Učte se od mistrů: pouliční fotografie a Viktor Kolář

Pražské jaro ho ve 27 letech zavedlo do Kanady. Nechtěl žít v područí režimu, který by ho přiměl lhát. V té době už fotil, ale jako cizinec začínal fyzicky náročnou a nebezpečnou prací v dolech na molybden v divokých horách 400 mil od Vancouveru. Když měl o pár let později nakročeno být slavným fotografem, rozhodl se jako neznámý emigrant vrátit do rodné Ostravy, kterou otiskuje na černobílé snímky.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

Silné zkušenosti formují svobodomyslnou osobnost Viktora Koláře (*1941), jenž je schopný nahlížet město i jeho obyvatele z neobvyklé perspektivy. Pojďme se podívat, v čem pro nás mohou být jeho tvorba i smýšlení inspirativní.

Téma, které vychází zevnitř

Alfou a omegou Kolářova života se stala Ostrava. Z ní vycházel a do ní se v roce 1973 vracel navzdory trestu, který ho jako emigranta čekal. Vrátil se, aby se mohl věnovat tématu, které ho oslovuje, které reaguje na jeho hledání, snad smyslu života. Byl sám sobě věrný. K jakému tématu vás táhne srdce i intuice?

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1980.
Nejspíš nejznámější fotka z cyklu Ostrava. George Szirtes k ní dokonce napsal báseň, kterou si můžete přečíst v úvodu Kolářovy monografie Ostrava (2010).

Rozhodovat se svobodně a bez vnějších vlivů

Samotný Kolářův návrat domů vyvolává mnoho otázek. Zatímco v Kanadě mohl fotografovat svobodně, byl v kontaktu s Cornellem Capou (mimo jiné bratrem válečného fotografa Roberta Capy) a dalšími velikány fotografie, postupně se dostával do předních galerií, v komunistickém Československu začínal od píky a neměl naději na publikaci svých fotek.

„Najednou jsem pochopil ještě jiné standardy, které jsou v životě rozhodující, a v nich jsem našel smysl života. Došlo mi, že v každých politických poměrech si člověk stejně žije svůj život a za něj ručí,“ říká v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, otištěném v knize Canada. Nemohl sice svobodně fotografovat, ale nemusel dělat kompromisy. Jeho rozhodnutí bylo rozhodnutí svobodného člověka. A pak, jak už jsme si řekli, Ostrava bylo jeho srdcové téma. Navíc se ve svých 33 letech cítil již vyzrálý a věděl, že komunisté ho nedonutí lhát, což byla obava, kvůli které ze země před pěti lety emigroval.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1988.
Fotograf často pracuje s významovým kontrastem.

Viktor Kolář zůstal věrný tomu, co dávalo jeho životu smysl, i přes těžkosti, které tato volba přináší. Dá se říct, že v tom pokračuje dodnes, protože navzdory novým trendům v dokumentární fotografii se drží nejen analogu, ale i klasického přístupu k dokumentu. Navíc se odmítl kvůli zachování svobody stát profesionálním fotografem, aby nebyl svazovaný zakázkami. To jsou vnější vlivy, kterým může podlehnout každý fotograf – nechat si určit, co bude fotit, jak to bude fotit, proč to bude fotit, jak rychle fotky publikovat a podobně, navzdory své vnitřní chuti.

Město bez bizarností

Průmyslem deformovaná krajina s haldami uhlí na pozadí hřbitova, hustý dým valící se z komínů, ostrůvky domů utopené mezi továrními halami, mouřenínové tváře dělníků, v tom všem dětské hry. Ostrava dokáže strhnout obrazy, na které nejsme z jiných koutů České republiky zvyklí, což může vést i k povrchnímu záznamu něčeho zdánlivě bizarního.

Viktor Kolář sice pracuje s těmito výjevy, ale využívá je pouze pro uvedení do kontextu, jako nezbytnou okolnost a formotvorný prvek života místních obyvatel. Nevyvolává šok, jak zde lidé mohou žít, ale ukazuje, jak zde lidé žijí. Jde pod povrch, místo aby zachycoval pouze kuriózní výjevy.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1964.
Přestože je pohled pro lidi žijící mimo průmyslové oblasti atypický, vidíme, že se jedná o výjev z každodenního života.

Klást si otázky po lidské existenci

Co to ale znamená, jít pod povrch? Kolářovy snímky formuje dílem město samotné, ale především kladení si otázek po základních hodnotách a smyslu lidské existence: Kdo jsem? Proč tu jsem? Kam jdu? Proč tam jdu? Kde jsem se tu vzal? Odrazy těchto otázek a možných odpovědí nacházel nejen v situacích a ve tvářích obyvatel Ostravy, ale nakonec i v Kanadě. 

Ostrava není kulisou, ale jakýmsi tavícím kotlíkem, ve kterém to podobnými otázkami jen vře, aniž by si je sami obyvatelé museli nutně klást. Klade si je především autor, který je do snímků promítá. To je to přesahové a obecně sdílené pro diváky z celého světa. Proto se z cyklu Ostrava nestává pouhý záznam jednoho místa v jedné době.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1984.
Jakási nerozhodnost, kam dál, co teď, se promítá i do záměrně nevyvážené kompozice tohoto snímku.

Odstup a přiblížení

Podle spisovatele Jana Balabána se na Kolářových snímcích snoubí dvojí přístup: odstup, který Kolář získal pobytem v Kanadě, ale i pocitem vyhoštění ve vlastní zemi, jenž zažíval po návratu; a přiblížení, ke kterému dochází, když si zvolíte téma, k němuž máte blízko srdcem i životem. 

