Jan Šibík – stále na cestách

Jedním z nejznámějších českých reportážních fotografů současnosti je Jan Šibík – dvorní fotograf časopisu Reflex. Nejznámější Šibíkova práce je z válečných konfliktů a nám neznámých zemí. Jak se ale k focení dostal?

Jan Šibík se narodil v dubnu roku 1963, už na základní škole dostal do ruky fotoaparát (ruský Ljubitěl), se kterým dokumentoval spolužáky a školní výlety. První fotoaparát, který si pořídil sám, byl taktéž ruský Zenit E, s nímž fotografoval svoji sbírku motýlů. Postupně se však snažil i o jiná témata – z velké části to byla stále dokumentární a reportážní fotografie.

Jan Šibík

Jan Šibík

Nejisté začátky

Po dokončení gymnázia pracoval Šibík jako stavební dělník Metrostavu, aby na další dva roky vyměnil místo za pozici operátora ve středisku výpočetní techniky. Dále to byl asistent kamery v televizi, kde nabral zkušenosti i z oboru velmi podobnému fotografii – alespoň po stránce kompoziční. V druhé polovině osmdesátých let, ještě před revolucí, začal Šibík pracovat jako fotograf v Mladém světě, kde vyhrál konkurs, ačkoliv do té doby neměl publikovaný žádný snímek. Do konkursu šel se sérií dokumentárně-reportážních fotografií z metra.

V Mladém světě se tak naučil Šibík pořádně fotografickému řemeslu a také se rozhodl, že fotografií by se chtěl živit. S postupem času byly jeho reportáže čím dál kvalitnější, spolupracoval krom Mladého světa také s časopisem Vlasta. V roce 1992 se objevil na trhu nový časopis Reflex a vinou zhoršující se kvality Mladého světa se Šibík rozhodl přijmout nabídku pracovat v novém titulu.

Svět hliněných mužů - 2003

Svět hliněných mužů – 2003

Angažmá na celý život

Téměř dvacet let je Šibík vedoucím fotografem Reflexu, vedle toho pak organizuje i vlastní projekty, výstavy apod. Práce v Reflexu je pro něj z hlediska fotografování velmi výhodná, neboť má velkou volnost ve výběru témat, na něž se chce soustředit. Ačkoliv přes 90 % jeho práce tvoří běžná reportážní, dokumentární či portrétní fotografie, stal se známým především díky dokumentování válečných konfliktů v různých zemích světa.

Šibíkovo postavení ve vztahu k Reflexu je v České republice poměrně unikátní, neboť neexistuje jiný titul, který by dával fotografii v rámci obsahu tolik prostoru a měl svého dvorního fotografa. Navíc všechny Šibíkovy reportáže jsou originálními autorskými pracemi, vytvořenými pro potřeby časopisu. V současné době je tento přístup velmi těžko vysledovatelný i u zahraničních médií, kde jsou redakční fotografové nahrazováni agenturními fotografy. Náklady na vytvoření reportáže z válečných konfliktů se totiž v agentuře lépe rozloží a zhodnotí. V případě časopisu nese veškeré výdaje titul sám.

Afghánistán

Afghánistán

Dá se říci, že za dobu působení v Reflexu si Šibík vytvořil celosvětově známé jméno, které je spojováno především s válečnou fotografií. Velké uznání mu přinesla účast v soutěži World Press Photo, kde získal třetí místo v kategorii Sport za snímky zápasníků z Indie.

Jak a čím fotit?

Podobně jako jiní světoví fotoreportéři, tak i Šibík potvrzuje, že pro nejlepší snímky je potřeba jít blíž a fotografovat děj nejlépe v jeho centru. Jinak jsou výsledkem sice snímky sice vizuálně atraktivní avšak bez přidané hodnoty, kterou divák očekává a oceňuje. Proto je chtě-nechtě velmi důležité, čím se fotografuje.

Planeta opic - Džajpur

Planeta opic – Džajpur

Aktuální vybavení Jana Šibíka čítá Canon EOS 5D II a Canon EOS 1Ds Mark III, které jsou doplněny objektivy pevných ohnisek 24, 35 a 50 mm při světelnosti F1,2 nebo F1,4. Podle vlastních slov prodal všechny zoomové objektivy, neboť s nimi stál na místě a neměl snahu hledat správný úhel záběru. Pro okamžiky, kdy by mohlo profesionální tělo vystrašit fotografované, používal fotoaparát Leica.

Prostitutky z Kibery - 2007

Prostitutky z Kibery – 2007

Jít do centra dění, nebát se komunikovat s lidmi a fotit je, to je tajemství nejúspěšnějších fotoreportérů. Šibík v zahraničí, kde se nedomluví, využívá služeb tlumočníků, kteří také odhadnou vhodnou chvíli pro fotografování anebo mohou domluvit fotografování tam, kam by se fotograf sám nedostal. Velmi důležité je také navázání kontaktu s okolím, ať už je to podáním ruky anebo tím, že se naučíte několik slov v mateřštině fotografovaných. Podobným způsobem pracuje i James Nachtwey, jeden z Šibíkových vzorů.

Poslední aktualizace 7. července 2011

21 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Petr Březina

Komentáře