatém atolu slibuje mimořádné výhledy.

Léh, Indie.

Vyšplhat se do výšky skoro 3 800 m a moc se nezadýchat není snadné. Nejprve je třeba vymotat se ze spletí uliček, potom projít nijak zvláště zajímavým palácem a teprve dosažením posledního chrámu na špičce kopce si mohu dokonale vychutnat podmanivou krásu místa i času. Naštěstí jsem to stihl tak tak, tedy v okamžiku, kdy slunce doputovalo do nedalekého Pákistánu a šikmo dopadajícími paprsky dokonale nasvítilo nejen město v údolí, ale také pusté hory v jeho okolí. Modlitební praporky visící ve vzduchoprázdnu pak jen umocnily kouzlo chvíle a tohoto místa.

Modlitební praporky a siluety při západu slunce v horách Indie.

Použitá technika
Vše foceno malými a levnými kompakty (Canon PowerShot A550, Canon PowerShot 120IS) a na nízké ISO (80-100). Vše bez použití stativu, který ani na takové náročné cesty nenosím (váha). Stodvacítka Canon má navíc dobrou funkci „ruční ostření“, kdy nastavuji nekonečno a exponuji nejsvětlejší místo přímo na obloze. Vždy je lepší mít snímek tmavší, ale se vším, co daný záběr nabízí a následně pak fotografii pomocí křivky „pootevřít“.

Poslední aktualizace 11. července 2012

34 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Ivo Petr

„Jeho revírem jsou hory, jeho tempo je vražedné. Jeho protivníky jsou sníh, bouře a déšť. Pracuje ve dne v noci, jeho úkolem je cestovat, fotit. psát a vyprávět o tom.“ Nejsem sice žádná „kobra 11“, ale snažím se toho zvládnout dost – psát knížky, reportáže, fotit, přednášet a hlavně vyrážet na cesty, kterých je až dvanáct do roka a to na všechny kontinenty. Navíc se snažím obhájit rčení, že „i malý kašpárek dokáže zahrát velké divadlo“ a tak mačkám spoušť především malých a levných kompaktů.

Číst všechny články.

Komentáře