Fotograf a pisálek Topi Pigula

V rámci putovního filmového festivalu Expediční kamera vystupuje také několik fotografů, kteří spokojeně používají program Zoner Photo Studio. Zeptali jsme se jich nejen na to, proč tak činí. Prvním z nich je cestovatel Topi Pigula.

Topi Pigula sám sebe charakterizuje jako pisálka a fotografa na volné noze. V současné době má krom cestování pod palcem také šéfredaktorství časopisu Travelfocus, který je určen především cestovatelům a milovníkům zajímavých oblastí nejen v České republice ale i v zahraničí. Aktivit Topiho Piguly je více než dost a pokud byste se s ním chtěli setkat osobně, můžete navštívit festival Expediční kamera v některém z měst, kterými ještě projede.

Topi, jste cestovatelem, pisálkem a fotografem v jedné osobě, jaké cesty Vás přivedli do této pozice? Co je vaším původním povoláním?
Měl jsem poměrně zajímavou životní dráhu. Začínal jsem jako důlní zámečník, pak se mě dnes už neexistující československá lidová armáda v rámci základní dvouleté vojenské služby pokusila udělat velitele děla (122 mm houfnice). Poté jsem krátce nastoupil jako dřevorubec k jihočeským státním lesům, abych po „sametové revoluci“ získal místo pomocného kuchaře na krkonošské horské  boudě.

Na ní jsem se vypracoval na pedagogického pracovníka v oblasti ekologické výchovy, což mi zůstalo i když jsem přešel na Středisko ekologické výchovy a etiky Rýchory a podobnou práci s dětmi a zvířaty dělal i v odd. přírodních věd Centra volného času Lužánky v Brně. Pak už jen pár let coby reportér geografického magazínu Koktejl až k dnešní volné noze, jež obnáší mimo jiné i pozici šéfredaktora geografického časopisu Travelfocus. Docela pestré, což? A nemyslím si, že bych byl u konce.

Bharatpur

A ještě mi řekněte, to vaše exotické jméno, jak jste k němu přišel?
Příjmení Pigula mám po tatínkovi a je zřejmě (ale ruku do ohně bych za to nedal) slezského či polského původu. K Topimu jsem neoficiálně přišel v patnácti coby akronym jména TOmáš PIgula. Takže přezdívka, pod kterou jsem sebevědomě celý život vystupoval, publikoval, fotil, učil… a zlegalizoval až v roce 2010. Nicméně jako Tomáše mě zná opravdu málokdo. A vzhledem k tomu, že mám na Topiho nově vystavený  i rodný list, tak Tomáš je nejen de facto, ale i de iure mrtvý.

Kdy jste poprvé přičichl k fotografii?
První fotoaparát byl bakelitová Corina z pražské Druopty  za  tehdejších 70 korun česloslovenských. Ale už tehdy jsem byl „neoficiální fotograf“ trampské osady, vedl si deníky doplňované fotkami. To se psal zhruba rok 1984.

Persepolis, Írán

Jaké byly začátky, když jste se rozhodl fotit „vážně“? Předpokládám, že kinofilmové?
Rozhodnutí „fotit vážně“ za mě vlastně udělala kamarádka, která mi při odjezdu na mou první velkou cestu – měsíční čundr po Islandu – sdělila, že až se vrátím, tak mi zařídila v Roudnici nad Labem prostor v soukromé galerii kde budu mít výstavu. Výstava Island – cesta č. 1. pak oběhla republiku (jen namátkou ostravský klub Atlantik, lounské městské muzeum, pražská Hvězdárna, galerie vodních staveb Chrudim…).

Následovala výstava Skrytá krása Krkonoš, kde už jsem se pokoušel o jakousi makrofotografii. Peníze za focení byly součástí mé práce reportéra, neb v Koktejlu byla „zdvojená funkce pisálka i fotoreportéra. Zároveň jsem se několikrát stal součástí společných výstav – třeba Příběh cestovatele nebo 20 let od pádu berlínské zdi, kde jsem měl možnost porovnat své snímky s kolegy z USA, několika zemí Evropy, ale třeba i Japonska.

Pavučina v koutě hradu v Jajce

Čím fotografujete v současnosti?
Nikon D300S spolu se třemi objektivy (z nichž ve skutečnosti používám z 90% jen dva) je  přístroj u kterého snad už nějakou chvíli zůstanu. Analogový Nikon F90 se založeným diapozitivním filmem ale ještě pořád čeká na svou příležitost mezi „odloženou“ fototechnikou.

