Sobotní ráno, asi půl deváté dopoledne místního času. K hotelu je právě přistavena motorka (5 USD/den pronájmu), na které se za pár chvil vydám do Národního Parku Bokor (NPB). Slíbená plná nádrž se nekoná, a tak ještě musím do centra Kampotu pro benzín.

Sluneční paprsky nabývají na intenzitě a já před devátou konečně vyrážím Národní silnicí číslo tři z Kampotu. Odbočka ke vstupu do NPB se nachází zhruba po osmi kilometrech jízdy. Po vjezdu do parku (a zaplacení vstupu 5 USD/osobu) začíná silnice stoupat a víceméně ve stoupání stále pokračuje následujících 32 kilometrů, po kterých bych měl narazit na vytýčený cíl.

 
Den před cestou jsem se od místních dozvěděl, že mám docela štěstí: cesta je postavená zcela nově a otevřená asi tři týdny před mým příjezdem. Dřív bych se bez pronájmu terénního vozu a řidiče nahoru nedostal, cesta totiž připomínala víc vyschlé koryto řeky než vozovku. Nyní to už ale není žádný problém.

Celkem mi cesta nahoru trvá přes dvě hodiny. Pauzy na focení se někde projevit musí. Nahoře mě pak čeká nejedno překvapení, ale bohužel i zklamání. To, že zde vede zcela nová silnice, má své developerské důvody: je tady velice živo a staví se ve velkém. Některé ze skoro sto let starých budov jsou srovnány se zemí a na jejich místech už stojí nové.

Mojí první zastávkou je katolický kostel, ve kterém se zřejmě usídlila rodina některého z místních dělníků. Venku se suší prádlo, okna jsou zabedněná. Dovnitř si tak raději netroufám. Pokračuji pěšinou okolo kostela k lepšímu výhledu na celé okolí. Fotím a tak trochu mám pocit, že „vařím z vody“. Místo a podmínky absolutně neodpovídají tomu, v co jsem doufal, což se bohužel podepíše i na výsledných snímcích.

Pokračuji jízdou k budově Palace Hotelu a kasina, kde mě čeká další překvapení. Budova je obestavěna lešením a parta dělníků ji opravuje. Těžko říct s jakým záměrem – zda chtějí budovu pouze spravit a dál využívat jako turistické lákadlo, nebo celkově zrekonstruovat. Ani místní mi na mé dotazy nedokázali s přesností odpovědět. Člověk se tak nedostane dále než k plotu, který brání vstupu blíže i do samotného nitra Palace Hotelu. Žádné fotky zevnitř si tak neodvezu. Pocit zklamání je na mně znát stále víc, ale alespoň obejdu a nafotím hotel ze všech stran.

Vydávám se kousek zpět a přes silnici k vodojemu. V tu chvíli začíná lehce pršet, proto schovávám foťák a nasedávám na motorku. Beru to po cestě zpátky k pár kilometrů vzdálené odbočce, která mě dovede až k vodopádům (celkem asi 7 km). Cestu už netvoří nově zbudovaná asfaltka, ale klasická prašná cesta. Občas člověk sice musí jet krokem, ale jinak je naštěstí uježděná, za což děkuje především mé pozadí. Posledních asi sto padesát metrů musím sesednout a pokračovat pěšky.

 

Vodopády se vyplatí navštívit hlavně v období děšťů takže aspoň roční období mi vyšlo, jinak zde může být vody poskrovnu. Narazím zde na skupinku místních dělníků, kteří odpočívají při polední pauze. Ani se jim nedivím, v pravé poledne se do člověka slunce dokáže pěkně opřít. před následující cestou zpět do Kampotu, si tu alespoň zchladím nohy. Po návratu si v místní kavárně dopřeji ledovou kávu a přemýšlím nad tím, zda proslulé chrámy v Angkoru, za kterými vyrážím následující den, pro mě chystají podobně nemilé překvapení. Naštěstí nikoliv, ale to už je součást jiného příběhu.

 

Tweet

Článek obsahuje

Štítky: Asie, Bokor, cestopis, cesty, Kambodža, Kampot, Národní Park, olympus, PEN