Na pravé oko vidí špatně a jeho brýle mají osmnáct dioptrií, v levém oku má protetiku. Proto si říká Lichoočko. Svým fotkám říká brýlovky a cwaky. Možná jste na jeho fotky už narazili, protože Lubomír své fotky uspěšně vystavuje již několik let.

V magazínu Milujeme fotografii jsme s panem Pavelčákem dříve již rozhovor uskutečnili a zajímalo nás, jak se po delší době má, protože se jeho díla opět mohutně rozletěla do světa.

Co se u vás změnilo od toho posledního rozhovoru? To bylo v roce 2017, to znamená ještě před pandemii onemocnění Covid. Tehdy jste kolegovi prozradil, že máte 18 dioptrií na jednom oku. To stále platí? 

No od toho roku 2017 se v podstatě změnilo… asi věk a váha. 😊 No, ale naštěstí dioptricky je vše na stejných hodnotách. Bohužel se mi ale zužuje vidění sítnice, protože ona odumírá od okrajů směrem do středu. Hodně lidí mě nabádá k operaci, ale ono to právě musí zůstat tak jak je – s minimálními zásahy. Takže se snažím zůstat co nejvíce v klidu. Co nejméně nárazů, nepřijít k úrazu a nedělat blbosti. A to i po psychické stránce. Je třeba zůstal v pohodě, protože i stresem tomu člověk ubližuje. Takže to, co se děje kolem nás, se snažím nějakým způsobem odbourávat. Prostě to tady chci vydržet co nejdéle. Prognóza je taková, že když sítnice odumře, přijdu o zrak. Ale tohle mi říkali od pěti let a nikdy jsem pořádně nevěděl, co to znamená. Začal jsem to chápat až později. Takže si dávám pozor až do stavu, než bude muset člověk odejít.

Lékařství už je zase o kus dál, konzultoval jste třeba s lékaři nějaké nové možnosti, nebo to berete tak, jak to je. 

Samozřejmě jsem se o to zajímal. Ale situace je skutečně taková, že mám štěstí, že se v oku netvoří žádné zákaly, protože kdyby se muselo otevřít, tak by se mohlo stát prakticky cokoliv a byla by tma. Po konzultacích se specialisty na sítnici jsme se vždycky dobrali k výsledku, že musíme čekat. Doslova: buď vy a nebo ona. Bohužel věda ani medicína ještě nejsou tak daleko. Zatím to tedy nejde. Ale naděje umírá poslední.

Svým fotkám, říkáte brýlovky a cwaky. Říkala jsem si, jestli třeba k těm brýlovkám, nechystáte nějakou publikaci.

Přiznám se, že to mě vůbec nenapadlo. Já jsem rád, že díky organizaci SONS (Sdružení nevidomých a slabozrakých) můžu vystavovat ty své brýlovky i cwaky. Pořádají každý rok DUN, což jsou Dny umění nevidomých. A těší mě, že v rámci této akce chtějí prezentovat mé cwaky. Svým fotkám říkám cwaky, protože je musím kolikrát cvaknout třeba 4krát až 5krát, a až doma mi počítač pomůže vybrat.
 

Cvaknutí závěrky má pro vás z pohledu smyslů úplně jiný význam než pro jiné, že?

To ano, v podstatě když nepípne AF a necvakne zrcátko poznám, že se to nikam nezaostřilo.

Cwaky vlastně vznikly tak, že když jsem neviděl kolem sebe, používal jsem kompakt a fotil třeba jízdní řády a nebo ceny v obchodech – abych si to mohl přečíst. A až kamarádi mi později říkali, že ty mé cwaky nevypadají špatně. Jednoduše, jako bych měl jiný úhel pohledu nebo vnímání. A z toho plyne i název mé výstavy Nevidět neznamená nevnímat. Chtěl jsem lidem ukázat, že i když třeba někdo nevidí, tak může svět vnímat jinak, např. díky fotoaparátu. 

