Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit můj vlastní vnitřní svět

Fenomenální český fotograf, držitel velké spousty světových fotografických ocenění. Velkolepou vernisáží nedávno v pražském Mánesu uvedl Martin Stranka svoji retrospektivní výstavu Dechem. A my jsme se za ním vydali, abychom si popovídali o jeho tvorbě, aktuální výstavě i o jeho plánech do budoucna. Přečtěte si rozhovor s mladým českým umělcem.

S Martinem jsem se setkal přímo v prostorách jeho výstavy v pražské galerii Mánes. Bylo to nejlepší místo k rozhovoru, protože Martin byl na výstavě k zastižení každý den, od rána do večera – do své výstavy šel totiž opravdu s plným nasazením. S usměvavým mladým umělcem jsme se usadili mezi vystavené fotografie a já zapnul diktafon. Po krátkém ujištění, že náš hovor se nebude točit kolem bezútěšné venkovní situace, ale budeme se držet umění, jsme mohli začít.

Martine, vy jste si zvolil celkem netradiční přístup – sám jste součástí výstavy a jste v sále přítomen po celou dobu jejího konání. Chci se zeptat, jestli za tu dobu, co ta výstava je otevřená, jste už nasbíral nějakou zajímavou zpětnou vazbu od návštěvníků, materiál k přemýšlení, inspiraci..?

Určitě. Myšlenka byla taková, že během posledních 14 let jsme vystavovali hlavně v zahraničí a přibývalo čím dál víc dotazů, kdy uděláme něco v Česku. Tak jsem se rozhodl, že tu největší výstavu udělám právě doma. A protože za těch 14 let publikum tady už hodně vzrostlo a je to nemalý počet lidí, tak smysl v tom být tady každý den pro mě určitě je.

Já sám vždycky říkám, že kdybych šel někam na výstavu a byl tam i autor, a nemusel by se mnou ani konverzovat nebo zasahovat do toho prostoru s díly, určitě by to pro mě mělo přidanou hodnotu. Takový byl ten důvod. A zpětná vazba je absolutně pozitivní. Lidi koukají a říkají „ještě pořád jste tady?“ a já říkám „ano, ještě pořád!“. A to je super.

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

V zahraničí jste měl hodně výstav – dokážete je spočítat?

Mám pocit, že je to kolem 95, snad už pomalu ke stovce. Možná ta stovka.

 

Takže tato výstava je možná už jubilejní?

Je to tak. A možná i proto, s blížícím se jubileem, jsem tuto domácí výstavu pojal retrospektivně. Pomyslná „nejlepší stovka“.

 

Když jste zařizoval výstavu tady v Česku, vzhledem k vašim zkušenostem s vystavováním v zahraničí, všiml jste si něčeho, v čem by tu příprava výstavy byla složitější než v zahraničí? Nebo naopak snadnější? Potkal jste se s nějakým takovým českým specifikem?

Nerad bych se pouštěl do negativním vod, ale budu naprosto upřímný. Je tu celkem složité najít podporu pro něco, co vám lidi kvitují, že se jim to líbí, ale potřebujete od nich nějakou pomoc, ať už finanční nebo barterovou a tak dále. To, co je v zahraničí běžné a mnohem snazší, je tady trochu problém. Myslím, že se máme ještě hodně co učit ohledně vztahu k umění a podpoře umění. To je ještě běh na dlouhou trať, až přijde generace, která k té podpoře umění bude mít trochu jiný vztah.

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

Ne nadarmo se říká, že vyspělost státu nebo národa se pozná na jeho vztahu k umění. To je za mě asi největší rozdíl. Ale určitě nemůžu říct, že by to tu bylo vyloženě špatné, to určitě ne, situace se hodně zlepšuje. Ale vzhledem k situaci jsme tomu šli trochu navzdory a většinu věcí jsme si zajišťovali sami.

 

Jakou platformu považujete za primární pro prezentaci vaší práce a komunikaci s divákem? Je to spíše elektronická cesta, web, sociální sítě, nebo se považujete za galerijního umělce a nejvíce se cítíte jako doma právě tady, v prostředí galerie?

Myslím, že se to vzájemně nevylučuje. Dnes je úplně běžné, že tvoříte dílo úplně klasicky a pak ho dáte na svůj web, sociální sítě jsou dnes… neříkám nutností, ale určitě nástrojem, který vám velmi pomůže ve vaší prezentaci. A pak to celé vždycky končí právě v galerii, u sběratelů nebo u klientů doma na zdi.

Prezentace v galerii je stoprocentně mnohem příjemnější. Fotka patří na papír.

Takže to asi není „buď anebo“, já sám pro svou prezentaci využívám všechny možnosti, každá má výhody i nevýhody. Ale samozřejmě ta nejlepší prezentace je právě v galerii, kde díla nabírají na největší pocitové hodnotě a intenzitě. A každý, kdo ty fotky zná třeba deset let, potom na výstavě řekne, že vidět ten velký dvoumetrový tisk je úplně nový a dechberoucí zážitek. Takže ta prezentace v galerii je stoprocentně mnohem příjemnější, to určitě. Fotka patří na papír.

