Jan Cága: Fotka vzniká už v hlavě

Jan Cága patří mezi fotografy, kterým se podařilo prosadit jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Přesto je jeho jméno veřejnosti nepříliš známé. 

Honzova tvorba je spojena s cestováním, není však klasickým cestovatelem, do zahraničí jezdí za konkrétním cílem a s jasným konceptem v hlavě. Dokumentuje hlavně globální proměny ve společnosti, ale také soudobé či environmentální problémy. V člověku se pak snaží nalézat především tu dobrou stránku, to že život je bohatá a stále otevřená kniha.

Jan Cága (1976)

Narodil se v roce 1976 ve slováckém Hodoníně. Vystudoval průmyslový design na VUT v Brně a poté se živil jako grafický designer. Od prvních fotografických pokusů ještě na střední škole postupem času přešel k utváření jasně koncipovaných, tematicky spjatých fotografických celků. Jako externí fotograf spolupracuje s fotoagenturou Isifa Image Service, deníkem Lidové noviny a několika společenskými magazíny.

V současnosti žije v Brně se svojí ženou Veronikou a dvěma syny Jáchymem a Matějem. Jeho autorské portfolio je přístupné na internetových stránkách: www.caga.cz. Dlouhodobý indický projekt má internetové stránky: www.indish-connected.com


Honzo, my se známe ještě z doby tvého působení v nakladatelství ComputerPress, kde jsi v té době dělal grafika a občas jsem tě zahlédl s fotoaparátem. Jaké jsou vlastně tvoje předpoklady pro focení, co jsi studoval a jak se živil?
Vystudoval jsem obor Průmyslový design a po vysoké jsem nastoupil jako grafický designer právě v nakladatelství Computer Press. Fotografovat jsem ale začal mnohem dřív někdy začátkem 90. let ještě na střední škole. Spolu s partou brněnských výtvarníků jsme se opíjeli levným vínem na Petrovských terasách a nasávali duch města.

Co byl tvůj první fotoaparát?
Byli jsme mladí a plní ideálů a tak jsem vyhrabal tátův ruský Zenit a po dědovi zděděnou Flexaretu a exponoval své první pokusy.

Respektive jsi odchovanec digitální doby nebo pamatuješ červené žárovky v koupelně a vyvolávání fotek?
Tehdy jsem samozřejmě neměl vlastní fotokomoru a tak mi fotky zvětšoval kamarád, později už jsem za svitu červené žárovky trávil noci se zatemněnými okny sám a za svítání končil s kruhama pod očima proplétaje se mezi šňůrami plnými schnoucích fotopapírů. Taková pionýrská doba prodchnutá nadšením, kdy se z vývojky vynořuje obraz a pozvolna nabírá jasné kontury. Už jen pro tento okamžik mělo smysl celou tu chemickou fotolaboratoř vždy znovu a znovu rozdělávat. Ten proces tvoření byl při zvětšování velmi intenzivní.

Kvůli barvě jsem později přešel na diapozitivní materiály a filmy skenoval už jenom na počítači. Svůj první digitál jsem si potom koupil až někdy v roce 2006 i vzhledem k rostoucím finančním nárokům filmového materiálu. Logicky čím víc člověk fotil, tím i víc filmů si musel zákonitě kupovat. A stovky rolí filmů už dohromady něco stojí.

Z cyklu Indish Connected

Z cyklu Indish Connected

A čím aktuálně fotíš?
Momentálně fotím Canonem 50D se záložním tělem 30D a občas i turistickým cvakátkem Canon G12. Nejde právě o nejžhavější novinky léta, ale spolu s kvalitními skly mi bohatě stačí. Celkově vlastně ani neřeším, jaké tělo používám, stěžejní je pro mě kvalita objektivu, protože to je nejdůležitější prvek při tvorbě fotky. Protože používám externí blesky Speedlite, tak při mém stylu focení nemusím řešit technickou kvalitu při vysoké citlivosti, kterou prakticky nepoužívám – výš jak na ISO 400 prakticky nejdu.

Jak vzniká věhlas

V roce 2010 jsi vyhrál Czech Press Photo v kategorii Sport, co tě přivedlo k fotografování handicapovaných plavců?
V Moravském zemském muzeu, kde pracuji, existuje speciální Metodické centrum muzejní pedagogiky, ve kterém probíhají různé aktivity pro mentálně a zdravotně handicapované osoby s různým stupněm postižení. Pracovat s nimi byl pro mě osobně velmi pozitivní přínos a handicapovaní plavci jsou jen další stupínek, kterým odtajňuji zažitá klišé vůči postiženým.

Naše společnost je bohužel stále ještě plná předsudků, což je nepochybně špatně. Chci jenom bez přívlastků poukázat na to, že i handicapovaní mohou žít plnohodnotný život. A voda je prenatální tekutina. Stírá rozdíly. Dokonce umožňuje pohyb ve třech osách současně, tedy i nahoru a dolů. Ve vodě se díky tomu vznášíme a levitujeme jako ptáci.