Jste šéfredaktorem časopisu TravelFocus, kolik času trávíte na cestách?
Daleko méně, než bych chtěl. Nicméně v praxi to obnáší jedou ročně měsíční „velkou“ výpravu (tak jako byl první Island, tak loni to odnesla Indie). K tomu je potřeba připočíst několik krátkých, několikadenních cest většinou po Evropě (letos vím o Maltě, Rumunsku, Anglii, ale ono se vždycky něco vyvrbí) plus povícero jedno – dvou – třídenních cest pro krátké články v rámci republiky. Nechal jsem to sečíst manželku podle mého diáře a za loňský rok to hodilo 128 dnů.  Samotného mě překvapilo, že jsem přes čtyři měsíce „out“.

Sarajevo

Jak vás přijímají v zahraničí, jako cizího fotografa? Vybíráte si pro focení spíše klidné lokality, přesto však mohou být domorodci nevyzpytatelní.
Já si v podstatě moc nevybírám, coby reportérský „odchovanec“ jsem se naučil udělat alespoň nějaké snímky všude. Někdy mi „velký“ foťák otevřel dveře na mexický festival v Meridě, jindy jsem na něj nadával (přece jen spolu s tříkilovým stativem Manfrotto se pronese) při výstupu na úbočí nejvyšší hory Íránu, sopku Damavand. Všude kde jsem, se snažím udělat hezký snímek, což ovšem neznamená, že se mi to vždycky povede. Nicméně jsou témata o kterým vím, že mi moc nejdou. Mezi ně rozhodně patří akt – k němu jsem se zatím nepropracoval. Pro mě je většinou cílem samotná cesta a foťák mi ji umožňuje.

Merida – festival

Co je vaším oblíbeným fotografickým žánrem a proč?
Jde vlastně o protipóly, na jednu stranu klidná makrofotografie a přírodní fotografie včetně fotek z cest (nikoli fotografie divokých zvířat – na tu nemám dost trpělivosti) a na druhou stranu reportáže například z demonstrace. Ovšem tam si užívám spíše adrenalinu během toho, kdy se snažím proniknout co nejblíže ke konfliktům. Fotek je málo, ale o to víc si ji užiju. Z tohoto úhlu pohledu se mi nejvíce líbily pražské demonstrace proti Mezinárodnímu měnovému fondu.  Ovšem nejde jen o fotky, ale i o získávání informací, hlubšího vhledu do akce a dávání si věcí do souvislostí. Opět možná reportérská deformace.

Pro filmový festival jste natočil malou ukázku práce se Zoner Photo Studiem, kdy jste se s programem poprvé setkal? Co je hlavním důvodem k používání programu?
První verze Zoneru s níž jsem přišel do styku byla tuším desítka. Ale tenkrát jsem mu nevěnoval moc pozornosti, protože přece jen jsem na digitál přešel relativně nedávno, spíše, než popisování digitálních fotek trápilo, kam nastrkám krabice s diapozitivy. Důvod je vcelku jasný, vyhovuje mi poměr cena/výkon

Jak vlastně upravujete fotografie, jste spíše zastánce minimálních úprav (kontrast, malá retuš a ořez) anebo spíš naopak?
Kdysi jsem slyšel, že dobře upravená blbá fotka zůstane blbou fotkou s dobrýma úpravami. A to říkám i na fotografických kursech, které vedu. Osobně jsem nejspokojenější, pokud fotku nemusím upravovat vůbec – pak se cítím spíš jako fotograf, než jako grafik, který pomocí postprocesu udělá  umělecké dílo, nebo se fotku pokusí zachránit. Nicméně občas si s fotkou pohraju víc, než je úprava křivek, úrovní, jasu a sytosti. HDR fotografie (v poslední době jde docela do módy) je toho příkladem. Myslím, že základ je naučit se dobře fotit a pak se na dobré fotce dá pracovat dál.

Dospěl jste za svoji fotografickou kariéru k nějakému mottu nebo univerzálně platné radě, kterou byste sdělil našim čtenářům?
Uff, necítím se na to rozdávat moudra. Ale základní radu, kterou jsem dostal a v rámci svých kursů dávám dál je: naučte se základní kompoziční pravidla tak dobře, abyste si mohli dovolit je překračovat. A hlavně – nebojte se fotit.

Poslední aktualizace 16. března 2011

12 0
Děkujeme! Nasdílejte prosím článek dál, ať se o něm dozví další lidé.

Autor: Petr Březina

Komentáře