Po shlédnutí inspirativních videí podobných tomuto z běloruského Minsku jsem se rozhodl, že výstupem bude něco obdobného, ale z prostředí, které dokonale znám. Z Brna. Tady je výsledek:

Jak video vzniklo?

Zprvu jsem byl pevně rozhodnutý nafotit timelapse digitální zrcadlovkou kvůli výsledné kvalitě snímků a možným hrátkám s nízkou hloubkou ostrosti, a to i za cenu, že výrazně zkrátím životnost závěrky, která se u levnějších modelů udává okolo 50 000 záběrů.

Moje zrcadlovka má po necelém roce používání přes jedenáct tisíc cvaknutí. Dvouminutové video sestříhané z deseti minut hrubých záběrů, kde každá vteřina je vytvořena z dvaceti fotek, by tak spolklo hned dvanáct tisíc cvaknutí. Pokud se s výše uvedeným nechcete smířit, budete muset najít jiné řešení.

Timelapse video a DSLR

Při plánování časosběrného videa s pomocí digitální zrcadlovky se ale vyskytl další problém. Video jsem chtěl nafotit s Canonem EOS 1100D, jehož firmware ale neumožňuje kontinuální snímání. Možností, jak jej toto snímání naučit (a problém obejít) existuje několik:

• Nainstalovat do DSLR alternativní firmware – Magic Lantern. Ten se instaluje pomocí SD karty a NEpřepíše původní firmware. Tento firmware je vhodný zejména pro natáčení videí. Dosud ale neexistuje verze pro Canon 1100D
• Externí spoušť s časovačem – na DealExtreme ji můžete sehnat i za nějakých 30 USD
• Připojení k smartphonu (musí umět funkci USB master) a ovládání přes něj – např. aplikace DSLR Controller pro telefony se systémem Android
• Připojení k PC a ovládání skrze SW od Canonu – zrcadlovka musí být připojena k počítači
• Snímání časosběrného videa jiným přístrojem

Instalace alternativního firmware mi přišla složitá, ale ne nepřekonatelně. Odradily mě až výstrahy vývojářů tohoto firmware, že může nenávratně poškodit fotoaparát. Přestože druhým dechem dodávají, že se tak ještě nikdy nestalo, tuto možnost jsem zavrhl.

Externí časovač znamenal další náklady. Zavrhnul jsem. Připojení k telefonu mě nadchnulo a už jsem vymýšlel, jak si na stativ přidělám držák na mobil, bohužel můj telefon nepodporuje funkci USB master. Zavrhnuto. Připojení k PC mi u exteriérů přišlo hodně nepraktické. Zavrhnuto. Poslední možností bylo využít jiný přístroj.

Kamarád používá k natáčení záběrů z leteckých modelů kameru GoPro, která má funkci timelapse nativně v sobě přímo z výroby. A k tomu má další výhody, mezi které patří především malé rozměry. Kamera má velikost asi dvou tří krabiček od sirek a na veřejnosti tak nebudí pozornost, jako „profesionální look“ DSLR. Objektiv kamery dává v přepočtu na kinofilm 14mm rybí oko se světelností F2,8. Ve srovnání s DSLR však má GoPro i nevýhody – za zhoršených světelných podmínek je pro svůj šum a také nemožnost pracovat s vyvážením bílé prakticky nepoužitelná. I proto jsem se musel smířit s tím, že vynechám jakékoliv noční a večerní záběry. Nakonec kamera také nemá displej, to znamená, že nevidíte, jaký snímek kompozičně snímáte.

Lokace, lokace, lokace

Timelapse je samozřejmě nezajímavější na objektech, které se pohybují – dopravní prostředky, ručičkové hodiny a nakonec i lidé. Po zkompilování finálního výsledku jsou také v pohybu, ale jejich zrychlená motorika se podobá hračkám. Za plus se vždy u tohoto typu videa cení, když bude jasné vnímání zrychleného času, aby si divák mohl udělat představu, jak „zrychleně“ čas plyne. Znamená to dostat do záběru hodiny. Osobně se mi ještě více ale líbí dostat do záběru pravidelně se pohybující objekt, ze kterého si uživatel odvodí, jak zrychlený je čas, ale ne tak přímo jako ze záběru hodin. Záběr vždy vybírejte tak, aby se na něm něco měnilo – byť to může být jenom stín, který na sledovanou scénu vrhá např. strom.