Z cyklu Superman was not a hero

Z cyklu Superman was not a hero

Bylo vítězství v této soutěži nějak zlomové pro tvoji další kariéru, zakázky, fotografování?
Bylo to důležité především pro mě samotného. Utvrdil jsem se v tom, že fotožurnalismus může mít i více akceptovatelných podob, než jenom suše popisnou formu, která se na nás ze všech stran valí. I jednoduché a niterné téma dokáže obstát ve vřavě „důležitých“ událostí. Nějak se ze všech těch násilností, válek a pohrom vytratil aspekt humanismu. Tedy on je stále přítomen, v nás lidech samotných, ale z médií se naprosto vytratil. Stal se neprodejným, nezajímavým a tudíž nadbytečným.

Kromě Czech Press Phota jsem se stejným souborem uspěl ještě v prestižní soutěži Pictures of the  Year a na festivalu PhotoEspaňa dokonce získal hlavní cenu Award of Human values, kterou uděluje časopis pro dokumentární fotografii OjodePez. Díky tomu se mi otevřela možnost publikovat jej i v zahraničí. Doma ovšem ticho po pěšině. Ignorace a vztahový protekcionismus ve zdejších tištěných médiích rozvoji české fotografie příliš neprospívají. Například polská fotografie je dneska mnohem dál a není to určitě jenom proto, že jde o několikanásobně větší trh.

Z cyklu BIO Diesel

Z cyklu BIO Diesel

Kdy a proč tě vlastně napadlo, že se začneš živit fotografií? Proč vlastně fotíš?
Fotím, protože mě bytostně zajímá vizuální umění. Prostor, který člověk zaplnil je plný rozličného vědění a evoluce nás neustále posouvá dopředu a vytváří nové kontexty. Fotografování mi dává možnost vyjadřovat se k tématům, která nás obklopují, přímo se nás dotýkají a jejichž pravý význam si mnohdy ani neuvědomujeme. Je to určitým způsobem i druh komunikace se zbytkem společnosti a samozřejmě nekonečný dialog se sebou samým.

Volnou tvorbou se uživí málokdo

Uživí se člověk fotografováním? Nejsou například náklady na cestování vyšší, než co si je schopen vydělat?
Obávám se, že pouze volnou tvorbou se u nás uživit takřka nedá. Pokud nejsou podmínky nasmlouvané dopředu, tak člověk spíše vše dotuje ze svého a je nakonec rád, že v lepším případě skončil na nule. Ale takto jednoduše to asi shrnout nelze, funguje tu mnoho aspektů. Fotografií se musí žít a vše ostatní člověka jenom zdržuje. Kdo chce ovšem fotografováním vydělávat velké peníze anebo nedej bože zbohatnout, měl by si urychleně najít úplně jiný druh práce.

Z cyklu Silence in asian ZOO

Z cyklu Silence in asian ZOO

Je to důvodem, proč máš vedle focení regulérní práci?
I takhle by se na to dalo dívat. Nejsem typ fotografa, který by komerčně fotil různé zakázky nebo prodával snímky ve fotobankách. Pro mě je důležité, aby měly fotky myšlenku, což je sice krásná idea, ale na chleba ti jen tak nevydělá. Práce v muzeu je tudíž ten chleba co jím a fotografické projekty, které tvořím jsou tím vínem, co piju.

Na svém webu prezentuješ fotografie z cest, akcí i tematických celků, kde hledáš inspiraci a nápady co fotit?
Inspirace je přece všude kolem mě. Život je jako otevřená kniha, stačí zalistovat o pár stran a děj se přesune, nálada změní, postavy zmizí a nové se naopak objeví. Důležité je být přístupný emocím a jít s otevřenýma očima. Fotka si fotografa najde sama. Člověk se může stokrát snažit a teprve po stoprvé jde s turistickým foťáčkem v kapse a najednou to potká.

Má se to samozřejmě tak, že fotograf funguje pouze jako katalyzátor. Vejde do něj celý vesmír, ale on jediný je schopen z tohoto vesmíru vyselektovat to podstatné. Proto prakticky není možné, aby vznikly dvě naprosto totožné fotografie dvou různých autorů. Všechny dosavadní nabyté zkušenosti z nás dělají individuálního tvůrce, jen je potřeba si tuto skutečnost uvědomit a naučit se s ní zacházet.

Z cyklu Toxic Hungary

Z cyklu Toxic Hungary

Jedna fotka jaro nedělá

Je nějaké téma nebo žánr, který si hýčkáš a kde si naopak nejsi jistý v kramflecích?
Mívám běžně rozpracovaných třeba i deset až patnáct různých témat a nerozlišuji, o jaký žánr se jedná. Jde o dlouhodobé projekty, z nichž některé možná ani nikdy nedokončím. Jsem perfekcionista, takže prakticky nic není nikdy vždy úplně hotové, ale někdy je lepší projekt prostě ukončit v určité fázi, než jej donekonečna předělávat. Stále je co fotografovat a k některým tématům hledám cesty jejich realizace a jiné zůstávají stále jenom jako nosná myšlenka v hlavě. Tam buď uzrají anebo vyhnijí. To ani já sám nevím. Třídím je za pochodu.

