Fotografie Jany Kupčákové se pravidelně objevují na výstavách a festivalech napříč celým světem, mimo jiné v New Yorku nebo Paříži. Věnuje se humanistickým tématům, zejména street fotografii. Svými fotkami zachycuje každodenní příběhy z běžného života a maličkosti, které nás obklopují. S tématem street fotografie vystoupí mezi hlavními hosty v rámci festivalu Prague Photo Show. 

Má na kontě otištěné práce např. ve Women Street Photographers, Photographize annual book, 100 Best selected 2021 aj. V našem prvním rozhovoru, jsme se bavili o cestování a Jana nám dala pár tipů pro lepší cestovatelské foto. Tentokrát jsme ji vyzpovídali na téma street fotografie. 

Jani, vy se věnujete zejména street fotografii. Proč zrovna toto téma? Co vás na tom nejvíce zaujalo?

Jedním slovem „autenticita“. Už jako studentku mě na škole nejvíc oslovovala humanistická fotografie. Vždy se mi moc líbilo, s jakou lehkostí dokázali pováleční fotografové zachycovat výjevy z běžného života a dokumentovat tak dobu, ve které žili. Doslova mě to fascinovalo. Byly to fotografie, které hladily po duši. Samozřejmě to chtělo spoustu let a zkušeností, než jsem se odhodlala sama k něčemu podobnému, ale ať jsem přičichla k jakémukoliv fotografickému žánru, láska k pouliční fotce zůstala. A čím víc je ten náš dnešní svět vyumělkovanější, tím je ta láska silnější 😊.

U většiny vašich street fotografií jsou poměrně výrazné barvy kontrastující s prostředím. Má to nějaký hlubší význam, má to nějaké sdělení?

Ráda bych řekla, že to má nějaký hluboký význam, ale obávám se, že nejde o nic jiného než o můj způsob vidění. Myslím, že se v mé práci hodně odráží moje optimistická povaha, která mě nutí vnímat svět ve veselejších barvách a lepším světle, a taky můj silný smysl pro estetiku.

Vaše fotky jsou velmi zajímavé také svou kompozicí. Držíte se striktně nějakých kompozičních pravidel, nebo je kompozice otázkou citu?

U mě je to většinou otázkou citu. I když moje začátky nebyly samozřejmě nijak slavné, vzpomínám, že zrovna kompozici jsem vždy řešila intuitivně. Když jsem absolvovala svoji první přednášku o kompozici, zjistila jsem, že většinu pravidel, o kterých se mluvilo, dodržuji podvědomě, aniž bych o nich předtím slyšela. Ale i tenhle cit si člověk samozřejmě časem tříbí a vybrušuje.

S kompozicí souvisí také má další otázka. Všimla jsem si, že hodně vašich fotografií zahrnuje symetrické linie. Působí to velmi přesně až technicky. Jaký máte vztah ke geometrii / symetrii?
Geometrie rozhodně nebyla na škole moji silnou stránkou ani koníčkem. Nejsem vůbec technický typ a je vlastně vtipné, že to tak z mých fotografií na někoho působí. Ale je pravda, že ve fotografii nemám ráda chaos. Svět na ulici je chaotický sám o sobě dost a při každé procházce městem nás obklopuje řada vjemů a námětů, které můžou působit na hodně lidí až rušivě. A mně baví v téhle divoké městské „džungli“ hledat právě tu zmiňovanou estetiku, různé mikro příběhy, všímat si drobností, které lidé snadno přehlédnou. Snažím se ten svět pro svého diváka nějakým způsobem zjednodušit a učinit ho čitelným. Třeba si pak i oni začnou všímat těch malých krásných drobností, kterých je kolem nás tolik. 

Mnohdy některé fotografie působí až minimalistickým dojmem. Považujete se za minimalistu? Respektive je vám minimalismus ve fotografii blízký? 

Za čistokrevného minimalistu se určitě nepovažuji, ale je pravdou, že minimalismus ve fotografii mi blízký je. Já vlastně fotím jen to, co mě v daném místě zaujme, aniž bych nějak přemýšlela o konkrétním žánru nebo způsobu ztvárnění. Někdy zaujmou příběhy a výrazy, někdy zase jen zajímavé světlo nebo barvy, to zase záleží na místě a konkrétní situaci.

Je pravdou, že v hodně zemích se na lidech jejich kulturní tradice a kořeny odráží. A pak je samozřejmě mnohem snazší tyto typické výjevy fotit, zvláště pokud mi jsou blízké. Žádný dědeček v klobouku, který popíjí šálek espressa v úzké italské uličce a čte si u toho papírové noviny, mi tak neuteče 😊. V Čechách ale podle mého tohle úplně nefunguje a to je možná důvod, proč při toulkách Prahou tíhnu spíše k té výtvarnější fotografii a možná i tomu zmiňovanému minimalismu. 