 

Souhlasím. A vím, o čem mluvíte, totéž se mi stalo dnes při procházení výstavy – i když ty fotky znám, znám jejich „obsah“, kontakt s fyzickou formou byl pro mě o dost intenzivnější zážitek a snímky dostávají úplně nový rozměr.

To rozhodně!

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

Z trochu jiného soudku – nesetkáváte se někdy s tím, a teď možná mluvím spíše o českém prostředí, že vám lidé říkají „vy ale nejste fotograf“? Že postprodukce už je ve vašich dílech tolik, že někteří lidé už je považují spíše za grafiku nebo za formu vizuálního digitálního umění? Mám neodbytný pocit, že je zde stále spousta puristů, kteří tvrdí, že fotka je pouze kauzálním záznamem reality a jakákoliv úprava už jí status fotografie odebírá.

Ano, je to tak. Tady v Čechách před sebou v oblasti výtvarné fotky tohoto typu nemám vyšlapanou cestu. A obecně je tu velká mezera, což příliš nechápu. Jsou tu matadoři, kterým je dnes už třeba šedesát, sedmdesát let – Tono Stano, Ivan Pinkava, Robert Vano… A pak nic, mezera třeba deset, dvacet let, ne-li třicet. A pak, když sem lidi přicházejí, říkají mi, jak jim výstava vyrazila dech. Mám opravdu velké množství klientů a sběratelů z Čech. Takže hlad po tomhle žánru tu je, lidi ho tu žádají, chtějí, kvitují, ale galeristé si s tím podle mě neví rady.

V zahraničí je výtvarná fotka naprosto běžná. A když přichází lidé a řeší, jestli je to fotka, nebo ne… Budu upřímný, jsem velký lidumil, mám moc rád lidi, rád si s nimi povídám a mám vůči nim velkou pokoru, ale už se raději nepouštím do debat, jestli je to fotka, nebo není. To je, když to řeknu slušně, spíše neznalost těch lidí. Fotografie jako taková, stejně jako třeba socha nebo malba, má pod sebou spoustu kategorií a využívá velkou spoustu nástrojů.

Není to dokument, je to moje vlastní realita. Já k tomu přistupuji jako k plátnu, vytvářím z nuly „něco“ a je mi jedno, jestli je to na jeden nebo na sto záběrů.

I ve velkých celosvětových fotografických soutěžích je běžná kategorie „výtvarná fotografie“, která postprodukční zásahy umožňuje. Ale lidem to vlastně nezazlívám – je to možná jenom zvědavost a tak zkoumají, jestli to fotka je, nebo není. Odpovídám „ano, je to fotka, tenhle její žánr, výtvarná fotka, vám umožňuje tenhle specifický styl práce“. Není to dokument, je to moje vlastní realita. Já k tomu přistupuji jako k plátnu, vytvářím z nuly „něco“ a je mi jedno, jestli je to na jeden nebo na sto záběrů.

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

Připadá mi možná trochu paradoxní, že v zemi Jaromíra Funkeho nebo Františka Drtikola ani dnes nejsou tyto věci považovány za samozřejmost a lidé si to dosud neosvojili…

Ne každý má tyto znalosti, lidem se to bohužel nespojí. Já mám pořád tendenci tak trochu dělat osvětu a vysvětlovat, že koláž jako uměleckou techniku dostali do širokého povědomí třeba lidé jako Picasso nebo Braque, ale dnes lidé slyší slovo „postprodukce“ a myslí si, že je to nějaká lež, fikce a tak dále. Ale nechápou, že je to způsob vyjádření a legitimní umělecký nástroj. I dřív se fotografie v temných komorách upravovaly, experimentovalo se, vytvářely se třeba dvojexpozice…

Počítač je jenom nový nástroj, za nějakou dobu se nad tím už nikdo nepozastaví. K nám se to holt dostává pomaleji. A to je zároveň přesná odpověď na otázku, kterou často slýchám – proč jsem mnohem úspěšnější v zahraničí, než tady doma. To je přesně kvůli tomuhle. Že u nás se teprve lidé učí přijímat a chápat tento přístup a budují si k němu vztah.

K tvorbě mě nutí nějaká vnitřní potřeba, žádné racionální úvahy o tom, že bych něco měl nebo neměl dělat.

V první části výstavy ale najdeme trochu klasičtější žánr fotografie – portréty. To je u vás celkem novinka, jak jste se k focení portrétů dostal? Co byl ten prvotní impuls k tomu, že jste se rozhodl je začít fotit?

Nebylo to ani tak o tom, že bych chtěl zkusit něco nového. U mě je to vždycky tak, že mě k tvorbě nutí nějaká vnitřní potřeba, žádné racionální úvahy o tom, že bych něco měl nebo neměl dělat. Spíš je to tak, že jsem potkával velkou spoustu inspirativních, často veřejně známých lidí.