Problém na kameře GoPro je ten, že nemá zadní displej, jaký je výsledek jsem se tedy dozvěděl až po nahrání fotek do počítače. Absenci displeje, na kterém bych volil kompozici při snímání, jsem obešel jinak. Díky velkému úhlu záběru bylo jasné, co na snímcích s velkou pravděpodobností bude, ve finálním videu se pak objevil už „jen“ výřez, který jsem komponoval až u postprodukce, kdy jsem snímky viděl.

Základní brněnské lokace – náměstí Svobody, ulice Česká a Hlavní Nádraží, které jsem si vybral, byly dané z logiky věci, že se tam pohybují lidé. Panoromatické výhledy – pohled na jižní část města aj. – si o své lokace také řekly samy.

Pro finální video jsem nakonec zvolil kadenci 15 snímků za vteřinu. Dvacet snímků za vteřinu, které jsem uvedl v úvodu článku, byla až moc rychlá – například pohyb postav byl příliš chaotický. Perioda, se kterou jsem snímal snímky, byla pět sekund. Z toho je možné si logicky dopočítat, že jedna sekunda videa znamená 75 sekund v realitě. Celková stopáž videa tedy zabírá v realitě necelé tři hodiny. Mně však natáčení zabralo celkem tři víkendy. Snímání každé lokace si vyžádalo zhruba dvacet minut. Co to tedy znamenalo v reálu?

• Obrnit se proti pohledům, co to jako dělám a že si dovoluji natáčet cizí lidi.
• Připravit se na bezdomovce a mít po kapsách drobné.
• Připravit si vysvětlení, co to je timelapse video tak, aby to pochopil každý.

Natáčení mělo ale i své světlé stránky (kromě samotného výstupu), například jsem se seznámil s několika zajímavými lidmi:

• Claude z Rumunska, který v Brně pracuje v IBM a taky fotí. Kameru GoPro viděl poprvé, ale když slyšel, že se s tím dají natáčet akční sporty, hned se ptal, kde se to dá koupit.
• Důchodce z Konečného náměstí, který mi vykládal o tom, jak farmaceutické firmy dělají léky, které vyvolávají závislost na jiných lécích (znáte film Requiem za sen?)
• Invalida z Mendlova náměstí, který nevěřil, že GoPro je kamera, za jeho časů byly fotoaparáty s měchem.
• Bezdomovce na Petrově, který dal pokoj, až jsem mu dal drobné na krabicové víno.

Celkový počet pořízených fotografií se vyšplhal k sedmi tisícům.

Z fotek video

Hned z prvních výsledků mi bylo jasné, že na timelapse videu hraje velkou roli obloha, rychle plynoucí mraky jsou „kulervoucí“ efekt. To určilo, jak všechny snímky upravím. Ve Správci Zoner Photo Studia jsem přes Hromadný filtr všechny fotky prohnal Automatickým vylepšením a na vytvoření zajímavé atmosféry, kde právě vynikne obloha, jsem použil HDR mapování tonality, kde jsem je i částečně desaturoval.

Původní záběr a po aplikování úprav. Pro přechod mezi snímky najeďte na obrázek myší.

Na snímcích jsou leckdy patrné přepaly, což budou jistě mnozí považovat za nedostatek. Ano, je to nedostatek, ale ve finálním videu je díky jejich vizuální atraktivitě považuji spíše za efekt videa než za chybu.

Záběry z jednotlivých lokací jsem pak spojil do videosekvencí pomocí programu VirtualDub, jednoduchý freeware program, který je pro tyto účely ideální. Umožňuje zvolit vše potřebné:

• Zvolit změnu rozlišení – nechal jsem v původní velikosti snímků, které jsem měl z kamery.
• Počet snímků za vteřinu – 15
• Kodek – jako první mě napadal Xvid, takže jsem jej použil. Najdete ale možná použitelnější.

Dát dohromady jednotlivé videosekvence do celkového videa by určitě šlo více způsoby a klidně i ve Windows Movie Makeru, což je nástroj pro jednoduchou práci s videi (navíc zdarma od Microsoftu). Chtěl jsem ale do videa dostat panning – pohyb videa v rámci výřezu nasnímaných fotografií, poohlédl jsem se tedy po něčem lepším. Nedávno jsem viděl u známého aplikaci Sony Vegas, jejíž rozhraní je na pomezí amatérského a profesionálního střihačského softwaru, a nainstaloval si trial verzi. Stačilo pouze několikahodinové seznámení s programem a dostal jsem z něj vše, co jsem potřeboval.

Takže jsem spojil jednotlivé lokace, dodal do videa hudbu, srovnal horizonty některých videosekvencí, použil panning a jednoduše textově upravil úvod a závěr. A po kompilaci bylo video na světě. A jaké je vaše oblíbené timelapse video?