„Chci, aby mé fotografie vyprávěly příběhy, uchovávaly vzpomínky a odrážely život takový, jak ho vnímám já.“

Vznikají vaše fotografie spíše spontánně nebo si řeknete: Jo, tady jsou super linie, teď ještě nějaký kolemjdoucí a pak čekáte než v daném místě projde člověk?

Je to tak 80:20 😊. Drtivá většina mých fotografií vzniká doslova v letu, jako momentky, které za chůze zachytím. Vznikají často velmi rychle a bez většího rozmýšlení, jde už spíš o instinktivní záležitost. Ale někdy se stane, že uvidím zajímavou světelnou scénu, zajímavé místo, a pokud mám zrovna čas a chuť, pak si na fotku ráda počkám. Takový způsob práce praktikuji asi nejčastěji na workshopech, kde nemůžete se studenty běhat celou dobu po městě a doufat, že na nějakou fotogenickou situaci jen tak narazíte, a ještě ji všichni stihnou zaregistrovat, to může být max bonus navíc. Při výuce potřebuji čas na výklad, na ukázku, dát prostor všem studentům, aby si daný záběr vyzkoušeli a pak je „číhání“ na fotku na určitém místě pro mě tím nejvhodnějším a nejpraktičtějším způsobem výuky a pro studenty i mnohem příjemnějším.  

Zachycujete lidi jako siluety z nějakého konkrétního důvodu, například pro určitý dojem anonymity, nebo čistě z estetického hlediska? 

Myslím, že je v tom oboje, záleží na konkrétní situaci. Pro mě je člověk důležitý prvek ve scéně, dodává jí příběh, bez kterého pro mě nemá fotografie tu správnou hloubku. A každý takový příběh vyžaduje jiný přístup, jiný způsob práce. Určitě na tom má svůj podíl i estetika. Kromě focení také ráda maluji, a tak myslím, že tahle stránka mojí tvůrčí povahy se promítá i do focení. Obrazy vidím zkrátka všude 😊.

Hodně vašich street fotek je z různých koutů světa. Je nějaké místo, kam byste se chtěla podívat? Které vás z pohledu street fotografa láká asi nejvíc? 

Já o nových destinacích takhle většinou nepřemýšlím. Když do nějaké země cestuji, je to hlavně za poznáním a focení je víceméně přidružená činnost. Cíleně za focením vyjíždím jen tam, kde už to dobře znám, kde už mě ty cestovatelské boty tolik nepálí a můžu se focení věnovat naplno. Takže vysněnou destinaci, kam bych jednou ráda za street fotkou vyloženě vyjela, nemám. Ale ráda se vracím za tímto účelem do starých italských městeček a jednou bych se ráda znovu vrátila do New Yorku. Tentokrát už vynechám muzea a památky a vyrazím jen za jediným cílem 😊. 

Setkala jste se někdy s nějakými problémy během focení? Například, byl někdo nepříjemný, že jste ho na ulici vyfotila, nebo většinou máte svolení? 

S problémy jsem se zatím nesetkala, alespoň ne s takovými, že by mi nějak utkvěly v paměti. Reakce lidí jsou naopak vesměs pozitivní, pokud tedy focení vůbec zaregistrují. Já se ale většinou snažím o opak, protože mi jde o zachycení autentického okamžiku a ten by se samozřejmě ztratil, pokud bych žádala při focení o svolení. 

Teď z trochu techničtějšího soudku. Jaké používáte objektivy a proč? Máte nějakou oblíbenou značku? 

Pokud jde o pouliční fotografii, fotím zásadně na pevná a světelná skla. Dlouhá léta jsem fotila na objektiv 50 mm, pak přešla na nějaký čas na 35 mm, a protože teď Nikon přišel s novým lehkým objektivem 40 mm a f2, koupila jsem ten. Pro mě je hodně důležitá skladnost, cestovat i fotit na lehko. Pevné sklo mi umožňuje jedno pevné vidění světa, aniž by mě jiná ohniska při zoomování rozptylovala.

Co byste poradila našim čtenářům, kteří by chtěli například začít se street fotografií?

Aby si nejdříve dobře rozmysleli, co je na takovém focení láká a proč. Já myslím, že člověk by si měl v rámci své praxe a své cesty, pokud se bavíme o fotografii, vyzkoušet ode všeho trochu a sbírat zkušenosti ze všech možných žánrů, ale nakonec by měl zůstat u toho, co ho těší a oslovuje nejvíce. Pokud budete dělat věci s láskou a radostí a budou vás naplňovat, pak vám půjde cokoliv a je jedno, jak ta cesta k takovému cíli bude dlouhá.  

Jana Kupčáková

Jana Kupčáková vystudovala ekonomiku na ČZU v Praze. Fotografování bylo zpočátku pouhým koníčkem, ale stalo se nedílnou součástí jejího života. Jana na svět pohlíží pozitivním způsobem, což se odráží i v její tvorbě. Věnuje se zejména humanistickým tématům. Zachycuje momenty z běžného života, formou street fotografie. Vždy se snaží vnímat jedinečnost a autenticitu daného okamžiku.