Polovina lidí na vystavených portrétech jsou lidé zcela neznámí – to jsou moji blízcí přátelé. Já jsem jenom jako fotograf měl pocit, že si je potřebuji nějak zaznamenat. Už od prvního portrétu jsem věděl, že je to projekt, který je pro mě velmi smysluplný – tady v Mánesu je vystaven vůbec poprvé.

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

Nelákají vás i úplně jiné fotografické disciplíny? Nebo třeba úplně jiná umělecká forma? Napadlo mě to, když jsem viděl ty drobné prostorové objekty z bronzu, které tu jsou také vystavené, to je taky vaše práce?

(Smích) Ano, když jsme začali chystat tuhle výstavu, věděl jsem, že mě čeká obrovské množství víceméně administrativní práce a věděl jsem taky, že to pro mě bude vnitřně ubíjející. Tak jsem si řekl, že si pro zpestření zkusím něco podobného. A rozhodli jsme se ještě během příprav výstavy udělat i takovýto prostorový objekt. 

Je to vlastně analogie na fotku Dreamers and Warriors, kterou už mají všichni okoukanou a já se rozhodl, že ji (doslova!) přetavím do takového objektu a vznikly tyto plastiky. Byl to spíš takový experiment. Pořád jsem samozřejmě fotograf, jen mě baví si u toho pohrávat s formou.

 

Při příležitosti této výstavy vydáváte i novou knihu, podle jakého klíče jste do ní vybíral fotografie?

Jsou tam vlastně všechny fotky, které jsou tu vystavené. Je to klasický katalog, ale nemám rád to, čemu říkám „měkký katalog“. Baví mě kniha. A tohle je moje největší kniha, co do počtu fotek i co do obsahu. A výběr fotek byl jednoduchý – jedná se o retrospektivu a o výběr toho nejlepšího. Je to můj čistě subjektivní výběr toho, co pro mě osobně má největší výpovědní hodnotu. To bylo tím klíčem.

Martin Stranka: nikdy jsem nepropadal jakýmkoliv idolům, vždy mě dokázal naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět

A co vaše inspirace? Je někdo, jehož fotografická tvorba vás teď baví?

Nevím, jestli je to chyba nebo ne, ale já jsem obecně vždycky strašně málo propadal jakýmkoliv idolům. Já mám pocit, že mě vždy dokázal dostatečně naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět. Ale asi bych někoho našel, dodnes moc obdivuji třeba holandského fotografa Erwina Olafa. To je dnes asi sedmdesátiletý autor úžasných věcí, krásných a moderních záležitostí – od koláží až po portréty. Jeho věci v sobě mají úžasnou výpovědní hodnotu.

Já jsem obecně vždycky strašně málo propadal idolům. Já mám pocit, že mě vždy dokázal dostatečně naplnit a okysličit můj vlastní vnitřní svět.

Co až skončí tato výstava? Co máte v plánu? Další výstavy a knihy, nebo vás čeká odpočinek?

Momentálně jednáme o prodloužení výstavy tady, třeba alespoň do dubna. Zájem je sice opravdu velký, ale vzhledem k tomu, co se teď venku děje, je možné, že výstavu budeme muset zavřít. Nikdo momentálně neví, co se bude dít. (Pozn. red.: rozhovor proběhl 12. března 2020, česká vláda právě projednávala zavedení mimořádných opatření kvůli prevenci nákazy koronavirem.) 

V červenci mě ale čeká sólová výstava v Orlandu na Floridě, takže další výstava určitě. A pak taky trochu procestovat Ameriku, nasbírat spoustu materiálu, nafotit nové věci. Takže pokud se bude situace vyvíjet dobře a do té doby utichne ten chaos venku, tohle jsou další plány.

Původně měla být součástí rozhovoru i pozvánka na výstavu. Doslova pár minut po našem rozloučení ale česká vláda rozhodla o mimořádných opatřeních, která se bohužel dotkla i výstavy Dechem. Ta je tak momentálně uzavřená, ale v tuto chvíli (17. března 2020) se jedná o jejím prodloužení v náhradním termínu a podle informací ze sociálních sítí Martina Stranky vypadají jednání nadějně. Držme palce, ať vše dobře dopadne. Výstava rozhodně stojí za návštěvu a my vás budeme o jejím znovuotevření včas informovat.

Podívat se můžete alespoň na video z příprav výstavy a z vernisáže:

Poslední aktualizace 17. března 2020

10 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Jaroslav Krézek

Baví mě digitální i analogová fotka, barevná i černobílá. Občas mě s foťákem můžete potkat na koncertě nebo festivalu, ale plastový kompakt na kinofilm mám u sebe skoro pořád. Jsem šéfredaktorem Milujemefotografii.cz a společně s našimi skvělými autory pro vás pilně připravujeme články o všem kolem focení.

Číst všechny články.

Komentáře