Brýlovky zase vznikly tak, že jsem se ptal kamarádů profíků nebo poloprofíků, jak fotit a jak nastavit foťák, a ti mi řekli různá pravidla třetin, a že si mám přečíst příručky. Jenže já bohužel “takhle” nevidím. Moje oko vidí světlo pouze středem. Když ani tohle nedokázali pochopit, zkusil jsem sundat brýle z nosu a udělat skrze ně fotku. A tak se začaly cwaky rozvíjet v brýlovky. 

Na výstavách pro DUN chci lidem ukázat, že i když se někomu zhorší zrak, tak to neznamená konec světa, že pořád může jít dál, a že si digitální technikou může pomoct. 

Takhle začal můj příběh, že čím víc to šlo do kytek, tím víc mě to bavilo.

Používáte stále zrcadlovku, anebo jste už přesedlal na novější typy bezzrcadlovek?

To je můj sen, a obrovský. Technologie pokročila a já jsem Canonista a zrovna mi padl do oka Canon R6 MK2, ale z invalidního důchodu na to člověk neušetří a ta potvora sportka se na mě nechce usmát.

Takže máte klasickou zrcadlovku, která asi nemá funkce jako detekci obličejů a podobně, nebo ano? 

Tato moje řada ne a občas lehce závidím těm, kdo ty funkce má, protože jim to pomáhá. Ani nevíte kolikrát se rozčiluju, že mi to při focení daného objektu nebo člověka sklouzne pryč. Já si tu zrcadlovku sice dávám před oko, ale v tom hledáčku to už nevidím, a tak to prostě střílím podle toho, kde mi svítí ten čtvereček. A protože mám na brýlích zakřivení, tak nevidím, jestli jsem pořád v té ose, a proto fotím tolik fotek a na displeji si to pak kontroluju.

Takže pro vás je takový největší strašák kompozice.

Ano. S tímhle bojuju nejvíc. A ještě větší výzva je, když dělám brýlovky. To fotím přes display, protože, když sundám brýle, tak nevidím téměř nic. Pak musím najít vzdálenost pravé ruky vůči levé. To znamená, že v pravé ruce držím foťák, v levé ruce držím brýle. Nejdřív musím najít tu vzdálenost od objektivu, a potom teprve hledat to, jestli se mi do těch brýlí neodráží světlo a jestli ten bod, na který chci ostřit, je uprostřed brýlí. Proto dělám hodně pokusů a často až doma zjistím, jestli se to povedlo.

Zmínil jste objektiv, máte jich víc? A jestli ano, jak řešíte jejich výměnu?

Používám širokoúhlý objektiv 16-35, pevnou padesátku, 70-200 a pevnou stovku. Takže vlastně 4 objektivy. Na objektivu je naštěstí taková červená kulička, která je i lehce vystouplá a tu pohmatu najdu a vůči tomu tělu už vím, jak to zacvaknout. Ale někdy, když spěchám, tak si ten čas spíš prodloužím, než kdybych to dělal v klidu. 

Rád bych měl další, protože jsem viděl, jak to pomáhá. Například to umí detekovat psa v pohybu. Ale to je obrovský balík financí. Osobně mě mrzí, že např. v situacích, kdy se snažím vyfotit svou ženu, mi foťák zaostří na brýle a přes to sklo to neumí zaostřit na oko. Profíci s lepší technikou mají v tomto velkého pomocníka, který jim zaostří až na to oko.

To si člověk ani neuvědomí, co vše si hlídá sám a v čem mu může pomoci technika.

Jasně, člověk si musí uvědomit, že nemůže vše dělat podle příruček, ale musí si najít svůj rukopis. Já sice nefotím jako profíci, ale cvakám si to, co vidím svým okem, resp. dělám cwaky podle svého vidění a pocitu.

Když se dostáváme k fotkám, jak řešíte úpravy? Někde jsem četla, že máte zvětšený monitor, a víceméně pocitově fotku doladíte. Máte nějaké oblíbené funkce?

