Příběh fotky: Jak jsem kvůli mimozemšťance málem obětovala techniku písečné bouři

Pískovna jako z Marsu, mimozemšťanka ve stříbrném overalu a světelné stuhy těsně před západem slunce. Tak vypadal plán focení, které se málem zvrhlo v boj s větrem a pískem. Prozradíme, jak fotka vznikla, co všechno při focení pokazil náhlý vítr a kolik nakonec stálo vyčištění fotoaparátu v servisu.

Celý měsíc jsem letos strávila v lázních v Karlových Varech. Po týdnu hýčkání a procedur už jsem začala mít nutkání tvořit, takže jsem po jejich skončení vyrážela prozkoumávat okolí a hledat zajímavé lokace pro focení. A právě při jednom takovém průzkumu jsem narazila na místo, které mi okamžitě učarovalo.

Objev pískovny

Na mapě mě zaujala prázdná plocha kolem vody. Že by nějaký lom? To musím omrknout! Když jsem pak dorazila na místo, jásala jsem jako dítě v cukrárně. Všude písek, výrazné textury pneumatik od obrovských nákladních aut, žádná zeleň. Vypadalo to tam jako na Marsu. Nebo někde v Africe. Ani jedno jsem sice osobně nenavštívila, ale nějakou představu o tom mám, a přesně takhle nějak jsem si to místo představovala.

Takto vypadala ta nádherná lokace přes den.

Lokaci jsem si hned vyfotila a poslala snímek Evě a Lucii, se kterými jsem už dřív fotila. Obě v okolí bydlí, takže jsem jim chtěla ukázat svůj objev. Odpověď mě pobavila: „No jo, to je naše pískovna… Chceš fotit? Jsme pro!“

Koncept mimozemšťanky

Hned další den jsme jely. Vymyslely jsme koncept mimozemšťanky. Výrazný make-up od vizážistky Evy, paruka z afrických copánků, kterou holky narychlo sehnaly, a stříbrný overal, který jsem omylem přivezla s sebou. Mimozemšťanka jak vyšitá! 

Na focení jsme se sešly těsně před západem slunce. Měla jsem v plánu stihnout dvě lokace. Nejdřív jsme fotily po kolena v bahně s pyrotechnikou, kde hrála důležitou roli barva a jas oblohy. Potom jsme se přesunuly na písek.

Když se zvedl vítr

Začátek byl naprosto idylický. Lucie pózovala, Eva mi pomáhala se světly a jedno z nich stálo na stativu. Občas trochu zafoukalo, ale byly jsme tak zabrané do focení, že jsme to ani nevnímaly. Jenže pak se vítr rozhodl, že nám do našeho uměleckého záměru trochu zasáhne. Nejdřív začalo foukat silněji, pak už nepřetržitě a ze všech stran na nás létal písek. Holky nemohly otevřít oči. Ano, ten zasněný výraz na fotce vznikl především proto, že se Lucie snažila zachránit si oční sliznici. A stát také nebylo úplně jednoduché, protože ji vítr málem odfoukl. 

Já jsem mezitím neustále zvedala stativ se světlem, který mi spadl snad pětkrát, a bojovala jsem s větrem o smysluplnou světelnou stopu, odnášel totiž i mě. V jednu chvíli jsem potřebovala vyměnit objektiv za širší, ale v těchto podmínkách jsem na to raději ani nechtěla myslet. Otevřít brašnu a vystavit techniku náletu písku by byla opravdu hloupost.

Přesto jsme to nevzdaly. Holky byly neuvěřitelně statečné a celé focení zvládly s obdivuhodným nasazením. Dokonce mi pak děkovaly za nezapomenutelný společný zážitek. Naštěstí bouře postupně utichla a já mohla zkontrolovat výsledek. Stálo to za to! Vznikla celá série snímků, které se líbí mně i holkám, a právě tato fotografie patří k mým oblíbeným. Světelné stuhy se vznášejí kolem mimozemšťanky a jejich zářivá kresba kontrastuje s drsnou mimozemskou krajinou. Přesně takovou atmosféru jsem si pro tohle focení vysnila.

Cena dobrodružství

Jenže každé dobrodružství má svou cenu. A někdy je vyjádřitelná i v korunách. Písek byl všude. V batohu, tašce, kapsách, kalhotkách… na světelných štětcích a v každé nerovnosti na foťáku. Písek se dokonce nedostal jen na povrch fotoaparátu, ale důkladně „pozlatil“ celou jeho komoru. V zoomovacím objektivu ho mám pravděpodobně na věčné časy a závity stativu po návratu domů skřípaly tak, že by se za ně nemusel stydět ani starý mlýn.

První věc, co jsem udělala po návratu do Prahy, bylo, že jsem zamířila do servisu. Tam jsem zjistila, že vyčištění vnitřního prostoru fotoaparátu mě vyjde na dva a půl tisíce korun. Na cenu čištění zoomu jsem se raději ani neptala. Možná bude levnější pořídit si nový. Rovnou i s novým tělem. Nicméně ani v nejmenším toho nelituju. Fotografie, na které člověk vzpomíná ještě dlouho po stisknutí spouště, někdy vznikají právě tehdy, když se věci trochu vymknou kontrole. Stejně tak vznikají i největší přátelství. A tahle pískovna nám dala nejen povedenou sérii snímků, ale i historku, kterou budeme ještě dlouho vyprávět.

A co vy? Jakou největší daň za focení jste kdy zaplatili? Rozbitá technika, zničené oblečení, stativ plný bahna, nebo něco ještě exotičtějšího? Pochlubte se, ať v tom nejsem sama!