Ne vždy je ostrá fotografie tím jediným a správným cílem našeho snažení. Snímky pořízené dlouhou expozicí mají své kouzlo a mnohdy neopakovatelnou atmosféru, která diváka přímo vtahuje do fotografie.

Ještě jednou se dnes budu věnovat čerstvým uživatelům digitálního fotoaparátů, přeci jen není zcela jednoduché zvládnout vše dobře napoprvé. Věřím, že i ti, kdo mají digitál delší dobu, tak ocení menší opakování.

S výše uvedenou poučkou sice nemusíte souhlasit, nicméně její dodržování vám přinese kýžený výsledek ve většině případů. Není nic horšího, než snímek, který má perfektní atmosféru i kompozici, ale je neostrý. Ostření a práce s clonou je základem dobrého snímku.

Kdyby nebylo světla, nic bychom neviděli a ani bychom nic nezachytili na filmovou emulzi či snímač digitálního fotoaparátu. Světlo je totiž tím nejdůležitějším prvkem při vzniku fotografie. Nesmí ho však být příliš mnoho ani příliš málo. O tom, kolik světla využijeme, rozhodujeme sami při volbě expozice. A co že to vlastně ta expozice je?

Již starověcí matematikové se zabývali hledáním nejkrásnějšího poměru stran obdélníku, trojúhelníku a dalších geometrických těles. Jejich učení využívali zejména architekti, kteří podle něj stavěli pyramidy a chrámy, které dodnes obdivujeme pro jejich krásu a eleganci. Tento poměr, později nazvaný zlatý řez, či z něj odvozené křivky, lze nalézt i v přírodě. Příkladem mohou být šnečí ulity nebo uspořádání jader slunečnice - jednoho z nejfotografovanějších letních motivů...