Z cyklu Sailors in Sunda Kelapa port

Z cyklu Sailors in Sunda Kelapa port

Považuješ se spíš za uměleckého fotografa nebo za reportážního fotografa? Anebo tuhle rovinu nerozlišuješ.
Reportážní fotografie je krátká. Většinou je to úsečka vymezená událostí, která pomine. Mám radši nekonečný otevřený děj spíše na hranici subjektivního dokumentu, s možností zasahování do jeho struktury tak, abych jako autor měl možnost držet koncept stále ve svých rukou. Aby výsledek hovořil o mém názoru, byť někdy složitě zakomponovaném do obrazu, nebo alespoň vyvolával otázky a polemiky.

Z cyklu Kocianka positive

Z cyklu Kocianka positive

Došlo podle tebe k nějakému zásadnímu posunu na poli fotografie za posledních 5-10 let, je třeba více syrová nebo naopak symbolická…? Sleduješ zahraniční fotografy a pozoruješ nějaké trendy, snažíš se s nimi pracovat?
Fotografie je velmi pružné médium a tak mě nepřekvapuje, že se neustále vyvíjí. Nemám rád stojaté vody, takže ten vývoj směrem dopředu mi imponuje. Zkoušejí se limity, kam až se dá s fotografií zajít. Existují nové tendence využívat například projekty StreetView od Googlu nebo Google Earth, to vše dnes může být fotografie, byť čistě virtuálního světa.

Nezapomínejme na fakt, jak se relativně nedávno proměnilo celé výtvarné umění. Umělci už nestojí pouze se štětcem před plátnem a nesochají dlátem do kamene, ale vytvářejí konceptuální umění, kde je dovoleno vše, kam až lidský rozum sahá. Stejný osud neodvratně čeká i fotografii. Tradicionalisté pravděpodobně zapláčou, ale je to nezbytný krok k tomu, aby fotografie nezačala umírat.

Z cyklu Indian Cricket

Z cyklu Indian Cricket

Jsou fotografové, kteří tě inspirují, nebo je nějak obdivuješ?
Samozřejmě existují fotografové, jejichž práce mě baví. Namátkou třeba Man Ray, Nan Goldin, Araki, Parr, Nadav Kander, Michael Wolf nebo Alec Soth. O inspiraci se ale moc mluvit nedá, spíše se snažím hledět si svého.

Není to tedy tak, že bych nenasytně hltal portfolia různých fotografů, pokud ale narazím v záplavě obrázků na něco, co mě zaujme, rád si prohlédnu i další věci. Zajímá mě, jak ostatní autoři pracují s fotografií v komplexním celku, jak utvářejí širší souvislosti.

Fotky mám u ledu

Jak bys popsal život fotografie v tvých rukou, od okamžiku kdy cvakne závěrka až po okamžik, kdy třeba visí na výstavě nebo je publikovaná v nějakém časopise.
Nechávám čerstvě vyfocené snímky třeba i několik měsíců u ledu s tím, abych si od nich získal nezaujatý odstup. Aby mě neovlivňovaly emoce, které jsou s konkrétními situacemi spojené. Potom udělám selekci, seskládám do logického celku a opět odložím. Toto se opakuje několikrát a může se táhnout tak dlouho, dokud nejsem s výsledkem spokojený.

Princip práce vychází hlavně z toho, že nepovažuji výsledek v podobě jedné fotky za dostatečný, potřebuji dát fotce i nějaké další souvislosti, proto se vždycky snažím vytvořit celek, čítající víc snímků. A jak se mění nálada, pohled na svět a vnější okolnosti, tak se mění i složení toho celku. Samozřejmě i nadále hledám nové dílky do konečné skládačky. Fotografie nevzniká zmáčknutím spouště, ta musí vzniknout už v hlavě.

Z cyklu Swimmers with a disability

Z cyklu Swimmers with a disability

Upravuješ fotky, nebo vyznáváš spíš tradiční postupy s minimem úprav?
Pokud bych se měl zařadit na černobílé škále, tak jsem spíš tradicionalista a žádné zásadní úpravy u fotek nedělám.  Při focení se snažím o to, aby byl pořízený snímek použitelný bez větších zásahů – a teď samozřejmě nemyslím změnu tonality, kontrastu a podobně, ale spíš narážím na to, že neprovádím taková ta „photoshopová kouzla“, která jsou častá třeba v reklamní a glamour fotografii, kde bývá výsledná fotografie zcela odlišná od vstupního snímku.

Honzo, díky za rozhovor a přeji dobré světlo

Poslední aktualizace 7. září 2011

21 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Petr Březina

Komentáře