Z fotografů publikujících své snímky v galerii Zonerama jsme již přinesli rozhovory s autory zaměřujícími se na krajinu, panoramata, infračervenou a HDR fotografii. Tentokrát jsme oslovili autora zaměřujícího se především na fotografii dokumentární.

Co Vás přimělo začít fotografovat? Jste fotograf-samouk, nebo jste fotografii studoval?

Jsem fotograf samouk. Jako malý kluk jsem dostal od rodičů fotoaparát Corina na svitkové filmy a moc mne to s ním bavilo. Tajně jsem však pokukoval po tátovým Zorki. Cvaknout si s ním své první snímky jsem zkusil až na internátě a na vojně.

Vážněji jsem se začal fotografií zabývat v roce 2007 s malým kompaktem. Začínal jsem číst knížky o základech fotografování, abych pochopil pojmy jako clona, čas, expozice, kompozice a tak dále. Nejvíce mi ale dalo prohlížení fotografií od známějších autorů, kde čerpám inspiraci a pohled na fotografii jako takovou dodnes. To je pro mě ta nejlepší škola, jakou mohu získat.

Máte mezi známými fotografy, o kterých jste mluvil, nějaký konkrétní vzor, kterému byste se chtěl přiblížit? Kdo je Vaším oblíbeným autorem?

Můj první veliký vzor byl Jindřich Štreit. Jeho sociální dokument mne velice zaujal a vlastně tak trochu nasměroval k fotografování lidí. Z českých fotografů je to také Jaroslav Kučera, František Dostál nebo Dagmar Hochová. Ze zahraničních autorů je to především Elliott Erwitt a v současné době nejvíc John Free. Jeho fotografie a přístup k samotnému fotografování dokumentů a street-photo je mi velice blízký.

Ve Vaší galerii na Zoneramě jsou velmi povedené dokumentární fotografie. Proč právě dokument?

Od roku 2007, kdy jsem se začal fotografií zabývat vážněji, jsem vystřídal během několika let spousty odvětví fotografie, od makra přes abstrakci a sport až jsem se „našel“, jak já říkám, ve „streetové a dokumentární, někdy lehce reportážní, momentkové živé fotografii“. (úsměv)

Fotografování lidí je úžasná práce a zároveň zábava. Nikdy nevíte, co se kde přihodí, kdo bude jak reagovat. Ulice je jedna veliká scéna, kde se odehrává každou vteřinu tisíce příběhů. Baví mne to vše pozorovat a snažit se zaznamenat moment, který se už nikdy nebude opakovat.

Jak jste překonal počáteční ostych, kterým právě při fotografování na ulici trpí nejeden fotograf?

Myslím si, že každý pouliční fotograf začínal s dlouhým sklem schovaný za rohem. Podobně jsem i já takto zprvu fotil. Někomu to vyhovuje dodnes, ale já jsem potřeboval z fotografií cítit něco víc, bližší kontakt, atmosféru prostředí, proto jsem začal fotografovat ohnisky 28, 35 a 50 mm.

Když fotografuji na ulici, většinou o mne lidé vědí a já s nimi komunikuji, někdy jen očima, někdy s nimi mluvím. Dokážu si povídat s kýmkoliv a o čemkoliv. Důležité je mít dobrou náladu a usmívat se. Pokud budete fotografovat lidi naštvaný a zamračený, tak i oni k Vám budou přistupovat tímto způsobem.

Chovám se k nim slušně a s určitou dávkou pokory, kterou by měl mít každý fotograf, který fotí lidi. Občas se stane, že je na Vás někdo sprostý a hrubý a ze začátku jsem reagoval také podrážděně, ale z toho si nemá cenu dělat těžkou hlavu, to prostě k fotografování lidí patří a časem si na to zvyknete a přejdete to také s úsměvem.

Věnujete se i jiným žánrům, nebo výhradně dokumentu?