Jako přednastavené presety? Ty nepoužívám. U cwaků prosím mou ženu, ať se podívá, jestli je vše ostré a nebo někoho ze SONS, kdo zkontroluje, jestli jsou vhodné pro prezentaci. Jinak donastavuju všechno sám podle oka, podle citu, nejčastěji upravuji saturaci a stíny, nebo korekce objektivu. 

S výběrem i tiskem fotek na výstavy vám tedy někdo pomáhá a nebo to řešíte sám? 

To je to nejtěžší. Když toho necvakám až moc, najít správné kusy a ty pak zpracovat dál. Ale finální výběr se mnou prochází moje drahá polovička, jestli je to vhodné a nebo to není vhodné k tisku na papír a nebo na hliník, který řešíme v Německu. S výstavou mi pak pomáhají holky, moje žena a její maminka, ona je většinou náš řidič. Moje drahá polovička chystá logiku výstavy, jaké fotky budou u sebe a v jakém pořadí. Já jsem ovlivněný tím, kdy jsem to cvakl, při jaké příležitosti a při jaké situaci, a proto bych to skládal jinak. Ale tím, že ony mají nezaujaté oko, tak to dokáží lépe vyhodnotit, jak to bude vypadat v daném prostoru. 

Někdy, když jsou výstavy v knihovnách, nechávám dámy, které tam pracují a denně kolem těch fotek chodí, vybrat si, co by v tom prostoru chtěly mít. Aby měly příjemný pocit, když tudy chodí do práce. Aby tam na ně nekoukal třeba krokodýl s otevřenou pusou, že. 🙂

Poslední otázka, zda máte nějaké preference, co fotit. Všimla jsem si, že na vašich fotkách jsou dominantní různé kostely, věže nebo jiné vysoké budovy. Je v tom nějaká záliba nebo úchylka?

No, v podstatě ano:-), ale hlavní myšlenka je taková, že je ten kostel dostatečně velký na to, aby to dobře vyšlo v té brylce (jedna čočka brýlí). Cvaknout něco malého přes brylku je hrozně těžké. Člověk drží v jedné ruce foťák, v druhé brylku. A čím dále a déle to držíte a chcete cvaknout, tím více se vám třesou ruce. Ale ono to i lépe vynikne. Ty brylky v kombinaci s objektivem zmenšují, a protože je věc před foťákem ve skutečné velikosti rozostřená, skrze brylky, které mají dioptrie a cylindry, vidíte, jak ta věc dokáže být najednou malinká.

To je vlastně taková celkem zajímavá alegorie vidění světa. Jak některé věci vnímáme jako obrovské (problémy), ale mohou to být maličkosti. 

Přesně tak. S tímhle musím souhlasit. Hodně lidí kolem mě například fotí přes skleněnou kouli. Dokonce někdy, když jsem unavený a mám více rozostřené vidění, tak je problém i třeba s nataženou rukou najít malou věc pár centimetrů přede mnou. Posoudit vzdálenost v reálném světe. Prostě větší věci se fotí lépe. 

Takže, je to takový záměr. Např. na cestách rád fotím mešity. Kdybych mohl více cestovat, tak bych si rád vyzkoušel fotit mrakodrapy.

Timto jsme se prakticky obloukem vrátili zpět k tomu, co jste říkal na začátku, že se snažíte být v klidu a z věcí si nic nedělat. A tohle předáváte i těmi fotkami, že ty velké věci jsou na vašich fotkách docela malé.

Přesně tak. Podobně to takto pochopilo více lidí po republice a já jsem za to hrozně rád. A hlavně, že to lidi zajímá. 

Lubomírovi alias Lichoočkovi za rozhovor moc děkuji. Během rozhovoru jsem zažila dojetí i obrovský příval energie a snad se mi alespoň částečně podařilo toto nadšení a velké odhodlání předat i vám. Navštivte jeho výstavu, když budete mít příležitost, stojí to za to.