Většinou jde focení hladce a domů si z něj odneseme „jenom“ hezké snímky. Občas se ale přihodí něco, na co budeme ještě dlouho vzpomínat. Přečtěte si, jaké kuriózní a úsměvné fotografické historky nasbírali v minulém roce členové naší redakce. Čeká na vás třeba příběh o bojácném koni nebo o tom, proč je lepší místo světel u auta při focení přece jenom používat ta fotografická.

Matěj Liška

Kolem jedné hodiny ráno jsem byl fotit hvězdy a málem jsem se se nedostal domů. Přiložená fotka je svícená z levé strany LED světlem YN360. Z pravé strany (a to je důležité) scénu osvětlují zadní světla od auta. Nějakou dobu mi trvalo najít ten správný úhel záběru a všechno nastavit, takže jsem nechal auto svítit. A to byl moc špatný nápad! 

Při focení půlminutových expozic vám čas běží tak nějak rychleji a když jsem po hodině focení chtěl odjet, tak otočím klíčkem v zapalování a…nic. Noc, nikde nikdo, asistenční služby by dojely nejdřív za 3 hodiny. Nakonec se mi asi po hodině zoufalých pokusů povedlo nastartovat a dojel jsem v pořádku domů. Ale přemýšlím, jestli ta fotka za ten stres stála.

Zdeňka Vrátná

Jednou z jara jsme s modelkou chtěly nafotit nahé fotky mezi květy. Vyrazily jsme do Divoké Šárky, našly odlehlý  palouk a modelka se svlékla a ulehla mezi pampelišky. Měly jsme radost z výběru místa, na kterém nás nemůže nikdo najít, když v tom nad námi začal létat dron. 

Protože jsme měly hezké místo a modelka není nijak stydlivá, zasmály jsme se a v klidu dofotily sérii. Když jsme se pak vracely, viděly jsme, jak dron přistává u majitele, který vypadal velice pohoršeně, protože vedle něj stála s dálkovým ovládáním a malým monitorem jeho zhruba desetiletá dcera.

Martin Tajč

Jednou na focení hokeje bylo nás fotografů tolik, že jsme se ani nevešli k mantinelu mezi střídačkami. Jako nejmladší jsem musel přenechat svoje místo hostujícímu fotografovi. Asi po 10 minutách focení v rohu za bránou vidím chumel hráčů mezi střídačkami a pak nějaký povyk. Když jsem se přišel podívat, na zemi byla krev a bylo mi sděleno, že fotografovi, který stál na mém původním místě, hokejkou roztrhli obočí. 

Řekl jsem si, jaké mám štěstí, že jsem to neodnesl já a ještě se mi uvolnilo lepší místo na focení. Po dalších 10 minutách přišel zraněný fotograf se sešitým obočím a když jsem se ho zeptal, jestli chce ještě pustit, řekl „jasně!“ a fotil dál.

Tomáš Gálik

Osvědčilo se mi hledat nová místa, pohledy a perspektivu. Vždy se podívám alespoň za roh, ohlédnu se nebo vylezu o něco výš. Moje oblíbená fotka z výpravy do Kyrgyzstánu vznikla podobným způsobem.

Na koni jsem vyjel na nedaleký kopec. Otevřela se přede mnou nádherná krajina a výhled na jezero, obklopené horami. Pokochal jsem se výhledem a nafotil pár snímků. Problém ale nastal při návratu. Přesněji řečeno, byl problém vrátit se i s půjčeným koněm.

Kůň odmítal jít dolů, nechtělo se mu ani za nic. Ani když jsem slezl a šel vedle něj. Nakonec jsem ho postupným zatáčením doleva a doprava přece jenom z kopce dostal. Až časem jsem zjistil, že koně se bojí chodit ze strmějších svahů a s jezdcem na hřbetě ještě víc.

Josef Gabrhel

Já si takhle jednou vyrazil na Velkou Javořinu fotit hvězdy a zároveň jsem testoval můj nový camelbag na vodu. Asi v půlce cesty jsem si začal všímat trochu víc mokrých zad, ale nepřikládal jsem tomu velkou váhu, docela jsem totiž chvátal a říkal jsem si, že se prostě potím.

Na vrcholku kopce jsem ale zjistil, že to nebyl pot, ale prosakující camelbag, který se postaral o promočení spodku batohu i se spacákem.  Naštěstí na vrcholku solidně foukalo, takže jsem spacák vysušil ve větru a nakonec pořídil skvělou fotku stanu s hvězdami, kterou sdílel i jeho výrobce na svém Instagramu.

Od té doby vím, že hlavní je zachovat chladnou hlavu a potom lze každou nepříjemnou situaci vyřešit. Pak není problém ani mokrý spacák.

Vít Kovalčík

Ještě dlouho si budu pamatovat focení krajiny na podzim roku 2019. Předpověď slibovala mlhu, takže jsem před úsvitem vyrazil na jedno ze svých oblíbených míst. Od Brna, kde bydlím, je asi 30 kilometrů, cesta začíná dálnicí a postupně odbočuje na čím dál menší silnice, až se poslední 3 kilometry jede polní cestou. Bohužel tentokrát rozbahněnou. 

S mojí Fabií jsem zvyklý na lecjaký terén a první dvě kritická místa jsem překonal, ale třetí mě dostalo. Nebyl jsem schopný se z pasti vyprostit, takže jsem nakonec auto opustil, pěšky s fotobatohem došel poslední kilometr a přece jen stihl focení za úsvitu. Co ale dál? Po obtelefonování nejbližších zemědělských družstev, jestli nemají volný traktor (neměli – špatné načasování), jsem našel komerční vyprošťování v nedalekém městě.

Když pro mě nakonec dojel džíp, jeho řidič se ještě divil, jak jsem se tak daleko od silnice vůbec dostal. Z bahna mě rychle vytáhl a zpět už jsem se dopravil snadno. Focení samotné ale bylo úspěšné a onen den teď připomíná fotka zamlžené krajiny, kterou mám jako metrový obraz doma na zdi.

Těšíme se na další příběhy!

Milí fotografové, jak vidíte, my se při focení rozhodně nenudíme. Naštěstí jsme ze všech příhod vyvázli zdraví a vy se tak můžete těšit na spoustu dalších fotek a článků. A my se zase těšíme na všechny příhody, které se nám teprve stanou a také na to, až se o ně s vámi zase budeme moct podělit.

Stalo se vám při focení také něco zábavného nebo kuriózního? Napište nám vaše zážitky do komentářů!