V případě, že se na ulici odehrává nějaká akce (demonstrace, oslava apod.), sklouzávám někdy také k lehce reportážní fotografii. Pocházím z malé vesnice a mám moc rád lidové folklórní tradice, masopusty, staročeské máje a především mému srdci nejbližší výlovy rybníků. Snažím se vracet na stejná místa. Lidé si na Vás zvyknout a pustí Vás pak k sobě blíž. To je na výsledných fotografiích hodně znát.

Jsou třeba situace, které byste na ulici nefotil?

Nikdy bych nefotografoval tajně lidi bez domova. Když je občas fotím, tak s nimi nejdříve prohodím pár slov, nabídnu cigaretu, popřípadě dám nějakou korunu na přilepšenou. O fotografii je klidně požádám, bez jejich svolení bych je nikdy nefotil. To mi přijde prostě takové neuctivé. Když s nimi promluvíte, zákonitě se k nim dostanete blíž, a můžete tak zachytit výrazově zajímavější momenty. Několik jich v Praze znám osobně a velmi rád si s nimi pokaždé popovídám.

Používáte jak digitální, tak filmovou techniku? Čemu dáváte přednost?

Prošlo mi rukama za ty roky desítky fotoaparátů, digitální plnoformátové zrcadlovky, spousty dnes tolik oblíbených kompaktů s výměnnými objektivy až po kinofilm. V současné době již fotografuji jen na černobílý kinofilm, nejvíce na Kodak Tri-X s Nikonem F3 a převážně 50mm ohniskem.

Při možnosti dostat se k lidem blíže, právě na výlovech a oslavách, používám ohnisko 28 mm. Kinofilm mne naplňuje pocitem opravdové fotografie, cítím z fotografií takovou tu „živost“. Ta mi u digitálního záznamu chybí. S kinofilmem více přemýšlím o záběru, než zmáčknu spoušť a stává se mi, že za jeden den nedofotím ani celý negativ. S digitálem jsem domů přinesl vždy stovky snímků a po jejich dlouhém prohlížení jsem nakonec stejně 90 % fotografií vymazal.

V galerii na Zoneramě máte ale kromě černobílých i barevné snímky. Děláte mezi barevným nebo černobílým zpracováním rozdíl, co se například obsahu fotografií týče?

Fotografuji převážně na černobílý negativ. U streetové a dokumentární fotografie se soustřeďuji na obsah a barva odpoutává pozornost diváka. Když se ale chystám na akci, kde půjde částečně i o barvy, třeba kostýmů a masek, tak zkouším i barevný negativ. S kinofilmem je to jednodušší, protože výstup máte takový, jaký použijete negativ a při zpracování se nemusíte rozmýšlet, zda uděláte barevnou nebo černobílou variantu.

Jak zpracováváte své snímky na počítači?

Negativy vyvolávám sám doma v koupelně a poté skenuji kinofilmovým skenerem do počítače. Fotografie z negativů se snažím již neupravovat, mám rád tu jejich syrovost a zrno, které ke streetové a dokumentární fotografii patří.

Podle mne technická dokonalost fotografie v tomto odvětví ani není dobrá a kazí atmosféru. Pro úpravu fotografií na webové stránky, jejich archivování a třídění používám Zoner Photo Studio, program, který je podle mne na toto nejlepší.

Jak se jako fotograf díváte na reportážní fotografie z konfliktních oblastí?

Taková ta forma násilných a krvavých fotografií? Myslím si, že se lidé už na takovéto fotografie nechtějí dívat, že už toho bylo dost. Samozřejmě je to i dnešní realita, ale proč tím člověka každodenně děsit a stresovat na úkor např. fotografií z českého prostředí.

Našinec se rád podívá na fotografie, které mu něco říkají. U kterých poznává, že co na nich vidí, vlastně zažívá sám každý den, aniž by si to možná uvědomoval. Takové situace se snažím i já divákovi ukázat a zachytit je s jistou dávkou invence.

Petr Štěrba