Jiří Doležel: Stopy paměti

Celý záměr, tedy zachycení mizejících příběhů tak důležitých pro poznání naší soudobé historie, nevznikl ze dne na den. Jiří Doležel, který se profiluje jako dokumentární fotograf, je dlouhodobě zaujat silnými příběhy, dokumentoval humanitární misi po zemětřesení v Pákistánu v roce 2006 nebo Romské rodiny vystěhované ze Vsetína.

Vědomí, že nám něco uniká, že je poslední chvíle, kdy lze získat přímé svědectví od obětí obou totalit ho vedlo k tomu, že v roce 2008 inicioval vznik skupiny, která začala pamětníky vyhledávat a systematicky jejich příběhy zaznamenávat. V tomto týmu jsou Petr Orság, vedoucí katedry žurnalistiky Univerzity Palackého v Olomouci a Michal Šverdík, novinář MF Dnes. Později se připojil Jan Dvořák, orální historik, pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů.

Pohled do expozice

Pohled do expozice

Jiří Doležel: Stopy paměti
Výstava trvá do 15. ledna 2012
Arcidiecézní muzeum Olomouc, kavárna Amadeus
otevřeno denně 10:00 až 20:00
Spolupráce Petr Orság, Michal Šverdík, Jan Dvořák, technické řešení zvuku Jan Vermouzek.

 

Výstavu Stopy paměti proto nelze vnímat pouze jako fotografickou výstavu. Fotografie jsou výsledek tři roky trvající a stále nekončící náročné práce. Za portréty se ukrývají hodiny rozhovorů, opakované návštěvy a hledání té správné cesty.

„Šlo mi o příběh nad fotkou a reprezentativní způsob jak jej předat divákovi,“ objasňuje autor. To, že Doležel upozadil své ego, je vzácné a přínosné. K výsledné podobě souboru přispěli i Tomáš Pospěch a Vladimír Birgus, pedagogové Institutu tvůrčí fotografie, kde Jiří Doležel studuje.

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Jarmila Nohavičková

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Radomír Faltýnek

Formálně jde o inscenované portéty kombinující přirozené a umělé zábleskové světlo. Všechny fotografie byly pořízeny na digitální zrcadlovku. Kompozice jsou klasické, v tomto případě není místo pro velký experiment, autor byl často omezený dispozicemi bytů a tak hledal (a většinou se mu to povedlo) nejlepší možné řešení. Osobně bych vyzdvihl portréty Josefa Hrocha, Larisy Šimekové, Jiřiny Petřkové a Radomíra Faltýnka pro silný výraz, výborné světlo i kompozici.

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Josef Dvořák

Samotná výstava, instalovaná v poklidné, designové kavárně Amadeus, je potěchou pro oko. Fotografie jsou adjustovány na hliníkové podložce, s bílým okrajem a s možná až příliš krátkým odstavcem shrnujícím příběh portrétovaného. Pod každou z dvaceti fotografií jsou sluchátka s asi 20 minutami sestříhaného rozhovoru, který vznikl při portrétování. V moment, kdy si divák nasadí sluchátka, má možnost zažít přímou konfrontaci hlasu, silného příběhu a obličeje hrdiny v jeho životním prostředí. Vzniká tak zvláštní smyslový zážitek, podobný filmu, odlišný statičností obrazu, která umožňuje zkoumat tváře, ve kterých jsou vepsány dějiny 20. století. Jiří Doležel k tomu dodává: „Neměli jednoduchý život, ale z totalitních dob vzešli posíleni, jsou nad věcí.“ Při mé návštěvě výstavy jsem zažil, že všichni přítomní návštěvníci kavárny, ač původně přišli posedět, obcházeli panely a studovali jednotlivé příběhy.

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Josef Hroch

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Jiřina Petřková

To, že se někteří z portrétovaných olomoucké výstavy nedožili, dodává Stopám paměti vážnost a potvrzuje smysluplnost celého snažení. Autorovým přáním je změnit náš přístup k vlastní historii, vzbudit zájem o příběhy, které jsou ukryty všude kolem nás a které formovaly i naši současnost. Pokud se máme 22 let po pádu komunismu vyrovnávat s jeho dědictvím, toto je jedna z cest.

Fotografie z cyklu Stopy Paměti - Jan Přidal

Jiří Doležel získal za portréty obětí obou totalit ocenění Czech Press Photo v roce 2010 (1. cena, kategorie Portrét) i 2011 (Čestné uznání, kategorie Portrét).
Výstava v Café Amadeus je však jen začátkem velkých plánů. který se rodí v hlavách autorského týmu. Jednou z motivací pro vznik souboru byl nedostatek materiálu pro výuku dějin 20. století. Proto se chystá výstavní a besední série po školách, místních muzeích i veřejných prostorách Olomouckého kraje, odkud většina portrétovaných pochází. Vše ale záleží na zájmu lokálních institucí, možnostech autorů, i dostatku prostředků na realizaci náročného projektu. Ideální by podle Jiřího Doležela bylo „výstavu umístit na nádražích, ulicích, tam, kde se přirozeně pohybuje nejvíce lidí. Ovšem zvlášť realizace v exteriéru se neobejde bez vstřícného sponzora. Pokud by se našel, jsme připraveni zrealizovat cokoliv.“ První reprízy můžeme očekávat na jaře 2012, ve stejné době by měla být v provozu internetová prezentace www.stopypameti.cz.

 

Související odkazy

Poslední aktualizace 7. ledna 2012

24 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.
Jejda! Mrzí nás, že se vám článek nelíbil. Řeknete nám prosím proč?


Autor: Ondřej Hruška

Fotograf teoretik i praktik, student, cestovatel, kurátor a organizátor večírků. V současné době je mou hlavní zábavou provoz zlínského kulturního prostoru bunkr G (Photogether Gallery), kde organizuji výstavy, koncerty a autorská čtení. Naše činnost ale přesahuje hranice Zlína, site-specific instalaci Sladkovského stěna jsme představili v Olomouci a Znojmě. Mimo to dokončuji studium reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati. Fotografii chápu především jako nástroj pro budoucí zkoumání historie, proto by měl každý obraz nést určitou objektivní informaci. Což lze chápat i jako obranu proti přemíře "fotografických prostředků", ve fotografiích nadšenců - amatérů. V současnosti pracuji s velkým formátem, kterým dokumentuji pozůstatky socialistické architektury, kompaktním zastaralým digitálem pro osobnější výpovědi a večírky a s digitální zrcadlovkou, když chci být seriózní a vypadat jako fotograf. V užité tvorbě se věnuji fotografii designu, architektury, módy a kulturních akcí. S kolegou Milanem jsme projeli Transibiřskou magistrálu k Bajkalu a zpět. Další cestovatelské zkušenosti mám z Káhiry, Londýna, Ukrajiny a z pohoří Rumunska a Černé hory.

Číst všechny články.

Komentáře