Nabýt tohoto dvojího pohledu může být těžké a minimálně u Koláře dané i specifickými životními zkušenostmi. Pokud jste i vy našli své životní téma nebo ho hledáte, neuškodí se od něj na chvíli odpoutat a například formou cestování a pozorování jiných míst, kultur a zvyklostí získat potřebný odstup, který vás k vašemu vlastnímu tématu překvapivě přiblíží a dá vám ho nahlédnout očištěným pohledem.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1977.
Viktor Kolář v dokumentu České televize vysvětluje, že s tímto chlapcem se ztotožnil, aniž by ho znal. „On byl já a obráceně. To není o tom cestování většiny, je to o tom, jak ta menšina ještě také cestuje, i v té nepohodě, i v té mlčenlivosti a tichost.“ Nejedná se o momentku, ale vypozorovanou situaci, kdy si fotograf počkal, až se kolem chlapce bude po otevření dveří někdo drát dovnitř.

Postup práce

Kolář se snaží být co nejméně nápadný, proto nechodí ověšen vestou s padesáti kapsami, ve kterých by měl náhradní baterie, blesk a papír se souhlasem k fotografování. Přestože fotí i digitálním fotoaparátem, používá ho pouze k rodinnému focení. Jeho tvorba pochází i dnes z analogu, který ho nutí si scénu lépe promyslet a trpělivě vyčkávat na správný moment. Svoji Leicu nosí v kapse a do ruky ji bere až tehdy, kdy scéna dozrála k fotografování.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1979.
Výrazným prvkem Kolářových fotek je i smysl pro humor.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1980.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1978.
Smysl pro humor, který je podobný humoru Elliota Erwitta, fotografa agentury Magnum.

Jednou se autorovi například stalo, že viděl muže, jak se kácí před kostelem k zemi. Z kostelních dveří právě vycházeli lidé, opodál jich také pár stálo. Kolář neváhal a o berlích přispěchal před kostel tak, aby do záběru dostal ležícího muže, dav upírající pohled na jeho tělo a skupinku lidí opodál v prvotním šoku. Pochopitelně, že mu lidé přispěchali na pomoc, ale sama fotografie tento moment ještě nezachycuje. Takový moment by měl pouze jeden výklad, zatímco Kolářova fotografie zůstává otevřená. Překvapivé je, že některé své snímky zpětně ani nepoznává.

Než přijmu fotku, která drží v nějakém mém časoprostoru, trvá to dlouho, musí uplynout rok, i déle.

Těžkosti dnešního street fotografa

„Při focení hledám lidi nacházející se v dané chvíli v extrémní situaci anebo hledám osobnosti, vůdce smečky, výrazné typy, frajery, kteří chodí pyšně po ulici, protože své době rozumějí a umějí se v ní pohybovat. To dnes chybí, tyhle dělnické frajery vystřídali podnikatelé a ti už nejsou tak zajímaví…“ říká Kolář v rozhovoru s Petrem Volfem ve své monografii Ostrava, do které vkládá i snímky po sametové revoluci.

Zároveň reflektuje těžkosti dnešního street fotografa. Tím, že dnes fotí téměř každý, již není neviditelný, lidé si ho všímají a ví, že se mohou fotografování bránit. „Dobrou fotku neuděláte se svolením, protože takhle prostě kvalitní fotky nevznikají – vyprchá z nich život,“ vysvětluje. A co když vás někdo vidí? „Když se někomu nelíbí, že ho snímáš, buď utečeš, nebo se mu to pokusíš vysvětlit. Nebo se musíš tvářit velkolepě, že to tak musí být či ještě lépe, že je to pocta pro ty subjekty, které fotografuješ. Tak to bylo třeba u Cartier-Bressona, který fotografoval hlavně ze zájmu: byl tím posedlý, a uměl se tvářit jako pán situace!“ doporučuje v rozhovoru s Karlem Hvížďalou, otištěném v knize Canada.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1993.
Portrétů najdeme v Kolářově tvorbě pomálu.

Čím nás může inspirovat život i dílo Viktora Koláře

© Viktor Kolář, Ostrava. 1980.
Vidíme, jak Kolář pracuje s prvním a druhým plánem ve fotografii.

„Dříve kult průmyslu a práce, dnes se historie skrývá za nové fasády bankovních domů, a přitom podzemí je celé provrtané štolami, v nichž se hromadí plyn. To je metafora naší situace,“ říká autor v rozhovoru pro Hospodářské noviny.

Nakonec je na vás, nakolik je pro vás tento přístup etický. Na jednu stranu by měl mít každý právo vědět, že je fotografovaný. Na druhou stranu tím přicházíme o citlivé svědectví ze života lidí, kterých jsou někteří fotografové – včetně Viktora Koláře – schopní podat.

Poslední aktualizace 18. listopadu 2020

Již jsi hlasoval(a)!
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Ester Dobiášová

Obdivuji (nejen) dokumentární fotografy a sama se v rámci vlastní tvorby snažím vytvářet série, které propojuje čitelná myšlenka, ale ponechávají prostor domýšlení, příběhům. Věnuji se i reportážní a cestovatelské fotografii a již třetím rokem vedu fotografické kurzy pro teenagery. Na moji tvorbu se můžete podívat na mých stránkách.

Číst všechny články.

Komentáře